29 Cdo 1148/2011 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1148/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 4. 2014 Spisová značka:29 Cdo 1148/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1148.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) o. s. ř. § 33 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:3. 7. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1148/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Ing. Jany Polachové, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně B. F. K. S., spol. s r. o., identifikační číslo osoby 25504240, zastoupené JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Rybníček 322/4, PSČ 602 00, proti žalované RD Credit, s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem v Brně, Husova 8a, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 44962983, o určení neplatnosti a neúčinnosti právních úkonů a o zaplacení částky 2.326.021,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 191/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2010, č. j. 9 Cmo 296/2008-189, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 24. června 2008, č. j. 19 Cm 191/2006-72, ve znění doplňujících rozsudků ze dne 24. dubna 2009, č. j. 19 Cm 191/2006-103, a ze dne 23. února 2010, č. j. 19 Cm 191/2006-126, Krajský soud v Brně určil, že smlouvy o postoupení pohledávek registrační číslo 041002-5 a 041002-6, uzavřené dne 4. října 2002 mezi pozdější úpadkyní a žalovanou (dále též jen „postupní smlouvy“), jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné a uložil žalované povinnost „vydat do konkursní podstaty plnění z neúčinných právních úkonů“ ve výši 2.326.021,20 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 22. listopadu 2002 do zaplacení. V části, v níž se žalobkyně domáhala vůči žalované určení, že postupní smlouvy jsou neplatné a zaplacení stejné částky s příslušenstvím do konkursní podstaty úpadkyně „jako bezdůvodného obohacení z neplatných právních úkonů“, pak soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalované zaplatit státu na soudním poplatku částku 3.000,- Kč. Vrchní soud v Olomouci k odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (první výrok) a změnil jej ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o soudním poplatku tak, že zamítl žalobu o určení neúčinnosti postupních smluv a o zaplacení částky 2.326.021,20 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 22. listopadu 2002 do zaplacení (druhý výrok) a neuložil žalované povinnost zaplatit státu soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč (třetí výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (čtvrtý výrok) a o nákladech odvolacího řízení (pátý výrok). Odvolací soud – poté, co zopakoval dokazování postupními smlouvami a doplnil dokazování úplným výpisem z obchodního rejstříku úpadkyně – vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že: 1/ Na základě věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ze dne 3. října 2002 prohlásil Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. ledna 2004, č. j. 10 K 161/2002-779, konkurs na majetek úpadkyně a správcem její konkursní podstaty ustavil žalobkyni. 2/ Postupní smlouvy ze dne 4. října 2002 (jimiž měly být na žalovanou postoupeny v přílohách blíže označené pohledávky pozdější úpadkyně za jejími dlužníky) podepsal jménem pozdější úpadkyně (s uvedením, že tak činí jako „jednatel firmy“) R. K., který však nebyl jejím statutárním orgánem. Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), § 20 odst. 1, § 33 odst. 2 a § 40 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a § 15 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) – uzavřel, že: 1/ Ve vztahu k primárnímu žalobnímu požadavku na určení neplatnosti postupních smluv není splněna podmínka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť v daném případě lze žalovat na plnění (což ostatně žalobkyně také současně učinila). 2/ Ve vztahu k požadavku na zaplacení peněžité částky, jež měla představovat plnění, které žalované (na místo pozdější úpadkyni) poskytli dlužníci postoupených pohledávek, není žalovaná pasivně věcně legitimována. Důsledkem skutečnosti, že postupní smlouvy uzavřela za pozdější úpadkyni osoba, která k tomu nebyla oprávněna (nebyla jejím jednatelem a nebyla k takovému jednání ani zmocněna), není (jak nesprávně usuzovala žalobkyně) absolutní neplatnost postupních smluv pro nedostatek projevu vůle, nýbrž jen to, že pozdější úpadkyně není ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák. takovými právními úkony vázána. Dlužníci postoupených pohledávek by za tohoto stavu byli povinni plnit postupníkovi jen tehdy, kdyby jim postoupení pohledávek oznámil postupitel. V posuzované věci přitom žalobkyně „nedoložila“, že by tak pozdější úpadkyně, resp. osoba oprávněná za ni jednat učinila (podle odvolacího soudu lze naopak „usuzovat“, že oznámení o postoupení pohledávek učinil rovněž R. K., případně jím „jmenovaný“ likvidátor, tedy osoby „nezapsané v obchodním rejstříku“). Jestliže dlužníci pohledávek, jež byly předmětem postupních smluv, za tohoto stavu plnili žalované, činili tak bez právního důvodu a jejich dluh poskytnutým plněním nemohl zaniknout. Plnění, které dlužníci žalované poskytli, nicméně nemůže žalobkyně vymáhat po žalované, neboť popsaným způsobem se žalovaná neobohatila na úkor pozdější úpadkyně, ale právě na úkor dlužníků. 3/ Důvodným konečně nemohl být ani eventuální žalobní požadavek žalobkyně na určení neúčinnosti postupních smluv, když postupní smlouvy nejsou (jak odvolací soud vyložil již ve vztahu k požadavku žalobkyně na zaplacení žalované částky) právními úkony pozdější úpadkyně a ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZKV se tudíž na posuzovanou věc nepoužije. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti jeho prvnímu, druhému a pátému výroku) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř., namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/). Podle dovolatelky se napadené rozhodnutí „zčásti odchyluje od předchozí judikatury Nejvyššího soudu a zčásti otevírá otázky dovolacím soudem dosud beze zbytku neřešené“. Zdůrazňujíc, že naléhavý právní zájem na určení může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků, čímž se předejde případným dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva, dovolatelka dovozuje, že bylo-li by žalobě na určení neplatnosti, popřípadě neúčinnosti postupních smluv vyhověno, úpadkyně by byla „i nadále věřitelem těchto pohledávek“ a žalobkyně by mohla „následně požadovat vydání plnění po žalované“. Ačkoli dovolatelka navrhovala, aby se soud v projednávané věci zabýval otázkou platnosti postupních smluv jako otázkou primární, odvolací soud tak neučinil a „atributy smluv o postoupení pohledávek“ nezkoumal. K neplatnosti právních úkonů byl navíc odvolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Podle dovolatelky závěry vyslovené v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacím soudem také „naprosto popírají institut uplatnění neúčinnosti právního úkonu správcem konkursní podstaty v soudním řízení“, když žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně byla povinna – v situaci, kdy „subjekt, který měl z neúčinného úkonu prospěch, sám neúčinnost závazku neuzná“ – podat žalobu podle § 15 odst. 2 ZKV. Dále dovolatelka namítá, že vyšlo-li v řízení najevo, že určitá v obchodním rejstříku nezapsaná osoba jednala jako statutární orgán právnické osoby, ač jím ve skutečnosti nebyla, bylo namístě posoudit takové jednání podle ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák., přičemž stejný závěr lze dovodit i pro jednání osoby vystupující (v rozporu se skutečností) jako likvidátor právnické osoby. Proto dovolatelka, odkazujíc „v ostatním na svá předchozí dosavadní vyjádření“, požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti pátému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech