29 Cdo 1454/2020 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1454/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 6. 2022 Spisová značka:29 Cdo 1454/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:29.CDO.1454.2020.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Správce konkursní podstaty Konkursní odměna Konkurs Dotčené předpisy:§ 8 odst. 3 ZKV § 451 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 10. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 8 7 29 Cdo 1454/2020-193 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Z. K., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Vojtěškou Burešovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Jedovnická 2346/8, PSČ 628 00, proti žalovanému D. T., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Danielem Bartošem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská 1147/1, PSČ 400 01, o zaplacení částky 4 914 320 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 47/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2019, č. j. 4 Cmo 126/2019-163, takto: I. V rozsahu, v němž směřuje proti výrokům o náhradě nákladů řízení, se dovolání odmítá. II. Jinak se dovolání zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 34 218,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupkyně. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 18. října 2018, č. j. 33 Cm 47/2014-96, Krajský soud v Ústí nad Labem uložil žalovanému (D. T.) zaplatit žalobci (Z. K.) částku 4 914 320 Kč s 8,05% ročním úrokem z prodlení od 3. června 2014 do zaplacení (bod I. výroku) a na náhradu nákladů řízení částku 482 716 Kč (bod II. výroku). 2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2019, č. j. 4 Cmo 126/2019-163, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 4 914 320 Kč a ve výroku o nákladech řízení (první výrok), změnil jej ohledně 8,05% úroku z prodlení ročně z částky 4 914.320 Kč za dobu od 3. června 2014 do zaplacení tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (druhý výrok) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 71 527,90 Kč (třetí výrok). 3. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů ve vazbě na obsah spisu plyne, že: [1] Usnesením ze dne 7. června 2002, č. j. 45 K 14/2002-265, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „konkursní soud“) prohlásil konkurs na majetek žalobce a správcem konkursní podstaty ustavil žalovaného. [2] Kupní smlouvou ze dne 30. srpna 2002 žalovaný (jako správce konkursní podstaty žalobce) prodal podnik žalobce společnosti INJURED s. r. o. (dále jen „kupní smlouva“ a „společnost I“). [3] Dne 30. září 2002 žalovaný vybral v hotovosti z účtu žalobce částku 5 000 000 Kč (viz č. l. 28), kterou „sám v řízení v rámci odporu proti platebnímu rozkazu označil jako zálohu na odměnu, na kterou měl v době výběru finanční částky nárok s ohledem na zpeněžení“. [4] Usnesením ze dne 13. června 2003, č. j. 45 K 14/2002-476, konkursní soud zprostil žalovaného funkce správce konkursní podstaty a novým správcem ustavil JUDr. Jana Menše; usnesením ze dne 2. května 2005, č. j. 45 K 14/2002-1074, konkursní soud zprostil JUDr. Jana Menše funkce správce konkursní podstaty a novým správcem ustavil JUDr. Jiřího Kadeřábka. [5] Usnesením ze dne 17. prosince 2008, č. j. 45 K 14/2002-1488, konkursní soud potvrdil nucené vyrovnání žalobce; toto usnesení potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. června 2009, č. j. 1 Ko 32/2009-1617. [6] Usnesením ze dne 23. července 2009, č. j. 45 K 14/2002-1657 (které nabylo právní moci dne 13. srpna 2009), konkursní soud (mimo jiné) určil odměnu správců konkursní podstaty celkovou částkou (včetně daně z přidané hodnoty) 10 193 046 Kč, z níž odměna žalovaného (včetně daně z přidané hodnoty) činila 85 680 Kč. V důvodech rozhodnutí uvedl, že žalovanému nenáleží podíl z odměny určené podle § 7 odst. 2 vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. prosince 2007), když „jím uzavřená smlouva o prodeji podniku byla soudy označena za neplatnou od samého počátku“. [7] Usnesením ze dne 23. října 2009, č. j. 45 K 14/2002-1771, konkursní soud zrušil konkurs na majetek žalobce po splnění nuceného vyrovnání. [8] Usnesením ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 4364/2009, Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2009 ve výroku o potvrzení nuceného vyrovnání a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně zrušil usnesení konkursního soudu ze dne 23. října 2009 o zrušení konkursu po splnění nuceného vyrovnání, které mělo ve vztahu k rozhodnutí o potvrzení nuceného vyrovnání povahu závislého výroku. [9] Rozsudkem ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. dubna 2007, č. j. 45 Cm 67/2005-496, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2008, č. j. 15 Cmo 125/2007-582, jimiž označené soudy uložily společnosti I vydat JUDr. Jiřímu Kadeřábkovi (správci konkursní podstaty žalobce) veškeré (ve výroku specifikované) věci, práva a majetkové hodnoty, „které tvoří smlouvou o prodeji podniku ze dne 30. srpna 2002 převáděný podnik“, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přitom dospěl k závěru, podle něhož je kupní smlouva absolutně neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), když odporuje § 27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). [10] Usnesením ze dne 17. února 2012, č. j. 45 K 14/2002-1952, konkursní soud zrušil konkurs na majetek žalobce po splnění nuceného vyrovnání; usnesením ze dne 22. října 2012, č. j. 45 K 14/2002-2017, zprostil JUDr. Jiřího Kadeřábka funkce správce konkursní podstaty žalobce. 4. Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z § 8 odst. 3 ZKV a § 451 a násl. obč. zák. – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že „konkursní odměna“ žalovaného byla určena celkovou částkou (včetně daně z přidané hodnoty) ve výši 85 680 Kč. Jelikož žalovaný vyčerpal z prostředků konkursní podstaty „zálohu na odměnu“ ve výši 5 000 000 Kč, v rozsahu částky 4 914 320 Kč se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a vznikla mu povinnost vydat bezdůvodné obohacení žalobci. K vymáhání této pohledávky byl žalobce v době vydání rozhodnutí soudu prvního stupně věcně legitimován. Za správný považoval odvolací soud i závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žalovaným vznesené námitky promlčení, s tím, že čtyřletá promlčení doba začala běžet dnem právní moci usnesení konkursního soudu ze dne 23. července 2009, č. j. 45 K 14/2002-1657, a žalobce podal žalobu u soudu (již) dne 5. února 2010. Konečně odvolací soud zdůraznil, že žalovaný měl možnost nahlížet „do celého konkursního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 45 K 14/2002“, přičemž neshledal ani žádné (žalovaným namítané) vady řízení. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou měnícího výroku ve věci samé) podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek, které odvolací soud vyřešil (podle názoru dovolatele) v rozporu s ustálenou (v důvodech dovolání označenou) rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, popřípadě právních otázek, které dosud nebyly Nejvyšším soudem zodpovězeny. Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně nebo ve věci sám rozhodl a žalobu zamítl. 6. Dovolatel soudům nižších stupňů vytýká, že porušily jeho právo na spravedlivý proces založené čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že soud prvního stupně mu „odepřel plný přístup do konkursního spisu sp. zn. 45 K 14/2002, když jeho zástupci umožnil nahlížení do spisu pouze po omezený čas a bez možnosti pořizovat si kopie listin obsažených ve spise“ a neprovedl ani jím navrhovaný důkaz „celým konkursním spisem“. Za tohoto stavu byl dovolatel zkrácen na svých procesních právech, když se nemohl vyjádřit ke všem skutečnostem, zejména pak k okolnostem o „údajném“ zápočtu vzájemných pohledávek žalobce a společnosti I. 7. Dále dovolatel snáší argumenty ve prospěch názoru, že „mělo být řízení o žalobě zastaveno, neboť nebyly splněny podmínky řízení“. Žalobce totiž podal žalobu – pokračuje dovolatel – „v době, kdy proti němu konkurs neprobíhal, neboť byl r