29 Cdo 2689/2018 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2689/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2020 Spisová značka:29 Cdo 2689/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.2689.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bankovní záruka Exekuce Výkon rozhodnutí ukládající jinou povinnost [ Výkon rozhodnutí ] Smlouva o dílo Dotčené předpisy:§ 258 odst. 2 o. s. ř. § 351 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:23. 1. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2689/2018-109 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce obce Lánov, se sídlem v Lánově, Prostřední Lánov 200, PSČ 543 41, identifikační číslo osoby 00278041, zastoupeného JUDr. Milenou Duškovou, advokátkou, se sídlem ve Vrchlabí, Krkonošská 155, PSČ 543 01, proti žalovanému Stavoka Kosice, a. s., se sídlem v Kosicích 130, PSČ 503 51, identifikační číslo osoby 25275119, zastoupenému Mgr. Karlem Půšem, advokátem, se sídlem v Sloupnu 13, PSČ 503 53, o splnění závazku předat záruční listinu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 148/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2018, č. j. 47 Co 215/2017-90, ve znění usnesení ze dne 21. února 2018, č. j. 47 Co 215/2017-94, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: [1] Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. července 2017, č. j. 18 C 148/2016-68, uložil žalovanému, aby „vydal“ žalobci „bankovní záruku k zajištění splnění povinnosti žalovaného dostát svým závazkům z titulu odpovědnosti za vady jím realizovaného díla ze smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 16. května 2012, č. 2503/2012“, s tím, že bankovní záruka bude obsahovat ve výroku blíže vymezené náležitosti, vystavena bude pouze bankou, která byla zřízena a provozuje činnost podle zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, a bude platná od 30. srpna 2014 po dobu 72 měsíců (I. výrok). Dále uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 108.917,40 Kč (II. výrok). [2] Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že: 1/ Dne 16. května 2012 uzavřel žalobce (jako objednatel) a žalovaný (jako zhotovitel) smlouvu o dílo č. 2503/2012 (dále též jen „smlouva o dílo“), jejímž předmětem bylo provedení blíže označené stavby. V článku VIII. smlouvy o dílo se smluvní strany dohodly, že nejpozději do 15 dnů ode dne protokolárního předání a převzetí hotového díla zhotovitel „předloží (předá)“ objednateli „bankovní záruku k zajištění splnění povinnosti zhotovitele dostát svým závazkům z titulu odpovědnosti za vady jím realizovaného díla, tj. za smluvené kvalitativní a kvantitativní parametry díla (za jakost díla) v záruční době (tzv. bankovní záruka za kvalitu díla)“. Bankovní záruka bude obsahovat písemné prohlášení banky, že uspokojí objednatele až do výše 3 % ceny díla bez daně z přidané hodnoty (tj. do částky 2.176.052 Kč), jestliže zhotovitel nesplní své povinnosti z titulu odpovědnosti za vady realizovaného díla v záruční době. Bankovní záruka musí být platná po celou záruční dobu, která činí 72 měsíců od převzetí díla objednatelem (článek XIII. smlouvy). Bankovní záruka bude vystavena pouze bankou, která byla zřízena a provozuje činnost podle zákona o bankách. 2/ Provedené dílo bylo předáno objednateli dne 30. srpna 2014. 3/ Zhotovitel nepředal objednateli bankovní záruku podle článku VIII. smlouvy o dílo v dohodnuté lhůtě a neučinil tak ani později. [3] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žaloba je důvodná. Přitom zdůraznil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo ve smyslu ustanovení § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (ve znění účinném do 31. prosince 2013, jež je s ohledem na datum uzavření smlouvy pro věc rozhodné), jejíž součástí bylo i vedlejší ujednání, podle kterého se žalovaný zavázal předložit v dohodnuté lhůtě žalobci bankovní záruku k zajištění případných závazků z titulu odpovědnosti za vady jím realizovaného díla. Svůj závazek žalovaný nesplnil. [4] Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalovaného, že mezi účastníky byla uzavřena ústní dohoda, podle níž žalobce nebude vystavení a předání bankovní záruky po žalovaném požadovat. K prokázání takové dohody neoznačil žalovaný žádné důkazy, navíc ke změně smlouvy o dílo by mohlo podle ujednání smluvních stran dojít pouze písemnou formou. [5] Za opodstatněné neměl soud prvního stupně ani výhrady žalovaného, že ujednání o zajištění závazku žalovaného prostřednictvím bankovní záruky je neplatné pro svou neurčitost. Podle soudu prvního stupně je ve smlouvě jasně stanoven text, který má bankovní záruka obsahovat, a je z ní rovněž zřejmé, kdo má bankovní záruku vystavit, jaké závazky a v jaké výši by měla zajišťovat a na jakou dobu má být poskytnuta. Malá nepřesnost v textu smlouvy o dílo (odkaz na neexistující článek smlouvy) nepředstavuje podstatnou vadu smlouvy, která by měla za následek její neplatnost. [6] K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. ledna 2018, č. j. 47 Co 215/2017-90, ve znění usnesení ze dne 21. února 2018, č. j. 47 Co 215/2017-94, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, a to „ve správném znění“, podle kterého je žalovaný povinen vydat žalobci „listinu o bankovní záruce“, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že výše nákladů řízení, které je žalovaný povinen nahradit žalobci, činí 15.797,40 Kč (první výrok) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.136,70 Kč (druhý výrok). [7] Odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. K odvolacím námitkám žalovaného pak uvedl, že s tvrzením o existenci ústní dohody o změně smlouvy o dílo nemohl žalovaný v řízení uspět již z toho důvodu, že v poměrech dané věci byla smlouvou o dílo realizována veřejná zakázka, přičemž jak pro uzavření takové smlouvy, tak pro její změnu zákon vyžaduje (pod sankcí absolutní neplatnosti) písemnou formu (srov. § 7 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, a § 40 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“). [8] Důvod, proč odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve správném znění“, spočívá pouze v zájmu na „stručnosti, srozumitelnosti a vykonatelnosti“ jinak věcně správného rozhodnutí. [9] Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení (níže uvedených) právních otázek, jež dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly vyřešeny, případně při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. [10] Podle dovolatele jde konkrétně o otázku 1/ důkazního břemene ve sporu o vydání věci, 2/ uložení povinnosti k plnění prostřednictvím třetí osoby a 3/ materiální (ne)vykonatelnosti rozhodnutí. [11] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K předestřeným otázkám pak argumentuje následovně: [12] Ad 1/ (K důkaznímu břemenu ve sporu o vydání věci.) Z obsahu podané žaloby se podle dovolatele podává, že předmětem daného sporu byl požadavek žalobce na vydání záruční listiny. Předpokladem úspěšnosti takové žaloby však je i okolnost, že ke dni rozhodnutí soudu žalovaný skutečně drží věc, jejíž vydání žalobce požaduje. Důkazní břemeno ohledně této skutečnosti přitom nepochybně tíží toho, kdo nárok na vydání věci uplatňuje (potud dovolatel odkazuje též na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2007, sp. zn. 22 Cdo 1010/2006). V projednávané věci se ovšem soudy nižších stupňů existencí předmětné listiny vůbec nezabývaly, žalobce v tomto směru dokonce ani ničeho netvrdil. [13] Ad 2/ (K uložení povinnosti k plnění prostřednictvím třetí osoby.) Jestliže v projednávané věci nemělo jít o vydání věci v pravém slova smyslu (nešlo o tzv. vindikační žalobu), ale soudy zamýšlely rozhodnout o ediční povinnosti žalovaného (o povinnosti vyhotovit požadovanou listinu), pak oba soudy přehlédly, že k vydání záruční listiny je oprávněna pouze banka. Napadeným rozhodnutím tak byla v podstatě uložena povinnost plnění osobě