29 Cdo 119/2018 — Nejvyšší soud

29 Cdo 119/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 1. 2020 Spisová značka:29 Cdo 119/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.119.2018.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Nájem Dotčené předpisy:§ 3 předpisu č. 116/1990Sb. § 6 předpisu č. 116/1990Sb. § 40 odst. 1 obč. zák. § 46 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 5. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 119/2018-476 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Great Tea Garden s. r. o., se sídlem v Praze 7, Veletržní 590/43, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 27248267, zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Litevská 1174/8, PSČ 100 00, proti žalované R. C., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkou Maršíkovou Nocarovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 148/4, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 119/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2015, č. j. 5 Cmo 530/2014-376, ve znění usnesení ze dne 6. března 2015, č. j. 5 Cmo 530/2014-384, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2015, č. j. 5 Cmo 530/2014-376, ve znění usnesení ze dne 6. března 2015, č. j. 5 Cmo 530/2014-384, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 29. října 2008, č. j. 60 Sm 387/2008-13, uložil žalované zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 495.147 Kč s 6% úrokem od 9. května 2008 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 1.455 Kč, dále směnečný peníz ve výši 630.092 Kč s 6% úrokem od 9. května 2008 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 1.890 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 105.640 Kč. Rozsudkem ze dne 4. dubna 2013, č. j. 47 Cm 119/2009-279, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti ve výrocích o věci samé (první výrok); ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výrok směnečného platebního rozkazu o nákladech řízení se zrušuje (druhý výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (třetí výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se žalované prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. K jednotlivým námitkám žalované přitom (zejména) uzavřel, že: 1) Sporné směnky, jejichž zaplacení se žalobce v dané věci domáhá (jde o dvě směnky vlastní vystavené žalovanou dne 28. dubna 2008 ve prospěch žalobce, se splatností dne 8. května 2008, z nichž první zní na směnečný peníz 495.147 Kč a druhá na směnečný peníz 630.092 Kč), byly původně vystaveny jako blankosměnky, přičemž podle ujednání účastníků měly zajišťovat jakékoliv pohledávky žalobce vzniklé na základě franchisingových smluv uzavřených mezi žalobcem (jako poskytovatelem) a žalovanou (jako nabyvatelem) dne 2. prosince 2006 a 4. ledna 2007. 2) Jestliže žalovaná namítala, že žalobce doplnil blankosměnky neoprávněně (v rozporu s ujednáním účastníků), neboť žalovaná neměla vůči žalobci žádné nesplněné závazky vyplývající z uzavřených franchisingových smluv (případně tyto závazky neodpovídají požadovaným částkám), bylo na žalované, aby tvrzené skutečnosti rovněž prokázala; žalující strana v tomto směru nemá ani povinnost tvrzení, ani povinnost důkazní. Důkazní břemeno ohledně namítaného zániku směnkami zajištěných pohledávek přitom žalovaná neunesla. 3) Mezi pohledávky, jež byly na základě ujednání účastníků zajištěny spornými směnkami, nepochybně patří (vedle nároku na zaplacení ceny zboží, jež žalobce podle uzavřených franchisingových smluv žalované dodal, a nároku na smluvní pokutu za opožděnou úhradu těchto dodávek) rovněž úplata za užívání nebytových prostor (jakož i s tím související platby za spotřebované energie), které žalobce v dohodnutém místě přenechal žalované za účelem provozování sjednané franchisy. 4) Jakkoli „původní“ námitky (rozuměj námitky podané v soudem určené třídenní lhůtě běžící od doručení směnečného platebního rozkazu) neobsahovaly žádné výhrady ohledně výše sjednaných smluvních pokut za prodlení s úhradou ceny dodaného zboží, bylo přesto nezbytné se otázkou (ne)přiměřenosti smluvních pokut – se zřetelem k závěrům, jež formuloval Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 16. října 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (vyhlášeném ve Sbírce zákonů pod číslem 369/2012), a ze dne 14. ledna 2013, sp. zn. IV. ÚS 376/2011 (uveřejněném pod číslem 12/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) – v projednávané věci zabývat (námitku týkající se ujednání o smluvních pokutách žalovaná uplatnila „na prvním regulérním jednání svolaném k projednání námitek … dne 2. února 2012“). Podle odvolacího soudu však ani tato námitka důvodná není, když v posuzovaném případě nelze sjednané smluvní pokuty považovat za nepřiměřené a nejsou tak dány ani důvody pro jejich snížení podle ustanovení § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Odvolacímu soudu především vytýká, že se (stejně jako soud prvního stupně) vůbec nezabýval aplikací ustanovení § 301 obch. zák. a pouze konstatoval, že k moderaci smluvní pokuty není důvod. Podle názoru dovolatelky je sjednaná smluvní pokuta nepřiměřeně vysoká a soud by ji měl postupem podle ustanovení § 301 obch. zák. snížit. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že sporné směnky zajišťovaly také pohledávku žalobce za údajné užívání nebytových prostor a spotřebu energií. V této souvislosti zdůrazňuje, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná (platná) smlouva o užívání předmětných nebytových prostor, žalobci proto mohla v tomto rozsahu vzniknout pouze pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení, jež však nebyla zajištěna spornými směnkami a nemohla být tudíž ani vyplněna jako součást směnečné sumy do vystavených blankosměnek. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud nejprve dovolání žalované odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. usnesením ze dne 29. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 2112/2015, uzavíraje, že dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Ústavní soud nálezem ze dne 19. prosince 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17, k ústavní stížnosti žalované výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Přitom uzavřel, že žalovaná v podaném dovolání vymezila právní otázku, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a to „zda žalobce byl (a to na základě čl. II smluv o udělení vyplňovacího práva k blankosměnce) oprávněn zahrnout do směnečné sumy také svou pohledávku z titulu úplaty za užívání přenechaných nebytových prostor a platby s tím související“, když „žádná podnájemní smlouva v požadované písemné formě uzavřena nebyla, s tím, že v čl. 1.4 franchisingových smluv jde jen o budoucí příslib možného podnájmu, … a „smluvní strany si písemně nesjednaly výši úplaty za podnájem, a není v ní obsaženo ani ujednání o výši úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytového prostoru, ač … jde o základní náležitosti smlouvy o podnájmu“. Tato otázka „nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena“. Ústavní soud naopak nijak nezpochybnil závěr Nejvyššího soudu, podle něhož žalovaná ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nevznesla žádné výhrady k (ne)přiměřenosti sjednaných (a spornými směnkami zajištěných) smluvních pokut a způsobem odpovídajícím ustanovení § 175 odst. 1 a 4 o. s. ř. tak neučinila ani do skončení prvního jednání, jež se ve věci konalo, pročež lze mít dovoláním uplatněné výhrady k právnímu posouzení věci