29 Cdo 4426/2013 — Nejvyšší soud

29 Cdo 4426/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 7. 2019 Spisová značka:29 Cdo 4426/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.4426.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Privatizace Ručení Dotčené předpisy:§ 15 odst. 3 předpisu č. 92/1991Sb. ve znění od 06.12.1994 do 31.12.2005 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 6. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 3374/19 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 4426/2013-512 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1046/24, PSČ 110 00, proti žalovanému České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, o zaplacení částky 371.606.238,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 199/2004, o dovolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části třetího výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti čtvrtému výroku o nákladech odvolacího řízení; jinak se dovolání žalobce zamítá. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2013, č. j. 5 Cmo 111/2013-428, se s výjimkou prvního výroku a té části druhého výroku, která se týká zamítavého výroku ve věci samé, mění takto: 1. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2012, č. j. 34 Cm 199/2004-380, se ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 343.347.885,55 Kč mění tak, že žaloba se i potud zamítá. 2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: [1] Rozsudkem ze dne 8. června 2012, č. j. 34 Cm 199/2004-380, rozhodl Městský soud v Praze (dále též jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) o žalobě žalobce (Československé obchodní banky, a. s.), směřující vůči žalovanému [České republice - Ministerstvu financí (coby procesnímu nástupci původního žalovaného Fondu národního majetku České republiky - dále též jen „Fond“)], tak, že: 1/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 343.347.885,55 Kč s 9,5% úrokem z prodlení za dobu od 25. září 2004 do zaplacení (bod I. výroku). 2/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení dalších 28.258.352,50 Kč s 9,5% úrokem z prodlení za dobu od 25. září 2004 do zaplacení (bod II. výroku). 3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce na náhradě nákladů řízení částku 4.317.811 Kč (bod III. výroku). [2] Šlo přitom o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé, když jeho první (zamítavý) rozsudek ze dne 10. ledna 2007, č. j. 34 Cm 199/2004-115, Vrchní soud v Praze nejprve změnil (rozsudkem ze dne 2. října 2007, č. j. 5 Cmo 245/2007-190) tak, že žalobě vyhověl. Poté, co Nejvyšší soud zrušil měnící rozsudek odvolacího soudu rozsudkem ze dne 8. června 2011, č. j. 29 Cdo 601/2008-277 [jde o rozsudek uveřejněný posléze pod číslem 148/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 148/2011“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, pak odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. ledna 2007 usnesením ze dne 26. září 2011, č. j. 5 Cmo 245/2007-285, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [3] Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že: 1/ Žalobce (jako věřitel) uzavřel dne 15. září 1989 se státním podnikem Zetor Brno (dále též jen „státní podnik“) jako dlužníkem smlouvu o úvěru (dále též jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě poskytl státnímu podniku překlenovací úvěr ve výši 1.364.662.500 ESP. Státní podnik se zavázal splatit úvěr [včetně sjednaných úroků (12 %), přičemž při neplnění povinností dlužníkem byl žalobce oprávněn zvýšit úrokovou sazbu až na dvojnásobek] nejpozději do 30. září 1994, což se nestalo. 2/ V rozvaze státního podniku k 31. prosinci 1996 a k 31. prosinci 1997 a v přehledu dlouhodobých a krátkodobých úvěrů a ostatních finančních výpomocí státního podniku k 31. říjnu 1997 je evidována jistina úvěru poskytnutého státnímu podniku ve výši 231.803.865,45 Kč (při údajích v tisících jde o částku 231.800.000 Kč). 3/ Podle dodatku č. 1 k zakladatelskému privatizačnímu projektu státního podniku z června 1996 bylo mezi vedeními společnosti Zetor, a. s. (dále jen „společnost Z“) a státního podniku dohodnuto, že z pasiv státního podniku budou vyčleněny (k převzetí společností Z) mimo jiné závazky státního podniku vůči žalobci (z titulu úvěru) ve výši 231.804.000 Kč. 4/ Fond (jako převodce) uzavřel dne 19. července 1999 se společností Z (jako nabyvatelem) smlouvu o prodeji privatizovaného majetku státního podniku (v režimu zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby) [dále též jen „převodní smlouva“]. 5/ Ke dni účinnosti převodní smlouvy (k 1. srpnu 1999) činila celková výše pohledávky žalobce z úvěrové smlouvy vůči státnímu podniku částku 490.496.979,29 Kč, z čehož jistinu pohledávky tvořila částka 231.803.865,45 Kč a úroky z prodlení částka 258.693.113,83 Kč. 6/ Žalobci (coby věřiteli z úvěrové smlouvy) byl přechod práv a závazků z úvěrové smlouvy na společnost Z oznámen dopisem společnosti Z ze dne 25. října 1999. 7/ Žalobce v době od 1. ledna 1995 do 31. října 1999 úročil pohledávku z úvěrové smlouvy 24 %, v době od 1. listopadu 1999 pak uplatňoval nižší sazbu. 8/ K 30. listopadu 1999 činila pohledávka žalobce celkem 507.115.348,66 Kč, z čehož částka 231.803.865,45 Kč tvořila jistinu pohledávky a částka 275.311.483,21 Kč úroky z prodlení. 9/ Společnost Z uznala notářským zápisem ze dne 29. prosince 1999 vůči žalobci dluh z úvěrové smlouvy, přičemž podle onoho uznání činil nesplacený zůstatek úvěru vyčíslený k 30. listopadu 1999 částku 507.115.348,66 Kč. 10/ K 29. březnu 2001 činila pohledávka žalobce celkem 530.866.054,35 Kč, z čehož částka 231.803.865,45 Kč tvořila jistinu pohledávky a částka 299.062.188,90 Kč úroky z prodlení. 11/ Společnost Z podala 14. července 2000 u Krajského soudu v Brně (dále jen „vyrovnací soud“) návrh na povolení vyrovnání. 12/ Usnesením ze dne 21. února 2001, č. j. 26 Kv 4/2000-129, povolil vyrovnací soud vyrovnání. 13/ Žalobce přihlásil 13. března 2001 pohledávku z úvěrové smlouvy do vyrovnání ve výši 529.345.807,24 Kč s příslušenstvím (celkem bylo přihlášeno 530.866.054,53 Kč); předtím ji soudně neuplatňoval. 14/ Usnesením ze dne 18. května 2001, č. j. 26 Kv 4/2000-347, které nabylo právní moci, potvrdil vyrovnací soud vyrovnání. 15/ Usnesením ze dne 23. května 2002, č. j. 26 Kv 4/2000-459, prohlásil vyrovnací soud vyrovnání za skončené. 16/ Společnost Z v souladu potvrzeným vyrovnáním uhradila dne 19. června 2002 žalobci na pohledávku zjištěnou v přihlášené výši částku 159.259.816,30 Kč (30 % přihlášené pohledávky). Žalobce započetl poskytnutou platbu přednostně na příslušenství pohledávky. 17/ Žalobce podáním datovaným 15. září 2004 vyzval Fond, aby do 24. září 2004 splnil ručitelský závazek z úvěrové smlouvy co do částky 371.606.238,05 Kč, odkazuje potud na ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. [4] Na výše uvedeném základě dospěl soud k následujícím závěrům: [5] Zřejmým úmyslem zákonodárce při rozhodování o změnách § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. bylo postupné omezování ručení Fondu za závazky nabyvatelů privatizovaného majetku. Na danou věc je pak nutno aplikovat ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. ve znění účinném v době od 6. prosince 1994 do 31. prosince 2005, tedy ve znění přijatém zákonem č. „244/1994 Sb.“ (správně jde o zákon č. 224/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb., zákona č. 264/1992 Sb., ústavního zákona č. 541/1992 Sb., zákona č. 544/1992 Sb., zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 306/1993 Sb., zákon České národní rady č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů maje