29 Cdo 2268/2018 – Nejvyšší soud

29 Cdo 2268/2018-338 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce JIVA TRADE s. r. o., se sídlem v Olomouci, Horní Lán 1200/15, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 25 89 13 59, zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, PSČ 779 00, proti žalované Mgr. Zuzaně Orbesové, se sídlem v Olomouci, Želežniční 469/4, PSČ 779 00, jako insolvenční správkyni dlužníka JIP - Papírny Větřní, a. s., identifikační číslo osoby 45 02 25 26, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o zaplacení částky 77.110,18 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 78/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2018, č. j. 70 Co 432/2017-297, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20.134,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. července 2017, č. j. 11 C 78/2014-255, (mimo jiné) zamítl žalobu, kterou se žalobce (JIVA TRADE s. r. o.) domáhal vůči (původnímu) žalovanému (Mgr. Ing. Ivo Halovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka JIP - Papírny Větřní, a. s.) zaplacení částky 77.110,18 EUR s 8,05% úrokem z prodlení od 31. března 2014 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. ledna 2018, č. j. 70 Co 432/2017-297, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů ve vazbě na obsah spisu plyne, že: 1) Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 6. června 2013, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-A-18, zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Ing. Ivo Halu; následným usnesením ze dne 17. října 2013, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-B-45, insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka. 2) Insolvenční správce dlužníka podáním ze dne 3. října 2013 vyrozuměl žalobce o soupisu majetku do majetkové podstaty dlužníka (šlo o majetek označený jako nedokončená výroba - Větřní, nedokončená výrobu - Lukavice a sklad surovin, včetně připojeného seznamu majetkových položek); podání insolvenčního správce obsahovalo rovněž poučení ve smyslu ustanovení § 225 odst. 1 až 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). 3) Žalobou došlou insolvenčnímu soudu dne 4. listopadu 2013 se žalobce domáhal vůči insolvenčnímu správci dlužníka vyloučení věci (497,485 tun lepenky, skladová položka 4.01 − dále jen „lepenka“), s tím, že není majetkem dlužníka, ale žalobce. Insolvenční správce podáním ze dne 27. února 2014 sdělil insolvenčnímu soudu, že s ohledem „na bezprostředně hrozící újmu uskladněné lepence přistoupil k jejímu zpracování“, a to se souhlasem věřitelského výboru a po jejím předchozím oceněním znalcem. Za tohoto stavu žalobce vzal žalobu zpět a insolvenční soud řízení zastavil usnesením ze dne 2. dubna 2014, č. j. 29 ICm 3718/2013-100, které nabylo právní moci dne 10. května 2014. 4) Usnesením ze dne 22. září 2016, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-B-230, ustanovil insolvenční soud insolvenčním správcem Ing. Tomáš Pachmana; usnesením ze dne 23. ledna 2017, č. j. KSCB 28 INS 11674/2013-B-239, jmenovaného z této funkce odvolal a ustanovil insolvenční správkyní Mgr. Zuzanou Orbesovou. Na tomto základě odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) – odkazuje na ustanovení § 225 insolvenčního zákona a na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 20. listopadu 2014, sp. zn. 21 Cdo 953/2014, uveřejněném pod číslem 48/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 48/2015“), v rozsudcích ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, a ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2003, uveřejněných pod čísly 81/2005 a 85/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 85/2006“), jakož i v usnesení ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1560/2008 – zdůraznil, že předpokladem úspěchu žalobce v daném řízení je „prokázání“ vlastnického práva k lepence. „V okamžiku, kdy po zastavení řízení o vylučovací žalobě nastala nevyvratitelná právní domněnka, že lepenka byla zahrnuta do soupisu majetkové podstaty dlužníka oprávněně, nemá již žalobce možnost v jiném řízení prokázat své vlastnické právo“. Podle odvolacího soudu mohlo být předmětem vylučovací žaloby i peněžité plnění, jde-li o náhradní peněžité plnění získané insolvenčním správcem za majetek zpeněžený z majetkové podstaty, který by jinak sám byl (mohl být) předmětem vylučovací žaloby. Žalobce tak měl pokračovat v řízení o vylučovací žalobě a „učinit nutný procesní krok návrhem na změnu žaloby, kterým se domáhal vyloučení peněžitého plnění získaného správcem za spornou věc. Tomu nijak nebránilo, že lepenka po zpracování jako věc přestala existovat, i nový výrobek (v tomto případě zřejmě papír) či peněžní prostředky získané jeho prodejem byly součástí majetkové podstaty“. V této souvislosti odvolací soud doplnil, že ustanovení § 225 odst. 6 insolvenčního zákona „dopadá na vydání každého výtěžku (prospěchu), který majetková podstata získala naložením s věcí, která do soupisu být pojata neměla“. Navíc ustanovení § 159 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona zařazuje mezi incidenční spory nejen spory o vydání výtěžku zpeněžení podle ustanovení § 225 odst. 5 insolvenčního zákona, nýbrž i spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty; za takovou majetkovou hodnotu lze považovat právě výtěžek zpracování věci. Konečně odvolací soud dodal, že na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani skutečnost, že usnesením ze dne 22. srpna 2016, č. j. Ncp 651/2016-211, Vrchní soud v Praze určil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni okresní soudy. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že Nejvyšším soudem nebyly dosud zodpovězeny tyto právní otázky: a) Dopadá ustanovení § 225 odst. 6 insolvenčního zákona na vydání každého výtěžku (či jakéhokoli jiného prospěchu), který majetková podstata získala nejen zpeněžením, ale i jakýmkoli jiným naložením s věcí, která neměla být pojata do soupisu? b) Zahrnuje ustanovení § 159 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona mezi incidenční spory jen spory o vydání výtěžku zpeněžení podle ustanovení § 225 odst. 5 insolvenčního zákona nebo i spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty? Lze za takovou „jinou majetkovou hodnotu“ považovat „výtěžek zpracování“ věci? c) Platí ustanovení § 225 odst. 3 insolvenčního zákona o vzniku nevyvratitelné právní domněnky o řádném soupisu bezvýjimečně? Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož ustanovení § 225 odst. 4 až 6 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 159 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona upravují pouze možnost „vydání výtěžku zpeněžení“, přičemž zde „není dán prostor ani důvod jakýmkoli výkladem tento taxativní výčet incidenčních sporů rozšiřovat i na jakési výtěžky jiného naložení s věcí“. V poměrech dané věci přitom nejde o incidenční spor ani proto, že žádný konkrétní výtěžek (prospěch z jiného nakládání s věcí) nelze dohledat. Na tomto základě dovolatel uzavírá, že neměl jinou možnost, než „žalovat náhradu škody jako finanční kompenzaci za věc v jeho vlastnictví, kterou mu žalovaný nemůže vydat in natura. Obecný soud v tomto sporu o náhradu škody musí být oprávněn posoudit otázku vlastnického práva a odhlédnout od fikce oprávněnosti soupisu, jinak by možnost žalovat náhradu škody neměla smysl“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, když ustanovení § 225 odst. 6 insolvenčního zákona je nutné chápat tak, že „pokrývá veškeré právní situace, kdy došlo během insolvenčního řízení „ke konverzi“ cizí majetkové hodnoty na peníze. Přitom není významné, zda „k této konverzi“ došlo mimořádným prodejem majetku nebo jinak, typicky při provozu podniku dlužníka. Takto obdržené peníze jsou výtěžkem zpeněžení ve smyslu ustanovení § 286 insolvenčního zákona a vlastník původní majetkové hodnoty má právo na jejich vydání. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání žalobce je příp