29 Cdo 1968/2025 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1968/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2025 Spisová značka:29 Cdo 1968/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:29.CDO.1968.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Podmínky řízení Rozsudek pro uznání Dotčené předpisy:§ 103 o. s. ř. § 114b o. s. ř. § 153a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 11. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 02.01.2026IV.ÚS 11/26 Lucie Dolanská Bányaiová Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1968/2025-285 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce 1. Reality Tradeslav s. r. o., se sídlem v Ostravě, Jana Šoupala 1597/3, PSČ 708 00, identifikační číslo osoby 27768066, zastoupeného JUDr. Emilem Flegelem, advokátem, se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 3170/2, PSČ 106 00, proti žalovanému městu Kutná Hora, se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 552/1, PSČ 284 01, identifikační číslo osoby 00236195, zastoupenému Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem, se sídlem v Čáslavi, náměstí Jana Žižky z Trocnova 2/2, PSČ 28601, o zaplacení 990 060,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 12 C 185/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2025, č. j. 28 Co 32/2025-168, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 15 427,50 Kč, k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem pro uznání ze dne 6. srpna 2024, č. j. 12 C 185/2024-74, ve znění usnesení ze dne 3. června 2025, č. j. 12 C 185/2024-255, uložil žalovanému (městu Kutná Hora) povinnost zaplatit žalobci (1. Reality Tradeslav s. r. o.) částku 990 060,20 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 23. 5. 2023 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. února 2025, č. j. 28 Co 32/2025-168, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části bodu I. výroku týkající se úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 990 060,20 Kč od 23. května 2023 do zaplacení tak, že se v tomto rozsahu rozsudek pro uznání nevydává, a v bodu II. výroku tak, že se o nákladech řízení nerozhoduje; ve zbývajícím rozsahu bod I. výroku potvrdil. 3. Odvolací soud – cituje ustanovení § 114b, § 153a odst. 3, § 205 odst. 2 písm. a/, § 205b a § 212a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a odkazuje na (blíže určenou) judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu – se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovanému byla řádně doručena žaloba spolu s výzvou k vyjádření, na kterou žalovaný nereagoval, tudíž se má za to, že nárok žalobce uznal. Neztotožnil se však s vydáním rozsudku pro uznání ohledně příslušenství, jelikož žalobce požadoval zaplacení úroku z prodlení od data, které výzvě k zaplacení žalované částky předcházelo; současně nebylo možné na základě žalobních tvrzení uzavřít, zda je požadavek na zaplacení úroku z prodlení důvodný. K odvolací námitce žalovaného uvedl, že vyřešení otázky věcné legitimace žalobce není z povahy věci předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání. 4. Žalovaný podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v té jeho části, jíž odvolací soud potvrdil bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání žalovaný vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel konkrétně pokládá otázku, kdo je osobou aktivně věcně legitimovanou k uplatnění žalobního nároku a zda měl soud prvního stupně vydat rozsudek pro uznání za situace, kdy podle mínění dovolatele nebyly splněny podmínky řízení, protože žalobce není nositelem příslušného hmotného práva; pozemky, o jejichž užívání jde, jsou totiž v majetkové podstatě dlužníka UNIMEX-INVEST, s. r. o., na jehož majetek je prohlášen konkurs v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 4184/2021. 5. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom duchu, že se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. 6. Doplnění dovolání ze dne 3. července 2025 podané zástupcem dovolatele dne 4. července 2025 bylo učiněno po lhůtě k tomu určené (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a Nejvyšší soud tak k němu v souladu s § 242 odst. 4 o. s. ř. nepřihlíží. 7. Žalobce ve vyjádřeních ze dne 14. července 2025 a 12. srpna 2025 navrhuje dovolání zamítnout, případně odmítnout. 8. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 9. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. 10. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že věcná legitimace, představující hmotněprávní vztah účastníka ke konkrétní projednávané věci (předmětu řízení), nepatří mezi tzv. podmínky řízení (tj. podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé), přičemž její nedostatek je důvodem k zamítnutí žaloby. Postup předvídaný ustanoveními § 103 a § 104 o. s. ř. se proto ve vztahu k otázce věcné legitimace účastníků uplatnit nemůže. K tomu srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1566/96, uveřejněné pod číslem 17/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), nebo bod XXIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sb. rozh. obč. 11. Jinak řečeno, podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se věcnou legitimací v občanském soudním řízení rozumí oprávnění účastníků vyplývající z hmotného práva. Věcnou legitimaci má ten z účastníků řízení, který je nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde; nedostatek věcné legitimace je důvodem k zamítnutí žaloby, nikoli k zastavení řízení. Nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce tak nelze pokládat za nedostatek podmínek řízení ve smyslu ustanovení § 104 o. s. ř. K tomu za všechny srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3728/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 5252/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 4/2016. 12. Je-li žaloba zjevně bezdůvodná, tj. jestliže žalovaný nárok zjevně nemohl vzniknout, neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti případu vydání rozsudku pro uznání. Soud nevydá rozsudek pro uznání, jestliže by žalobě nebylo možné vyhovět, kdyby byla prokázána všechna žalobní tvrzení (základem pro vydání rozsudku pro uznání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod číslem 41/2004 Sb. rozh. obč., nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněného pod číslem 31/2020 Sb. rozh. obč. Jinak je ovšem výrazem ustálené rozhodovací praxe závěr, že zkoumání věcné legitimace žalovaného nepatří mezi předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 1 a 3 o. s. ř. Uznání nároku podle § 153a o. s. ř. zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání. Při závěru, že byly splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, se právní posouzení věci omezuje v zásadě jen na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 153a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). K tomu srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu z 18. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 7, ročník 2001, pod číslem 93, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1053/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročník 2022, pod číslem 100 a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2017, sp. zn. 26 Cdo 5129/2016. 13. Účinky fikce uznání nároku ve sm