29 Cdo 101/2007 — Nejvyšší soud

29 Cdo 101/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 12. 2009 Spisová značka:29 Cdo 101/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.101.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí Pl.ÚS 29/11JUDr. Pavel Rychetský21.02.2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 101/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. P. G., advokátem, se sídlem , proti žalovanému Ing. O. K., jako správci konkursní podstaty úpadkyně D. spol. s r. o., zastoupenému JUDr. R. K., advokátem , o zaplacení částky 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 45 Cm 5/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2006, č. j. 3 Cmo 138/2005 - 160, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2006, č.j. 3 Cmo 138/2005 - 160, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 21. ledna 2005, č. j. 45 Cm 5/2001-115, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci uložil žalovanému (Ing. V. K., coby tehdejšímu správci konkursní podstaty úpadkyně D. spol. s r. o. /dále též jen „úpadkyně D.“/) zaplatit žalobci (J. H., coby procesnímu nástupci původní žalobkyně JUDr. I. W., správkyně konkursní podstaty úpadkyně Dr. Z. s. r. o. /dále též jen „společnost Z.“ nebo „úpadkyně Z.“/) do tří dnů od právní moci rozsudku z konkursní podstaty úpadkyně částku 5 miliónů Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,6 % ročně od 16. září 1999 do zaplacení (bod I. výroku). Ohledně požadavku na zaplacení dalších úroků z prodlení (v době od 28. ledna 1999 do 15. září 1999, a ve výši dalších 5,4 % ročně z přisouzené částky od 16. září 1999 do zaplacení) žalobu zamítl (bod II. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že: 1/ Žalovaný vyhlásil 22. července 1998 „Podmínky užšího výběrového řízení“ na prodej podniku „Stáčírna stolních vod a džusových nápojů z aktivní části konkursní podstaty úpadkyně D.“ (dále též jen „stáčírna“), jehož předmětem bylo právo na uzavření kupní smlouvy ohledně stáčírny, o čemž bylo vydáno osvědčení ve formě notářského zápisu. 2/ K podmínce účasti v užším výběrovém řízení náleželo složení jistoty. Společnost Z. tuto jistotu složila k 22. červenci 1998 ve výši 5 miliónů Kč. 3/ Společnost Z. ve výběrovém řízení zvítězila. Dne 28. ledna 1999 pak sdělila žalovanému, že se jí nepodařilo zajistit prostředky na koupi stáčírny, proto kupní smlouvu neuzavře a žádá o vrácení jistoty. 4/ Žalovaný odmítl jistotu vrátit, s tím, že propadla ve prospěch konkursní podstaty úpadkyně D. 5/ Usnesením ze dne 31. května 2000 prohlásil Krajský obchodní soud v Praze konkurs na majetek společnosti Z. 6/ Správkyně konkursní podstaty úpadkyně Z. (jako postupitelka) uzavřela se žalobcem (jako postupníkem) dne 20. června 2003 písemnou smlouvu o postoupení pohledávky (dále též jen „postupní smlouva“), na jejímž základě postoupila žalobci i pohledávku uplatněnou v této věci. Soud uzavřel, že ve věci nešlo o návrh na uzavření smlouvy ve smyslu § 276 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), ani o veřejnou soutěž ve smyslu § 281 a násl. obch. zák., nýbrž o inominátní kontrakt ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák. Jistota měla propadnout, kdyby vítěz výběrového řízení neuplatnil právo na uzavření kupní smlouvy. Společnost Z. však toto právo uplatnila, přičemž podmínky výběrového řízení neřeší, co se stane s jistotou, když vítěz právo na uzavření kupní smlouvy uplatní, ale později kupní smlouvu neuzavře a neuhradí kupní cenu. Společnost Z. tedy žádnou povinnost sankcionovatelnou propadnutím jistoty neporušila. Při poměření klauzule o jistotě v Podmínkách užšího výběrového řízení z pohledu ustanovení o smluvní pokutě (o kterou podle soudu mělo jít) pak soud uvedl, že závěru, že došlo k platnému sjednání smluvní pokuty ve smyslu ustanovení § 544 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), brání i nedostatek zákonem požadované písemné formy. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že klauzule o jistotě nemá charakter smluvní pokuty. Souhlasil však se závěrem, že společnost Z. v souladu s podmínkami výběrového řízení své právo uzavřít smlouvu na prodej podniku u žalovaného uplatnila, takže zanikl jediný předpoklad pro propadnutí jistoty ve prospěch konkursní podstaty. Vzhledem k tomu, že společnost Z. měla právo, nikoli povinnost, smlouvu o koupi podniku uzavřít, nedopustila se jejím neuzavřením porušení smluvní povinnosti. V důsledku toho má nárok na vydání složené jistoty, neboť právní důvod pro její složení zanikl. Nebyla-li porušena právní povinnost, chybí zde jeden ze základních předpokladů pro vznik odpovědnosti žalobce za škodu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud: 1/ V rozporu s hmotným právem vyřešil otázku aktivní věcné legitimace žalobce, který měl pohledávku nabýt postoupením od JUDr. I. W., správkyně konkursní podstaty úpadkyně Z. Přitom žalobce neprokázal, že při nabývání pohledávky byly splněny podmínky pro její prodej, stanovené usnesením Městského soudu v Praze v konkursním řízení sp. zn. 90 K 3/2002. Otázka, zda při posuzování aktivní legitimace postupníka je třeba se zabývat nejen tím, zda postupník pohledávku nabyl zpeněžením mimo dražbu, ale i tím, zda ji nabyl v souladu s podmínkami stanovenými pro prodej v souladu s § 27 odst. 2 ZKV konkursním soudem, nebyla dle dovolatele dosud řešena dovolacím soudem. 2/ V rozporu s hmotným právem uzavřel, že jedná-li jménem společnosti jeden jednatel, ač stanovy vyžadují společné jednání dvou jednatelů, jde o jednání pouze relativně (a nikoli absolutně) neplatné, ačkoli jednání jen jedním jednatelem nebylo ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obch. zák. úkonem učiněným jménem společnosti s ručením omezeným. 3/ V rozporu s hmotným právem (§ 267 odst. 1 obch. zák.) posoudil odvolací soud otázku, kdo je oprávněn vznést námitku relativní neplatnosti právního úkonu (to platí pro případ, že jednání zmíněné pod bodem 2/ způsobuje vskutku jen relativní neplatnost právního úkonu). 4/ V rozporu s hmotným právem (§ 373 a násl. obch. zák.) posoudil otázku povinnosti společnosti Z. uzavřít s dovolatelem kupní smlouvu a tím i otázku odpovědnosti společnosti Z. za škodu způsobenou na majetku konkursní podstaty úpadkyně D. a v důsledku toho právo žalovaného namítnout proti sporné pohledávce vzájemnou pohledávku z titulu náhrady škody, která přesahuje výši sporné pohledávky. Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. shledává dovolatel v řešení otázek, pro něž má dovolání za přípustné, k čemuž u jednotlivých otázek (v pořadí výše označeném) dále argumentuje tím, že: 1/ Odvolací soud se nevypořádal s jeho nejpodstatnější námitkou, že žalobce neprokázal, že správkyně konkursní podstaty úpadkyně Z. uskutečnila na prodej pohledávky výběrové řízení a že žalobce v něm zvítězil. Přitom bylo na žalobci (postupníku) prokázat nejen to, že pohledávku nabyl postoupením od správkyně konkursní podstaty úpadkyně Z., nýbrž i to, že při nabývání pohledávky byly splněny podmínky pro její prodej stanovené usnesením Městského soudu v Praze č. j. 90 K 3/2002-267. 2/ Již v řízení před soudem prvního stupně poukázal na to, že právo na uzavření kupní smlouvy uplatnil 28. července 1998 jménem společnosti Z. pouze jeden jednatel, ačkoli podle společenské smlouvy m