29 Cdo 1194/2021 – Nejvyšší soud

2 3 29 Cdo 1194/2021-192 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně J. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Šafránkem, advokátem, se sídlem v Praze, Slezská 1357/1, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) O. T., narozené XY, bytem XY, a 2) VitalSign, s. r. o., se sídlem v Praze 3, Hájkova 1622/12, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 28945824, o převodu spoluvlastnických podílů a o určení zániku kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 118/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2021, č. j. 24 Co 207/2020-163, takto: I. Dovolání proti té části druhého výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2021, č. j. 24 Co 207/2020-163, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. června 2020, č. j. 9 C 118/2019-89, v bodech I. a II. výroku, se zamítá. II. Jinak se dovolání odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 9. června 2020, č. j. 9 C 118/2019-89, Okresní soud v Nymburce: [1] Zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (J. S.) domáhala po druhém žalovaném (VitalSign, s. r. o.) převedení specifikovaných spoluvlastnických podílů na označených nemovitostech za částku 210 000 Kč, z důvodu porušení jejího předkupního práva (bod I. výroku). [2] Zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že kupní smlouva uzavřená dne 22. listopadu 2018 mezi prvním žalovaným (tehdy JUDr. Danielem Kaplanem, LL. M., jako insolvenčním správcem dlužnice O. T., dále též jen „D. K.“) a druhým žalovaným, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětným spoluvlastnickým podílům, zaniká a nemá právní následky (bod II. výroku). [3] Uložil žalobkyni zaplatit D. K. na náhradě nákladů řízení částku 22 844,80 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce (bod III. výroku). [4] Uložil žalobkyni zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 22 844,80 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce (bod IV. výroku) 2. Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že: [1] Žalobkyně je matkou dlužnice, na jejíž majetek bylo vedeno insolvenční řízení u Krajského soudu v Praze (dále též jen „insolvenční soud“ nebo „odvolací soud“) pod sp. zn. KSPH 37 INS 15989/2013. [2] Žalobkyně je spoluvlastníkem nemovitostí označených v žalobě; její podíl na pozemku parc. č. 50/11 činí 1/4 a podíl na stavbě č. p. 158 činí 5/8. [3] Dne 22. listopadu 2018 uzavřel D. K. s druhým žalovaným kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod spoluvlastnických podílů dlužnice (náležejících do majetkové podstaty dlužnice) za kupní cenu 210 000 Kč (dále též jen „kupní smlouva“). V bodě 4. 3 kupní smlouvy si strany ujednaly rozvazovací podmínku pro případ uplatnění předkupního práva některým ze spoluvlastníků nemovitostí. V insolvenčním rejstříku byla kupní smlouva zveřejněna 26. listopadu 2018. Právní účinky vkladu vlastnického práva ve prospěch druhého žalovaného nastaly ke dni 7. března 2019. [4] Dopisem ze dne 22. listopadu 2018 D. K. vyzval spoluvlastníky předmětných nemovitostí k uplatnění jejich předkupního práva, s tím, že mu ve lhůtě tří měsíců od doručení výzvy oznámí, že využijí předkupního práva a složí na jeho účet částku 210 000 Kč a 1 000 Kč. [5] Žalobkyni, které byla výzva doručena 27. listopadu 2018, D. K. též poučil, že je-li osobou blízkou dlužnici, vztahuje se na ni zákaz nabývání majetku z majetkové podstaty podle § 295 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), může však požádat insolvenční soud o udělení výjimky z tohoto zákazu. [6] V lednu 2019 žalobkyně oznámila e-mailem D. K., že předkupní právo hodlá využít. [7] Z žádosti datované dne 31. ledna 2019 plyne, že žalobkyně požádala insolvenční soud o udělení souhlasu k uplatnění předkupního práva podle § 295 insolvenčního zákona. Žádost byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna dne 15. května 2019. 3. Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na § 284 odst. 2, § 295 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona, dále na § 22 odst. 1, § 2145 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – uzavřel, že žalobkyně jako osoba dlužnici blízká (její matka) nemohla bez dalšího na základě zákonného předkupního práva nabýt spoluvlastnické podíly, které byly sepsány do majetkové podstaty dlužnice a následně zpeněženy přímým prodejem. S ohledem na zákaz formulovaný v ustanovení § 295 insolvenčního zákona bylo třeba, aby žalobkyně nejen řádně uplatnila předkupní právo spoluvlastníka nemovitostí, ale rovněž řádně požádala insolvenční soud o udělení výjimky ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty, což ve lhůtě pro uplatnění předkupního práva (do 27. února 2019) neučinila. Její žádost o udělení výjimky byla doručena insolvenčnímu soudu až v květnu 2019. Proto se žalobkyně nemůže domáhat převodu spoluvlastnických podílů pro porušení předkupního práva. 4. K žalobkyní namítané neplatnosti kupní smlouvy soud prvního stupně dodal, že neplatnosti se nelze domáhat žalobou podanou v nalézacím řízení, ale je třeba postupovat podle insolvenčního zákona, tzn. žalobu podat ve lhůtě tří měsíců od zveřejnění kupní smlouvy v insolvenčním rejstříku u příslušného insolvenčního soudu. 5. K odvolání žalobkyně odvolací soud ve výroku označeným rozsudkem: [1] Změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě IV. výroku tak, že náhrada nákladů řízení je splatná k rukám druhého žalovaného (první výrok). [2] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbylém rozsahu (druhý výrok). [3] Uložil žalobkyni zaplatit D. K. na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 22 844,80 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce (třetí výrok). [4] Uložil žalobkyni zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 440 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (čtvrtý výrok). 6. Odvolací soud se především ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Dále dokazování doplnil žádostí dlužnice zveřejněnou v insolvenčním rejstříku 1. února 2019. K ní odvolací soud uvedl, že jde o podání, které bylo insolvenčnímu soudu doručeno dne 31. ledna 2019 elektronickou poštou z adresy XY, a nebyl k němu připojen uznávaný elektronický podpis. Podání obsahuje jednu přílohu nazvanou „Svobodova - dopis soudu“ bez uznávaného elektronického podpisu. Obsahem podání je sdělení, že v příloze je zasílána žádost a žádá se o potvrzení přijetí. Podepsán je JUDr. Vladimír Sup. Příloha e-mailu obsahuje žádost o uplatnění předkupního práva podle § 295 insolvenčního zákona podepsanou J. S. zastoupenou „na základě plné moci JUDr. Vladimírem Supem – plná moc viz příloha“. Plná moc přitom nebyla připojena. Dále odvolací soud konstatoval, že podle údajů v insolvenčním rejstříku nebylo podání doplněno ve lhůtě 3 dnů. 7. Odvolací soud ̶ odkazuje též na ustanovení § 42 odst. 1 až 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a na závěry „rozhodnutí 29 NSČR 30/2010“ (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 96/2011“) ̶ přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle něhož žalobkyně řádně nepožádala insolvenční soud o udělení výjimky ze zákazu nabývání majetkové podstaty podle § 295 insolvenčního zákona. Dovodil, že žádost o udělení výjimky k nabytí podílu na nemovitosti podle § 295 insolvenčního zákona je podáním způsobilým vyvolat hmotněprávní účinky pro podatele, případně pro jiné účastníky řízení a svými důsledky může představovat i proces uzavírání zpeněžování majetkové podstaty. Na tuto žádost je třeba nahlížet jako na podání ve věci samé. Podání žalobkyně označené jako žádost, podané prostřednictvím e-mailové zprávy, která nebyla opatřena elektronickým podpisem, nebylo v souladu s § 42 odst. 2 o. s. ř. doplněno originálem. Proto k němu soud prvního stupně správně nepřihlížel. Závěrem odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že určení neplatnosti kupní smlouvy je nutno se domáhat postupem podle insolvenčního zákona. 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. Přípustnost dovolání vymezuje dovolatelka argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Konkrétně jde o otázku, zda návrh podaný podle § 295 odst. 3 insolvenčního zákona je podáním ve věci samé, pro které je vyžadována kvalifikovaná forma ve smyslu § 42 odst. 2 o. s. ř. 10. Dovolatelka je názoru, že žádost o povolení výjimky ze zákazu nabývání m