29 Cdo 2678/2023 – Nejvyšší soud

29 Cdo 2678/2023-600 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce HUTCHINSON s. r. o., se sídlem v Rokycanech, Klostermannova 995, PSČ 337 01, identifikační číslo osoby 61504424, zastoupeného JUDr. Markem Görgesem, advokátem, se sídlem v Plzni, Žižkova 1737/52, PSČ 301 00, proti žalovanému INVECO HOLDING S. p. A., se sídlem v Perugii, Via Alessandro Manzoni 82, 061 35, Italská republika, zastoupené Mgr. Paolou Spoladore, advokátkou, se sídlem v Praze, U Kanálky 1359/4, PSČ 120 00, o zaplacení částky 630.000 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 EVC 1/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 2023, č. j. 25 Co 196/2022-533, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 2023, č. j. 25 Co 196/2022-533, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 23. května 2022, č. j. 4 EVC 1/2018-496, uložil žalovanému (INVECO HOLDING S. p. A.) povinnost zaplatit žalobci (HUTCHINSON s. r. o.) částku 630.000 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 31. května 2017 do zaplacení (bod I. výroku) a na náhradě nákladů řízení částku 1.966.665,32 Kč (bod II. výroku). 2. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že: [1] Dne 5. srpna 2016 uzavřel žalobce jakožto objednatel a INVECO CONSTRUCTION s. r. o. (dále jen „společnost I“) jako zhotovitel smlouvu na výstavbu díla (dále jen „smlouva o dílo“), jejímž předmětem byla výstavba „haly H“ v areálu žalobce v Rokycanech. [2] Dne 8. srpna 2016 vystavil žalovaný v souvislosti se smlouvou o dílo jako mateřská společnost společnosti I záruku na zaplacení částky 126.000 EUR (dále jen „první finanční záruka“). Dne 11. srpna 2016 vystavil žalovaný v souvislosti se smlouvou o dílo záruku mateřské společnosti na zaplacení částky 504.000 EUR (dále jen „druhá finanční záruka“). V těchto zárukách žalovaný prohlásil, že se bezpodmínečně a neodvolatelně zavazuje provést platbu na první žádost bez nutnosti jakýchkoliv formalit do osmi dnů od obdržení doporučeného dopisu s doručenkou zaslaného oprávněným příjemcem a obsahující žádost o platbu celých částek nebo jejich částí. [3] V e-mailové korespondenci uskutečněné mezi Fredericem Lifermannem (jednajícím za žalobce) [dále jen „F. L.“] a Fillipo Barbettim (jednajícím za žalovaného) [dále jen „F. B.“] v srpnu 2016, F. B. potvrzuje, že zasílá druhou finanční záruku a korespondence se týká rovněž i první finanční záruky. [4] Dne 16. května 2017 vyzval žalobce žalovaného, aby poskytl platbu dle první a druhé finanční záruky. [5] Mgr. Martin Ludma, znalec z oboru kybernetika a kriminalistika, ve znaleckém posudku č. 250/2021, opatřeném doložkou dle § 127a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), dospěl k závěru, že autenticita a integrita všech e-mailových zpráv předložených žalobcem byla úspěšně ověřena. Odchozí emaily byly s uvedeným předmětem, textem, případně přílohami v uvedené době ze schránek F. L. a F. B. skutečně odeslány a současně byly do schránky žalobce či žalovaného (F. L. a F. B.) taktéž doručeny. 3. Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 2029 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – dospěl k závěru, že se žalobci podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě. První i druhá finanční záruka (jež žalovaný zaslal žalobci e-mailem) splňují podmínku písemné formy (dle § 562 odst. 1 o. z.). Finanční záruky byly vystaveny nepodmíněně, pročež nebyla podmínkou jejich vystavení existence určitého dluhu, jak se mylně domnívá žalovaný, nýbrž plnění žalovaného mělo být vázáno na první žádost žalobce bez nutnosti jakýchkoliv formalit. Vyzval-li žalobce žalovaného dopisem k výplatě uvedených částek, řídil se striktně obsahem záruk a bylo na žalovaném, aby své závazky splnil. 4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 122.742,50 Kč (druhý výrok). 5. Odvolací soud – rekapituluje odvolací námitku žalovaného, podle níž finanční záruky neměly být posuzovány podle českých právních předpisů, leč podle právního řádu Italské republiky, a to s ohledem na čl. 4 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) – uvedl, že námitka žalovaného o nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů byla vyřešena rozhodnutím soudu prvního stupně ze dne 31. května 2019, č. j. 4 EVC 1/2018-158, které potvrdil odvolací soud usnesením ze dne 12. srpna 2019, č. j. 25 Co 238/2019-169. 6. Dále vycházeje z § 2029, § 2034 odst. 1, § 2035 odst. 1 a 2 o. z. konstatoval, že předložené finanční záruky mají povahu bezpodmínečných záruk a obsah práv a povinností oprávněného (žalobce) je tak dán striktně obsahem záruční listiny. Přitakal soudu prvního stupně v závěru, že předložené finanční záruky naplňují podmínky dle § 2029 o. z. Žalobce v řízení předložil finanční záruky, které byly zaslány žalobci v písemné podobě a byly podepsány za žalovaného F. B. Z obsahu e-mailové korespondence je zřejmé, že obě záruky byly žalobcem odsouhlaseny dne 9. srpna 2016 a dne 11. srpna 2016. Skutečnost, že všechny dokumenty odesílané žalobcem žalovanému a žalovaným žalobci byly odeslány označenými stranami a byly jim také doručeny, byla potvrzena znaleckým posudkem. Závěry znaleckého posudku nebyly zpochybňovány a za tohoto stavu nelze než uzavřít, že dohoda o finančních zárukách byla účastníky uzavřena a že náležitost písemné formy byla dodržena. 7. Odvolací soud nepřisvědčil námitkám žalovaného o neurčitosti znění finančních záruk. Z obsahu listin jednoznačně vyplývá, jaký závazek zajišťují, když v případě první finanční záruky jde o závazek k zajištění pohledávky na vrácení zálohy 126.000 EUR (již zaplatil žalobce jakožto objednatel společnosti I jakožto zhotoviteli) a v případě druhé finanční záruky jde o závazek k zajištění plnění z předmětné smlouvy ve výši 504.000 EUR, který nelze vnímat jinak než závazek k zajištění řádného provedení díla. 8. Jde-li o argumentaci žalovaného o nutnosti předložit originály předmětných listin, odvolací soud připustil, že mezi účastníky byla vyměněna korespondence, z níž vyplývá požadavek žalobce, aby žalovaný předložil žalobci záruky v originále. Žádost žalobce považuje odvolací soud za legitimní, avšak předložení originálu jako podmínka platnosti finančních záruk sjednána nebyla, tedy byla-li žaloba podepřena listinnou zárukou, která není prvopisem, není tato skutečnost pro posouzení její platnosti rozhodující. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při níž se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu či na otázce, jež doposud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 10. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nerozlišoval otázku platnosti finanční záruky a práva na plnění z finanční záruky, přičemž se zaměřil toliko na prvně řečenou otázku. Mezi žalobcem a dovolatelem bylo (dle tvrzení dovolatele) dohodnuto, že pro řádné dovršení procesu, tedy pro vyvozování nároků z finančních záruk, je potřebné, aby žalovaný předal žalobci originály finančních záruk. Žalovaný je přesvědčen, že tato dohoda je klíčová pro posouzení otázky vzniku práva na plnění z finanční záruky. 11. Soudy nižších stupňů se dle dovolatele nevypořádaly s námitkou žalovaného týkající se absence předložení originálů záručních listin a nijak nerozhodly o návrhu na provedení důkazu originálem záručních listin. Dovolatel potud dodává, že kopií listiny lze prokazovat, nicméně to neplatí, pokud je pravost a správnost listiny zpochybňována. Důkazní břemeno leží na tom, kdo z listiny pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky (v tomto případě na žalobci), odvolací soud měl proto trvat na předložení listin v originále. 12. Pokud jde o druhou finanční záruku dovolatel je toho názoru, že zajišťovaný dluh není v této záruční listině vymezen dostatečně určitě a tato neurčitost způsobuje neplatnost druhé finanční záruky. Záruční listina konstatuje v podstatě jakýkoliv závazek ze smlouvy, a nikoliv konkrétní závazek. 13. Konečně dovolatel namítá, že se odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) vůbec nezabýval námitkou dovolatele ohledně