28 Cdo 929/2021 — Nejvyšší soud

28 Cdo 929/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 11. 2021 Spisová značka:28 Cdo 929/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.929.2021.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. § 2 odst. 3 o. z. § 6 o. z. § 8 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 2. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 929/2021-152 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně O.K.V. Leasing, s. r. o., identifikační číslo osoby 634 87 063, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 396, zastoupené Mgr. Marcelem Labounkem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti žalovanému V. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Olgou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení částky 18 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 26/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2020, č. j. 35 Co 275/2020-90, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2020, č. j. 35 Co 275/2020-90, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 6. 2020, č. j. 32 C 26/2020-57, se zrušují a věc se vrací Obvodního soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 32 C 26/2020-57, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 18 000 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení v pravidelných měsíčních splátkách (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2020, č. j. 35 Co 275/2020-90, výrokem pod bodem I., potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž bylo rozhodnuto o věci samé, změnil jej v nákladovém výroku II. tak, že žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 29. 11. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu žalobkyně poskytla částku 18 000 Kč; smlouva však byla absolutně neplatná (§ 581 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále i jen „o. z.“), poněvadž v době jejího uzavření byl žalovaný stižen duševní poruchou trvalého rázu (tato skutečnost byla nesporná), byť k jeho omezení ve svéprávnosti došlo až na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 1. 2019, č. j. 14 Nc 3095/2017, jenž nabyl právní moci dne 30. 1. 2019. Žalovanému tak vzniklo bezdůvodné obohacení v žalobou požadované výši, jež je povinen vydat, přičemž v uvedeném směru není významná ani jeho duševní porucha v okamžiku uzavření (neplatné) smlouvy a přijetí žalované částky, neboť bezdůvodné obohacení je objektivně nastalý stav, jenž není vázán ani na zavinění či protiprávnost. Nevýznamná je i námitka, že předmětná částka byla následně předána jiným osobám, které zneužily duševní poruchy žalovaného, protože plněním z neplatné smlouvy na účet žalovaného vznikl vztah bezdůvodného obohacení mezi žalobkyní a žalovaným; předal-li žalovaný poskytnutou částku třetím osobám, vznikl by další, na vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nezávislý vztah z bezdůvodného obohacení, kde ochuzeným byl by žalovaný. Proto soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobkyni dle § 2993 o. z. vzniklo právo na vrácení částky 18 000 Kč a žalobě vyhověly. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný (dále jen jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Konkrétně namítá, že významu smlouvy o spotřebitelském úvěru nemohl vůbec rozumět a žalobkyně zanedbala, případně splnila toliko formálně své zákonné povinnosti (zejména osobně jednat s žalovaným a prošetřit jeho poměry), při jejichž řádném splnění mohla by situaci předejít; právo žalobkyně na vrácení poskytnuté částky proto nemůže požívat právní ochrany, a to ani jako bezdůvodné obohacení. Byť je stav bezdůvodného obohacení objektivní povahy, měla by existovat jeho korekce v případech jako je tento, kdy došlo ke zneužití nezpůsobilosti žalovaného a jeho majetková sféra se prokazatelně nerozšířila. Nebylo přitom vůbec zohledněno, že žalobkyní uplatněné právo má být posuzováno i z hlediska jeho souladu s dobrými mravy, případně s ustanovením o zákazu zneužití práva (odkazuje zde také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 527/2020). Jako právní jednání je ostatně nutno posoudit také převzetí poskytnuté částky a další dispozice s ní, k čemuž žalovaný také nebyl způsobilý, pročež za to nemůže být činěn odpovědným (odkazuje v tomto směru také na ustanovení § 15 odst. 2 o. z.). Jelikož omezení svéprávnosti chrání žalovaného před jeho vlastním jednáním, jímž by si mohl uškodit, nemělo v jeho prospěch dojít k žádnému plnění a lze na situaci pohlížet také jako na nevyžádané plnění (§ 1851 o. z.), resp. vědomé obohacení (§ 2997 o. z.). Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jemuž by věc měla být vrácena k dalšímu řízení. Spolu s dovoláním podal dovolatel i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání není přípustné a dovolatelem odkazované rozhodnutí je v posuzované věci neaplikovatelné, a to i s ohledem na skutečnost, že žalovaný nenavrhl důkazy ke svým tvrzením. Navrhuje proto odmítnutí, případně zamítnutí dovolání. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v dané věci není vyloučena tím, že předmětem řízení (v době vydání rozhodnutí obsahující napadený výrok) je peněžité plnění nepřesahující částku 50 000 Kč, neboť jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, tedy o výjimku předpokládanou ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné (zda jsou naplněna kritéria dle § 237 o. s. ř.), může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). Přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) nemůže založit argumentace dovolatele, že by neměl být zavázán k vydání bezdůvodného obohacení již proto, že nebyl dostatečně způsobilý „k převzetí žalované částky“, kdy sluší se připomenout, že předpokladem vzniku závazku z bezdůvodného obohacení není protiprávní jednání