28 Cdo 827/2005 — Nejvyšší soud

28 Cdo 827/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 7. 2007 Spisová značka:28 Cdo 827/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.827.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 827/2005-250 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY             Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka,  v právní věci žalobkyně N. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému S. m. K., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejšího účastníka, zastoupeného advokátem, o určení právních vztahů a skutečností, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 92/97, o dovolání žalovaného a žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.10.2004, č. j. 24 Co 329/2004-224, takto :          I. Dovolání žalovaného a žalobkyně do výroku I., II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.10.2004, č. j. 24 Co 329/2004-224,  se  zamítá.          II. Dovolání žalobkyně výroku III., IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.10.2004, č. j. 24 Co 329/2004-224, se odmítá.          III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou, podanou dne 23.5.1997 u Okresního soudu v Kladně domáhala se žalobkyně určení, že do vlastnictví žalovaného nepřešla na základě zákona č. 172/1991 Sb. předmětná nemovitost, a že žalobkyně je vlastnicí předmětné nemovitosti.  Okresní soud v  Kladně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4.11.1997, č.j. 10 C 92/97-20, zamítl žalobu v původním znění. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23.6.1999, č.j. 24 Co 56/98-64, v odstavci I. připustil změnu žalobního návrhu pod bodem II.  na určení,  že vlastnicí stavební parcely č. 2571 s domem čp. 2313 v k.ú. a obci K. je Česká republika – Nemocnice K. Současně v odstavci II. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal názor, že ve smyslu dekretu prezidenta republiky, zákona č. 128/1946 Sb. a zákona č. 79/1948 Sb. nedocházelo k obnovení vlastnických práv původního vlastníka přímo ze zákona, nýbrž na základě rozhodnutí soudu, případně jiné skutečnosti. Odvolací soud proto považoval za rozhodné, kdy bylo vlastnické právo Obce města K. zapsáno do pozemkové knihy na základě tzv. restituční dohody. V této souvislosti odvolací soud připomněl znění § 1 odst. 2 dekretu prezidenta publiky č. 5/1945 Sb., podle něhož uplatnění nároků plynoucích z tohoto zákonného ustanovení bude upraveno zvláštním dekretem. Tímto zvláštním předpisem se stal zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti i z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Podle § 4 citovaného zákona nárok spočívající mimo jiné ve vrácení věci (práva) - § 6 odst. 1 – příslušel tomu, kdo neplatným převodem pozbyl věci (práva) nebo kdo jiným neplatným majetkově právním jednání byl poškozen proti tomu, kdo věci (práva) neplatným převodem nabyl nebo kdo měl z jiného neplatného majetkově- právního jednání prospěch, při stanovení řady výjimek. Nárok se ve smyslu § 8 promlčoval ve třech letech od účinnosti zákona, uplatňoval se u soudu (§ 10). Připouštěla se možnost uzavření soudní i mimosoudní dohody, která ke své účinnosti vyžadovala souhlasu příslušného Fondu národní obnovy (§ 11 odst. 1 ve znění zákona č. 79/1948 Sb.). K provedení nároku bylo zapotřebí zápisu v knihovních vložkách (§ 12 zákona). Pokud zmíněná ustanovení hovoří o neplatnosti, nešlo o neplatnost absolutní, když k obnovení vlastnického práva původního vlastníka nedocházelo přímo ze zákona proto, že by právní úkony podřaditelné podle § 1 odst. 1 dekretu byly absolutně neplatné, nýbrž na základě rozhodnutí soudu, případně jiné skutečnosti poté, co byl nárok uplatněn. Tato možnost byla časově omezena. Právní poměr založený právním úkonem tak trval, dokud právní jednání, na jehož základě došlo k jeho založení, nebyl prohlášen ze neplatný. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 23.5.2000, č.j. 10 C 92/97-92, žalobu v původním znění opět v plném rozsahu zamítl. Odvolací soud nato usnesením ze dne 30.1.2001, č.j. 24 Co 484/2000 - 114, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud připomněl znění § 54 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle něhož státní příspěvkové organizace jsou právnickými osobami a hospodaří s majetkem státu (§8 zákona). Přitom se řídí zvláštními právními předpisy a těmi ustanoveními tohoto zákona, která se vztahují na organizační složky příslušné hospodařit s majetkem státu podle § 9, nejde-li o úkony vyhrazené pouze ministerstvům. Podle § 9 odst. 1 zákona hospodaření s určitým majetkem přísluší té organizační složce, která je účetní jednotkou a potřebuje jej k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti. Není-li dále stanoveno jinak, příslušná organizační složka s majetkem rovněž nakládá, a to způsoby podle tohoto zákona. S odkazem na tato ustanovení dovodil věcnou legitimaci žalobkyně k uplatnění žaloby na určení, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví státu (resp. že nepřešly do vlastnictví žalovaného. Soudu prvního stupně pak uložil zkoumat další z předpokladů § 80 písm. c), totiž existenci naléhavého právního zájmu. Ve vztahu k návrhu na určení, že žalobkyni svědčí právo hospodaření k předmětným nemovitostem uvedl odvolací soud, že toto rozšíření odpovídá ustálené judikatuře (R 3/97), podle níž může organizace hospodařící s majetkem státu se domáhat právě tohoto určení namísto určení, že vlastníkem tohoto majetku je stát. Rovněž v tomto směru dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyni svědčí věcná legitimace domáhat se takovéhoto určení. Otázku naléhavého právního zájmu na tomto určení je pak třeba posuzovat předem z hlediska účelu, pro který se žalobkyně tohoto určení domáhá, a to z toho hlediska, zda by tento účel nemohl být dosažen spíše podáním jiné žaloby. Ve zbývajících výrocích zrušil rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 17.3.2004, č.j. 10 C 92/97-182, v odstavci I. zamítl žalobu na určení, že do vlastnictví žalovaného nepřešla na základě zákona č. 172/1991 Sb. parcela č. 2571 s domem č.p. 2313 v katastrálním území a obci K. Současně v odstavci II. určil, že vlastníkem výše uvedené nemovitost je Středočeský kraj - Nemocnice K. V odstavci III. zamítl žalobu na určení, že dohoda o vydání nemovitosti podle zákona č. 172/1991 Sb., uzavřená mezi účastníky dne 30.1.1996, jejímž předmětem byla předmětná parcela, je neplatná. Zamítl žalobu na určení, že žalobkyni náleží právo správy k výše uvedené nemovitosti (odst. IV výroku). Vzal za prokázané, že žalobkyně je příspěvkovou organizací Středočeského kraje, přičemž ze zákona má vlastní právní subjektivitu. Dále vzal za prokázané, že dne 27.8.1948 byla mezi Okresním národním výborem v K. v zastoupení Autonomního okresu K. a Obcí K. uzavřena tzv. restituční dohoda, na základě které byly předmětné nemovitosti vráceny Obci města K., jež je převzala do svého vlastnictví, přičemž tato dohoda byla schválena radou Okresního národního výboru na schůzi konané dne 15.12.1948. Dále zjistil, že dne 27.7.1944 byly na základě trhové smlouvy předmětné nemovitosti prodány obcí K., zastoupenou protektorátním reprezentantem veřejné moci autonomnímu okresu K. Vzal též za prokázané, že výše uvedená tzv. restituční dohoda byla zapsána do pozemkové knihy dne 19.1.1950. Vyslovil závěr, podle něhož ve smyslu zákona č. 946/1811 ř.z., Obecného občanského zákoníku právní předchůdce žalovaného nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí a tyto nemovitosti nabyl do svého vlastnictví teprve dne 19.1.1950. Předmětné nemovitosti nesplňovaly podmínky pro jejich přechod z vlastnictví České republiky do vlastnictví žalovaného ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. Dohoda o vydání nemovitosti ze dne 30.1.1996 byla uzavřena v rozporu se zákonem č. 172/1991 Sb., proto je ve smyslu  ustanovení § 39 o.z. absolutně neplatná. Uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení, že do vlastnictví žalovaného nepřešly na základě zákona č. 172/1991 Sb. předmětné nemovitosti a na určení, že dohoda o vydání nemovitosti, uzavřená mezi účastníky dne 30.1.1996, je neplatná. Vys