29 Cdo 2344/2007 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2344/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 6. 2008 Spisová značka:29 Cdo 2344/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.2344.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 56a odst. 3 písm. c) předpisu č. 513/1991Sb. § 66a odst. 3 písm. c) předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2604/08 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatelky Š. p. v. s, a. s., zastoupené Mgr. P. Š., advokátem, , za účasti společnosti V. a k. V., a. s., , o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 55/2005, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 2007, č. j. 8 Cmo 176/2006-52, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Napadeným usnesením potvrdil Vrchní soud v Olomouci usnesení ze dne 13. ledna 2006, č. j. 42 Cm 55/2005-19, kterým Krajský soud v Ostravě zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti V. a k. V., a. s. (dále jen „společnost“), konané 9. června 2005, jímž valná hromada pověřila představenstvo rozhodovat o zvýšení základního kapitálu upisováním akcií nepeněžitými vklady, nejvýše však o jednu desetinu základního kapitálu v době pověření, a o ocenění nepeněžitého vkladu na základě posudku znalce, jmenovaného podle § 59 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), přičemž ke zvýšení základního kapitálu byly určeny k vydání listinné kmenové akcie na jméno s omezenou převoditelností o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč a pověření bylo omezeno na dobu pěti let (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze zjištění, podle kterých valná hromada společnosti konaná 9. června 2005, jíž se zúčastnili akcionáři mající 78,91 % všech hlasů, přijala mimo jiné i napadené usnesení, a to většinou 88,79 % hlasů přítomných akcionářů, včetně akcionáře s akcií se zvláštními právy. Podle stanov společnosti je k přijetí tohoto usnesení zapotřebí dvou třetin hlasů přítomných akcionářů včetně osoby vykonávající práva spojená s akcií se zvláštními právy. Společnost měla základní kapitál ve výši 592,530.000,- Kč, rozvržený na 67.043 akcií na majitele o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč v zaknihované podobě, 525.486 akcií na jméno o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč v listinné podobě a jednu akcii se zvláštními právy o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč v listinné podobě. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož je napadené usnesení valné hromady v souladu s ustanovením § 210 obch. zák. i s článkem 9 stanov společnosti, a uzavřel, že obce – akcionáři společnosti – nejednaly ve shodě, neboť každá z nich sledovala při hlasování svůj individuální zájem, a nedošlo ke zneužití většiny, protože menšina nebyla selektivně diskriminována oproti většině (§ 56a obch. zák.). Zdůraznil, že do společnosti měl být vložen majetek bezprostředně sloužící k realizaci základního předmětu podnikání. Zvyšování základního kapitálu společnosti nepeněžitými vklady, jež tvoří části infrastruktury vodovodní a kanalizační sítě, je proces nikoliv samoúčelný v zájmu akcionářů – obcí – zvýšit jejich majetkové podíly ve společnosti, ale „nanejvýš“ efektivní pro společnost samotnou. Argumentaci navrhovatelky, podle níž měla být mezi akcionáři s akciemi na jméno uzavřena ovládací smlouva a „pokud se tak nestalo, jde o diskriminaci akcionářů vlastnících akcie na majitele, kteří nemají stejnou možnost podílet se na zvýšení základního kapitálu nepeněžitými vklady“, pak odvolací soud shledal nepřípadnou. Poukázal na účel ustanovení § 66a obch. zák., jímž není ochrana menšinových akcionářů, a dovodil, že ovládací smlouva nemůže být uzavřena více subjekty jakožto osobami ovládajícími, ale toliko osobou jedinou. Napadené usnesení navíc není rozhodnutím, z něhož by společnosti mohla vzniknout majetková újma. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), navrhujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovozuje, že ovládací smlouva může být uzavřena i více subjekty na straně ovládající osoby, a dodává, že ustanovení § 66a odst. 8 obch. zák. je nutno vykládat v souvislosti s ustanovením § 56a obch. zák. Ovládající osoba nesmí učinit nejen opatření, jimiž by způsobila majetkovou újmu společnosti samotné, ale též menšinovým společníkům, kteří stojí mimo uskupení společně ovládajících osob jednajících ve shodě. Ovládané osobě může vzniknout majetková újma i tím, že dojde k poškození majetkových zájmů menšinových akcionářů, kteří mají právo na náhradu škody vůči ovládané společnosti, takže v případě přiznání takového nároku na náhradu škody může ovládané osobě vzniknout majetková újma“. Namítá nesprávnou aplikaci ustanovení § 56a obch. zák., neboť ve společnosti jsou dvě skupiny akcionářů „s diametrálně odlišnými zájmy“. Obce, vlastnící akcie na jméno, mají zájem, aby „společnost hospodařila fakticky v režimu obecně prospěšné společnosti, tedy bez výplaty dividend“. Jen v zájmu této většiny je napadené usnesení valné hromady, které „selektivně pouze těmto veřejnoprávním akcionářům umožňuje, aby infrastrukturní majetek vkládali do majetku společnosti a tím zvyšovali svůj akciový podíl na úkor soukromoprávních akcionářů – majitelů akcií na majitele“. Menšina je ve společnosti „selektivně diskriminována oproti většině, která je na valných hromadách soustavně přehlasovávána a nucena podřizovat své zájmy na dosažení zisku z majetku investovaného do společnosti ve prospěch opačných zájmů většiny akcionářů“. Navrhovatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je zvyšování základního kapitálu nepeněžitými vklady akcionářů pro společnost efektivní, neboť „hmotný majetek společnosti se tímto způsobem sice zvyšuje, ovšem převážně v souladu se zájmy většinových akcionářů a bez jakéhokoliv efektu pro akcionáře menšinové“. Poukazuje i na předchozí pronajímání infrastrukturního majetku společností od obcí, jež tímto způsobem „odčerpávaly část dosaženého hospodářského výsledku a neměly zájem na tom, aby dosažený zisk byl rozdělován ve prospěch všech akcionářů“. I z výhody uzavírání nájemních smluv byli tedy vyloučeni akcionáři vlastnící akcie na majitele. Konečně namítá, že závěr odvolacího soudu, podle kterého nejsou vkladatelé zvýhodňováni na úkor ostatních akcionářů, neboť za svůj vložený majetek dostali akcie v podstatně nižší nominální hodnotě než činila obecná cena vkládaného majetku, nemá oporu „ve skutkových zjištěních“. Dovolání není přípustné Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Dovolatelka nepředkládá Nejvyššímu soudu žádnou právní otázku, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Dovozuje, že akcionáři s akciemi na jméno (obce) jednají ve shodě, a tvoří tak většinu, jež v rozporu se zákazem formulovaným v ustanovení § 56a obch. zák. zneužila svoje postavení na úkor menši