29 Cdo 2047/2007 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2047/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2010 Spisová značka:29 Cdo 2047/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2047.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bankovní záruka Incidenční spory Konkurs Dotčené předpisy:§ 316, 317 obch. zák. § 3, 39 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 2. 2010 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.04.2010II.ÚS 1113/10JUDr. Dagmar Lastoveckáodmítnuto09.09.2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2047/2007 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně A. P. s. r. o., v likvidaci, proti žalovanému K. M., jako správci konkursní podstaty úpadkyně U. B., a. s., zastoupenému JUDr. F. G., advokátem, zvláštním správcem úpadkyně, za účasti K. s. z. v Ú. n. L., o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 Cm 220/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 15 Cmo 120/2006-290, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 31. ledna 2006, č.j. 43 Cm 220/2001-221, zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu, kterou se tehdejší žalobkyně (Č. f., s. r. o.) domáhala ve sporu vedeném (za účasti Krajského státního zastupitelství v Ú. n.L.) vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně U. B. a. s. určení pravosti své pohledávky za úpadkyní ve výši 1.383.439.890,89 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud - cituje ustanovení § 24 odst. 1 a § 25 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „ZKV“) a ustanovení § 265, § 313, § 316 odst. 1 věty první a § 321 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) - dospěl po provedeném dokazování k závěru, že smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a pozdější úpadkyní v rámci tzv. stabilizačního programu sice nejsou neplatné, že však výše sjednaných bankovních záruk více než čtyřnásobně překračovala hodnotu jimi zajištěné pohledávky a že tyto bankovní záruky byly ve svém důsledku pro úpadkyni likvidační. Výkon práva z těchto bankovních záruk měl proto za rozporný ze zásadami poctivého obchodního styku. Co do požadavku na určení pravosti a výše pohledávky v rozsahu 89.445.906,50 Kč soud uvedl, že potud žalobkyně obdržela plnění od dlužníka pohledávky zajištěné bankovní zárukou. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil pravost pohledávky za úpadkyní ve výši 1.293.589.209,99 Kč, jako pohledávky druhé třídy a zamítl žalobu o určení, že žalobkyně má za úpadkyní další pohledávku ve výši 89.445.906,50 Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přitom již věc projednal a rozhodl jako s novou žalobkyní s Č. k. a., vycházeje v tomto ohledu z usnesení konkursního soudu ze dne 26. října 2006, č. j. 27 K 187/98-30. Odvolací soud po doplnění dokazování potvrdil správnost závěru o zamítnutí žaloby co do určení požadovaného v rozsahu 89.445.906,50 Kč pro splnění zajištěných pohledávek v tomto rozsahu z jiných zdrojů. Ve zbývajícím rozsahu pak dospěl zčásti k jiným skutkovým a zcela k jiným právním závěrům než soud prvního stupně. Především zdůraznil, že (původní) žalobkyně přihlásila do konkursu pouze své pohledávky z bankovních záruk vystavených úpadkyní (30. října, 18. listopadu, 26. listopadu, 5. prosince a 22. prosince 1997 a 23. ledna 1998). Při zkoumání oprávněnosti pohledávek z vystavených bankovních záruk pak soud nemůže ve smyslu § 316 a § 317 obch. zák. zkoumat oprávněnost námitek žalovaného o absolutní neplatnosti smluv upravujících plnění, jež bankovní záruky zajišťovaly. S odkazem na dikci § 316 odst. 1 obch. zák. odvolací soud doplnil, že záruční listiny neobsahují námitky, jež by mohla pozdější úpadkyně (banka) uplatnit vůči věřiteli (původní žalobkyni), takže o dané věci platí co do rozsahu možných námitek ustanovení § 317 obch. zák. Dodal dále, že na rozdíl od prostého ručení nemusí věřitel při bankovní záruce požadovat plnění nejprve od dlužníka, pokud tak nebylo v bankovních zárukách dohodnuto. Povinnost písemné výzvy k plnění z bankovních záruk pak byla splněna, když je obsažena v písemné „Dohodě o splatnosti pohledávek vzniklých porušením stabilizačního programu“, uzavřené mezi původní žalobkyní a pozdější úpadkyní dne 2. prosince 1998, ve znění dodatku číslo 1 ze dne 16. prosince 1998. (dále též jen „dohoda o splatnosti“). Dohoda o splatnosti potvrzuje, že původní žalobkyně vyzvala pozdější úpadkyni k plnění z bankovních záruk dopisem z 27. listopadu 1998 a že splatnost všech závazků pozdější úpadkyně z bankovních záruk nastane 31. ledna 1999. Pod bodem 9. dohody o splatnosti pozdější úpadkyně rovněž uznala závazky z bankovních záruk v celkové výši 1.406.331.025,40 Kč k 23. listopadu 1998. V řízení přitom nevyšly najevo žádné skutečnosti, jež by zpochybnily platnost bankovních záruk, přičemž důkazní břemeno v tomto ohledu (vzhledem k uznání závazku) spočívá na žalovaném. Závěr soudu prvního stupně, že pozdější úpadkyní vystavené bankovní záruky jsou v rozporu s poctivým obchodním stykem, nemá podle odvolacího soudu oporu v provedených důkazech. Žalovaný především nepředložil soudu žádné důkazy o svém tvrzení, že stabilizační program Č. n. b. (dále též jen „stabilizační program“), do kterého se pozdější úpadkyně přihlásila, byl pro všechny banky (nejen pro pozdější úpadkyni) od počátku likvidační a s tímto cílem že byl i vyhlášen. Shrnul, že podstatou stabilizačního programu sjednaného do 30. září 2004 bylo, že původní žalobkyně odkoupí od pozdější úpadkyně za cenu stanovenou v rámcové smlouvě a za podmínek tam stanovených označené pohledávky a cenné papíry (aktiva pozdější úpadkyně), přičemž splnění pohledávek zajistí pozdější úpadkyně vystavenými bankovními zárukami, u cenných papírů pak zajistí právo opce ve prospěch původní žalobkyně a k zajištění plnění z opčních smluv též vystaví bankovní záruky. Nejpozději do deseti dnů po skončení stabilizačního programu byla pozdější úpadkyně povinna doplatit rozdíl mezi cenou, kterou jí původní žalobkyně zaplatila a skutečným plněním, které původní žalobkyně získala od dlužníků pozdější úpadkyně na základě postoupených pohledávek a opčních smluv. Odvolací soud zdůraznil, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že na uvedeném základě obdržela pozdější úpadkyně od původní žalobkyně 1,4 miliardy Kč, tedy částku, na kterou vystavila bankovní záruky. Proto neobstojí závěr soudu prvního stupně, že úpadkyně vystavila bankovní záruky ve výši 1,4 miliardy Kč, které zajišťovaly jen závazek ve výši 394,225.176,16 Kč. Naopak pozdější úpadkyně bezprostředně získala od žalobkyně plnění ve výši vystavených bankovních záruk, což nelze chápat jako obchod v rozporu s poctivým obchodním stykem. Proti měnícímu vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o určení pravosti pohledávky za úpadkyní ve výši 1.293.589.209,99 Kč, jako pohledávky druhé třídy, podal žalovaný dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3). Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval platností úkonů, jež předcházely vystavení bankovních záruk za věřitele, jejichž pohledávky byly postoupeny v rámci tzv. stabilizačního programu původní žalobkyni. Míní, že bankovní záruky jsou od počátku neplatné coby odporující zákonu, když nebyly vydány k žádosti věřitele a smluvní ujednání, která jejich vystavení vynucují, jsou neplatná. Neplatnost některých konkrétních ustanovení smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. září 1997 (dále též jen „postupní smlouva“) spatřuje dovolatel v tom, že pozdější úpadkyně byla k jejímu uzavření donucena pod hrozbou nezařazení do stabilizačního programu, tedy pod hrozbou ztráty povolení působit jako banka. Přitom některá ustanovení postupní smlouvy (konkrétně např. ustanovení článku VI. odst. 2, článku VIII. a článku IX odst. 4 písm. b/) přímo obcházela zákon, respektive s ním byla v rozporu. Podobu smluv uzavřených s původní žalobky