29 Cdo 4426/2013 – Nejvyšší soud

29 Cdo 4426/2013-512 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1046/24, PSČ 110 00, proti žalovanému České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, o zaplacení částky 371.606.238,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 199/2004, o dovolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části třetího výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti čtvrtému výroku o nákladech odvolacího řízení; jinak se dovolání žalobce zamítá. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428, se s výjimkou prvního výroku a té části druhého výroku, která se týká zamítavého výroku ve věci samé, mění takto: 1. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2012, č. j. 34 Cm 199/2004-380, se ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 343.347.885,55 Kč mění tak, že žaloba se i potud zamítá. 2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: [1] Rozsudkem ze dne 8. června 2012, č. j. 34 Cm 199/2004-380, rozhodl Městský soud v Praze (dále též jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) o žalobě žalobce (Československé obchodní banky, a. s.), směřující vůči žalovanému [České republice - Ministerstvu financí (coby procesnímu nástupci původního žalovaného Fondu národního majetku České republiky - dále též jen „Fond“)], tak, že: 1/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 343.347.885,55 Kč s 9,5% úrokem z prodlení za dobu od 25. září 2004 do zaplacení (bod I. výroku). 2/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení dalších 28.258.352,50 Kč s 9,5% úrokem z prodlení za dobu od 25. září 2004 do zaplacení (bod II. výroku). 3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce na náhradě nákladů řízení částku 4.317.811 Kč (bod III. výroku). [2] Šlo přitom o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé, když jeho první (zamítavý) rozsudek ze dne 10. ledna 2007, č. j. 34 Cm 199/2004-115, Vrchní soud v Praze nejprve změnil (rozsudkem ze dne 2. října 2007, č. j. 5 Cmo 245/2007-190) tak, že žalobě vyhověl. Poté, co Nejvyšší soud zrušil měnící rozsudek odvolacího soudu rozsudkem ze dne 8. června 2011, č. j. 29 Cdo 601/2008-277 [jde o rozsudek uveřejněný posléze pod číslem 148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 148/2011“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, pak odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. ledna 2007 usnesením ze dne 26. září 2011, č. j. 5 Cmo 245/2007-285, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [3] Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že: 1/ Žalobce (jako věřitel) uzavřel dne 15. září 1989 se státním podnikem Zetor Brno (dále též jen „státní podnik“) jako dlužníkem smlouvu o úvěru (dále též jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě poskytl státnímu podniku překlenovací úvěr ve výši 1.364.662.500 ESP. Státní podnik se zavázal splatit úvěr [včetně sjednaných úroků (12 %), přičemž při neplnění povinností dlužníkem byl žalobce oprávněn zvýšit úrokovou sazbu až na dvojnásobek] nejpozději do 30. září 1994, což se nestalo. 2/ V rozvaze státního podniku k 31. prosinci 1996 a k 31. prosinci 1997 a v přehledu dlouhodobých a krátkodobých úvěrů a ostatních finančních výpomocí státního podniku k 31. říjnu 1997 je evidována jistina úvěru poskytnutého státnímu podniku ve výši 231.803.865,45 Kč (při údajích v tisících jde o částku 231.800.000 Kč). 3/ Podle dodatku č. 1 k zakladatelskému privatizačnímu projektu státního podniku z června 1996 bylo mezi vedeními společnosti Zetor, a. s. (dále jen „společnost Z“) a státního podniku dohodnuto, že z pasiv státního podniku budou vyčleněny (k převzetí společností Z) mimo jiné závazky státního podniku vůči žalobci (z titulu úvěru) ve výši 231.804.000 Kč. 4/ Fond (jako převodce) uzavřel dne 19. července 1999 se společností Z (jako nabyvatelem) smlouvu o prodeji privatizovaného majetku státního podniku (v režimu zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby) [dále též jen „převodní smlouva“]. 5/ Ke dni účinnosti převodní smlouvy (k 1. srpnu 1999) činila celková výše pohledávky žalobce z úvěrové smlouvy vůči státnímu podniku částku 490.496.979,29 Kč, z čehož jistinu pohledávky tvořila částka 231.803.865,45 Kč a úroky z prodlení částka 258.693.113,83 Kč. 6/ Žalobci (coby věřiteli z úvěrové smlouvy) byl přechod práv a závazků z úvěrové smlouvy na společnost Z oznámen dopisem společnosti Z ze dne 25. října 1999. 7/ Žalobce v době od 1. ledna 1995 do 31. října 1999 úročil pohledávku z úvěrové smlouvy 24 %, v době od 1. listopadu 1999 pak uplatňoval nižší sazbu. 8/ K 30. listopadu 1999 činila pohledávka žalobce celkem 507.115.348,66 Kč, z čehož částka 231.803.865,45 Kč tvořila jistinu pohledávky a částka 275.311.483,21 Kč úroky z prodlení. 9/ Společnost Z uznala notářským zápisem ze dne 29. prosince 1999 vůči žalobci dluh z úvěrové smlouvy, přičemž podle onoho uznání činil nesplacený zůstatek úvěru vyčíslený k 30. listopadu 1999 částku 507.115.348,66 Kč. 10/ K 29. březnu 2001 činila pohledávka žalobce celkem 530.866.054,35 Kč, z čehož částka 231.803.865,45 Kč tvořila jistinu pohledávky a částka 299.062.188,90 Kč úroky z prodlení. 11/ Společnost Z podala 14. července 2000 u Krajského soudu v Brně (dále jen „vyrovnací soud“) návrh na povolení vyrovnání. 12/ Usnesením ze dne 21. února 2001, č. j. 26 Kv 4/2000-129, povolil vyrovnací soud vyrovnání. 13/ Žalobce přihlásil 13. března 2001 pohledávku z úvěrové smlouvy do vyrovnání ve výši 529.345.807,24 Kč s příslušenstvím (celkem bylo přihlášeno 530.866.054,53 Kč); předtím ji soudně neuplatňoval. 14/ Usnesením ze dne 18. května 2001, č. j. 26 Kv 4/2000-347, které nabylo právní moci, potvrdil vyrovnací soud vyrovnání. 15/ Usnesením ze dne 23. května 2002, č. j. 26 Kv 4/2000-459, prohlásil vyrovnací soud vyrovnání za skončené. 16/ Společnost Z v souladu potvrzeným vyrovnáním uhradila dne 19. června 2002 žalobci na pohledávku zjištěnou v přihlášené výši částku 159.259.816,30 Kč (30 % přihlášené pohledávky). Žalobce započetl poskytnutou platbu přednostně na příslušenství pohledávky. 17/ Žalobce podáním datovaným 15. září 2004 vyzval Fond, aby do 24. září 2004 splnil ručitelský závazek z úvěrové smlouvy co do částky 371.606.238,05 Kč, odkazuje potud na ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. [4] Na výše uvedeném základě dospěl soud k následujícím závěrům: [5] Zřejmým úmyslem zákonodárce při rozhodování o změnách § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. bylo postupné omezování ručení Fondu za závazky nabyvatelů privatizovaného majetku. Na danou věc je pak nutno aplikovat ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění účinném v době od 6. prosince 1994 do 31. prosince 2005, tedy ve znění přijatém zákonem č. „244/1994 Sb.“ (správně jde o zákon č. 224/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb., zákona č. 264/1992 Sb., ústavního zákona č. 541/1992 Sb., zákona č. 544/1992 Sb., zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 306/1993 Sb., zákon České národní rady č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, ve znění zákona České národní rady č. 285/1991 Sb., zákona České národní rady č. 438/1991 Sb., zákona České národní rady č. 569/1991 Sb., zákona České národní rady č. 282/1992 Sb. a zákona č. 210/1993 Sb., doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 122/1993 Sb., zákona č. 42/1994 Sb., zákona č. 74/1994 Sb., zákona č. 117/1994 Sb. a zákona č. 156/1994 Sb., a zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění zákona č. 331/1993 Sb. a zákona č. 117/1994 Sb.). [6] Podmínkou pro vznik ručení Fondu za závazky nabyvatele privatizovaného majetku je jednak to, že tyto závazky vznikly před rozhodným datem, tedy před 13. srpnem 1993, jednak to, že věřitel se může domáhat splnění závazků na Fondu až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privat