29 Cdo 3942/2014 — Nejvyšší soud

29 Cdo 3942/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 6. 2016 Spisová značka:29 Cdo 3942/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.3942.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Směnky Dědění Dovolání Dotčené předpisy:§ 120 odst. 1 o. s. ř. § 76 odst. 3 předpisu č. 191/1950Sb. § 460 obč. zák. § 470 obč. zák. § 471 obč. zák. § 175t o. s. ř. § 175v o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 9. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 3942/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobců a) D. F., zastoupené Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Na bělidle 830/2, PSČ 150 00, a b) P. B., zastoupeného zákonnou zástupkyní J. F., zastoupeného Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Na bělidle 830/2, PSČ 150 00, proti žalovanému D. Š., zastoupenému Mgr. Renatou Hovorkovou, advokátkou, se sídlem v Kamenici, Slámová 670, PSČ 251 68, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 133/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2014, č. j. 6 Cmo 494/2013-272, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2014, č. j. 6 Cmo 494/2013-272, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2013, č. j. 23 Cm 133/2005-224, ve znění usnesení ze dne 5. června 2013, č. j. 23 Cm 133/2005-228, s výjimkou výroků o částečném zastavení řízení a částečném zrušení směnečného platebního rozkazu, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. června 2013, č. j. 23 Cm 133/2005-224, ve znění usnesení ze dne 5. června 2013, č. j. 23 Cm 133/2005-228, zastavil řízení ohledně „návrhu žalobců“ na zaplacení částky 118 520,73 Kč s 6% úrokem od 1. června 2002 do zaplacení a směnečné odměny 395,07 Kč (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů ohledně té části řízení, které bylo výrokem I. zastaveno (výrok II.), zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 30. září 2005, č. j. 23 Sm 253/2004-14, „v rozsahu, v němž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům směnečný peníz ve výši 118 520,73 Kč s 6% úrokem od 1. června 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu 395,07 Kč a náhrada nákladů řízení“ a ponechal tento směnečný platební rozkaz v platnosti ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům směnečný peníz ve výši 631.479,27 Kč s 6% úrokem od 1. června 2002 do zaplacení a směnečnou odměnu 2.104,93 Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a o povinnosti uhradit náklady řízení státu (výroky IV. a V.). Učinil tak poté, kdy usnesením ze dne 18. července 2012, č. j. 23 Cm 133/2005-170, s odkazem na ustanovení § 107 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl, že v řízení bude pokračováno (vzhledem k úmrtí původního žalobce Z. B.) na straně žalobce s P. B. a D. F. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. května 2014, č. j. 6 Cmo 494/2013-272, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, tj. v bodu III. výroku v části, v níž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, a v bodech IV. a V. výroku potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Šlo v pořadí o druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když předchozí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2008, č. j. 23 Cm 133/2005-87 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2010, č. j. 6 Cmo 325/2009-129, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. srpna 2011, č. j. 29 Cdo 4674/2010-156, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přitom vyslovil pro soudy nižších stupňů závazný právní názor, podle něhož popře-li žalovaný ve sporu o zaplacení vlastní směnky (jako soukromé listiny) pravost svého podpisu na směnce, leží důkazní břemeno ohledně pravosti takového podpisu na žalobci, který směnku k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených dovozuje žalobou uplatněný nárok. Odvolací soud − odkazuje na zjištěný skutkový stav a vycházeje z ustanovení § 175 odst. 1 a § 159a odst. 4 o. s. ř. a z ustanovení čl. I. § 75 a násl. zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – dospěl k závěrům, podle nichž: 1) Podpis výstavce na směnce (R. Š., právního předchůdce žalovaného), o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (dále jen „směnka“), je jeho pravým podpisem. 2) Směnka má náležitosti stanovené směnečným zákonem a tyto náležitosti jsou kryty „potřebným“ podpisem směnečně zavázané osoby. Výstavce směnky je přímým směnečným dlužníkem, vůči němuž je bez významu i případné zmeškání lhůty k předložení směnky (k placení). 3) Směnečný zákon nebrání tomu, aby směnka byla „učiněna splatnou“ u remitenta; potud neobstojí námitka žalovaného, podle níž směnka obsahuje (nepřípustně) více platebních míst. 4) Nebylo povinností původního žalobce (Z. B.), aby v žalobě tvrdil „další skutečnosti související s emisí směnky, jako např. ohledně funkce dané směnky“, když bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že směnečný nárok nebo nárok směnkou zajištěný zanikl. 5) Osamocené tvrzení žalovaného „o údajném zániku jiného tvrzeného zajišťovacího instrumentu“ (zajišťovacího převodu práva) odlišného od směnky bez dalšího neumožňuje učinit závěr, že žalovaným uváděná kauza směnky (tvrzená půjčka) nevznikla nebo zanikla. 6) V právní věci dědictví po výstavci směnky (R. Š., zemřelém dne 27. září 2002 bez zanechání závěti) rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 18. ledna 2012, č. j. 26 D 399/2007-487, které téhož dne nabylo právní moci (dále jen „usnesení“). Usnesením soud určil obvyklou cenu majetku zůstavitele k datu smrti částkou 5.122.282,- Kč a výši dluhů částkou 5.955.571,59 Kč; potvrdil, že celé dědictví nabyl žalovaný. V důvodech usnesení dále uvedl, že v (jediným dědicem D. Š. uznaných) pasivech dědictví je zahrnuta i pohledávka ze směnky. Správným (odvolací soud) shledal rozhodnutí soudu prvního stupně v tom směru, že po odečtení přednostních pohledávek ve výši 682.456,- Kč (podle ustanovení § 175v odst. 2 a 3 o. s. ř.) aktiva dědictví představují částku 4.439.826,- Kč a pasiva částku 5.273.125,59 Kč, a to včetně určení koeficientu 0,841972360457282, kterým „bylo třeba redukovat všechny zbývající neuhrazené pohledávky k jejich poměrnému uspokojení“. Usnesení (o dědictví) je závazné pro každého ve výrocích „týkajících se dědického práva určujícího osobu dědice“; v ostatních výrocích, např. určujících aktiva a pasiva dědictví a „cenu dědictví“ je závazné „pro účastníka dědického řízení a v tomto rozsahu také pro všechny soudy a orgány veřejné správy“. Jakkoli je zřejmé, že vázanost ostatních výroků „dědického rozhodnutí“ se nevztahuje na případného zůstavitelova věřitele, jenž nebyl účastníkem dědického řízení (tento věřitel může tvrdit vyšší rozsah majetku dědictví nabytého dědicem a tedy i vyšší rozsah odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele), v projednávané věci žalobce (jeho právní nástupci) rozhodnutí o dědictví nezpochybňují. Proto soudu prvního stupně nelze nic vytknout, jestliže z usnesení vycházel a určil „správně výši závazku žalovaného v závislosti na rozsahu ceny žalovaným nabytého dědictví“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., maje za to, že odvolací soud se při řešení otázek (ne)pravosti podpisu výstavce směnky, (ne)platnosti směnky (z hlediska „plurality místa placení“) a rozsahu odpovědnosti dědice (žalovaného) za dluhy zůstavitele odchýlil od (v dovolání konkretizované) judikatury Nejvyššího soudu a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel akcentuje, že: a) Pravděpodobnostní závěr o pravosti podpisu výstavce směnky nevylučuje možnost, že sporný podpis je padělkem, přičemž bez provedení dalších důkazů, nelze dospět k závěru, že žalobce unesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu výstavce směnky. b) Místo placení musí být na směnce uvedeno, respektive musí ze směnky vyplývat určitě a nesmí být v rozporu s domicilem či jiným určením místa placení. Na směnce je uvedena adresa výstavcova bydliště, což je podpůrně podle zákona místo placení. Zároveň je uvedeno, že má výstavce zaplatit u remitenta s adresou P. Místo placení je tak uvedeno neurčitě a nejasně. c) Soud při posouzení odpovědnosti dědice za dluhy (zůstavitele) není vázán rozhodnutím o dědictví, ale sám zjišťuje,