29 Cdo 2182/2023 – Nejvyšší soud

29 Cdo 2182/2023-1377 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce MaN real s. r. o., se sídlem v Jeseníku, Otakara Březiny 229/5, PSČ 790 01, identifikační číslo osoby 25290550, zastoupeného Mgr. Richardem Merkunem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, proti žalovaným 1/ WITCOOR s. r. o., se sídlem v Brně, Hájecká 1194/12, PSČ 618 00, identifikační číslo osoby 25682059, 2/ LERIX, s. r. o., se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1535/2a, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 26769841, a 3/ M - areál Praha, s. r. o., se sídlem v Brně, Mečová 358/8, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27203590, žalovaní 2/ a 3/ zastoupeni JUDr. Davidem Heryánem, advokátem, se sídlem v Poděbradech, Vilová 1367, PSČ 290 01, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 136/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2023, č. j. 13 Co 126/2022-1289, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 2/ a 3/ na náhradě nákladů dovolacího řízení každému částku 3 182,30 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupce. III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1/ nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou ze dne 3. července 2006 se žalobce (MaN real s. r. o.) domáhal vůči žalovaným (1/ WITCOOR s. r. o., 2/ LERIX, s. r. o., a 3/ M - areál Praha, s. r. o.) určení, že první žalovaný je vlastníkem nemovitostí, a to pozemku parc. č. XY a budovy č. p. XY postavené na tomto pozemku v katastrálním území XY, obec XY (dále jen „sporné nemovitosti“), které byly v době podání žaloby podle zápisu v katastru nemovitostí ve vlastnictví třetího žalovaného. Žalobu odůvodňoval tím, že převody vlastnického práva z prvního žalovaného na druhého žalovaného (nepeněžitým vkladem do základního kapitálu) a z druhého žalovaného na třetího žalovaného (nepeněžitým vkladem při založení třetího žalovaného) jsou neplatnými právními úkony. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovozoval z toho, že má za prvním žalovaným pohledávku ve výši 953 000 Kč, kterou není možné uspokojit z jiného než zcizeného majetku (ze sporných nemovitostí). In eventum se žalobce domáhal určení, že jsou vůči němu neúčinné prohlášení prvního žalovaného jako vkladatele vkladu (sporných nemovitostí) do základního kapitálu druhého žalovaného ze dne 25. dubna 2003 a prohlášení druhého žalovaného jako vkladatele vkladu (sporných nemovitostí) do základního kapitálu třetího žalovaného ze dne 26. listopadu 2004, neboť byly realizovány mezi spřízněnými osobami a zkracují uspokojení jeho pohledávky. 2. Rozsudkem ze dne 31. srpna 2021, č. j. 10 C 136/2006-2009, Obvodní soud pro Prahu 7 žalobu zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (body II. až V. výroku). 3. Šlo přitom o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho první rozsudek ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 10 C 136/2006-154, jímž soud určil, že první žalovaný je vlastníkem sporných nemovitostí, zrušil k dovolání třetího žalovaného spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j. 13 Co 97/2009-351, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. června 2017, č. j. 29 Cdo 1508/2015-538. 4. S ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu se soud prvního stupně zabýval námitkou postoupení pohledávky žalobce na společnost FLERET CORPORATIONS S. A. (dále též jen „společnost F“), přičemž po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi žalobcem a společností F byly uzavřeny žalovanými tvrzené a předložené smlouvy o postoupení pohledávek. Oznámeními ze dne 1. a 2. prosince 2002 byla podle zjištění soudu obě postoupení oznámena žalobcem prvnímu žalovanému. Tyto závěry soud dovodil rovněž ze skutečnosti, že podpisy na smlouvách o postoupení pohledávek byly dle dvou provedených písmoznaleckých posudků pravými podpisy jednatele žalobce. Ohledně osoby postupníka (společnosti F) pak měl soud za prokázané, že tato společnost je řádně zapsána a platně vložena do obchodního oddílu veřejného rejstříku kostarické republiky a jejím prezidentem je Alex Wurm von Sterndorff (dále jen „A.W. S.“), který také postupní smlouvy podepsal. Soud proto uzavřel, že jelikož žalobce nadále není věřitelem prvního žalovaného, nesvědčí žalobci aktivní věcná legitimace k požadovanému určení vlastnického práva. 5. K odvolání žalobce a druhého a třetího žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a II. výroku (ve správném znění), současně jej změnil v bodech III., IV. a V. ohledně výše přiznané náhrady nákladů řízení (první výrok) a rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý až čtvrtý výrok). 6. Odvolací soud dílem zopakoval a dílem doplnil dokazování, přičemž konstatoval, že závěry soudu prvního stupně ohledně sporné otázky uzavření postupních smluv vystavěné na zjištění existence společnosti F a osoby A. W. S. jednající jejím jménem (na straně jedné), a zároveň na posouzení podpisu jednatele žalobce Zdeňka Outraty (dále jen „Z. O.“) jako pravého, opřeného o dva znalecké posudky (na straně druhé), se jeví jako velmi přesvědčivé. Uvedl, že není důvodu pochybovat o pravosti podpisu postupních smluv postupníkem, jakož i o existenci fyzické osoby A. W. S., jenž má prokázanou vazbu (jednatelské oprávnění) na nepochybně existující zahraniční právnickou osobu, a tak provedení důkazu výslechem svědka A. W. S. zhodnotil rovněž jako nadbytečné. K otázce uzavření postupních smluv žalobcem, tedy podpisu jeho jednatele (Z. O.), uvedl, že pravost podpisu dokládají dva posudky nevykazující rozpory. Odvolací soud přitom rovněž posudky důsledně zhodnotil a dovodil, že jejich závěry přesvědčivě svědčí o pravosti sporných podpisů. Odvolací soud tak neměl žádné pochybnosti o tom, že by jednatel žalobce neměl předmětné postupní smlouvy podepsat, přičemž další námitky žalobce posoudil jako nerelevantní. Odvolací soud tak i na základě doplněného dokazování neshledal důvod k přehodnocení soudem prvního stupně učiněného závěru o uzavření smluv o postoupení pohledávky, a jako správný proto hodnotil i závěr, že žalobce nadále není věřitelem pohledávky, jež byla předmětem postoupení, a tudíž není aktivně věcně legitimován k určení vlastnického práva prvního žalovaného v tomto řízení. 7. Proti rozhodnutí odvolacího soudu (a to výslovně proti jeho prvnímu výroku) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, příp. jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel zejména namítá, že v důsledku uznání dluhu ze strany prvního žalovaného vůči žalobci mělo být obráceno důkazní břemeno, přičemž ohledně otázky uzavření postupních smluv toto žalovaní neunesli. Dále má za to, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu provedl důkazy ze své vlastní iniciativy, aniž by byly účastníky navrženy, a zároveň své rozhodnutí postavil na skutečnostech, které žalovaní tvrdili až v průběhu odvolacího řízení v rozporu s principem neúplné apelace (např. co se týče tvrzené spolupráce žalovaných se společností F). Současně uvádí, že odvolací soud s některými důkazy (např. prohlášení A. W. S.), jejichž pravost žalobce popřel, nakládal, jako by k popření jejich pravosti vůbec nedošlo, přičemž tento postup dovolatel rovněž hodnotí jako rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dále konstatuje, že odvolací soud neprovedl výslech svědka A. W. S., a tak své rozhodnutí postavil na vadných důkazech. V hodnocení důkazů tudíž dovolatel spatřuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a všemi provedenými důkazy. Dovolatel na základě výše uvedeného uzavírá, že odvolací soud nemohl nabýt jistoty (přesvědčení) ohledně uzavření postupních smluv, neboť ani znalecké posudky nedospěly ke kategorickému závěru ohledně pravosti podpisů (závěry měly pouze za pravděpodobné), a současně poukazuje na určité logické rozpory, které spatřuje v soudy zjištěném skutkovém stavu věci. 9. K podanému dovolání se vyjádřili žalovaní 2/ a 3/ v tom smyslu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné a řádně odůvodněné. Odvolací soud dle jejich názoru postupoval dle závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v jeho zrušujícím rozsudku. V závěru proto navrhují, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl. 10. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 11. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustno