29 Cdo 4470/2015

Rozsudkem ze dne 8. ledna 2015, č. j. 51 Cm 97/2001-560, Městský soud v Praze (dále též jen „soud“ nebo „konkursní soud“):

Šlo o třetí rozsudek konkursního soudu o věci samé. První rozsudek (ze dne 10. října 203, č. j. 51 Cm 97/2001-34), vydaný jako rozsudek pro zmeškání žalovaného, zrušil ve vyhovujícím výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. ledna 2006, č. j. 11 Cmo 170170/2005, 11 Cmo 176/2005-175) a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení. Druhý rozsudek (ze dne 7. ledna 2013, č. j. 51 Cm 97/2001-409), jímž konkursní soud (mimo jiné) žalobě vyhověl, zrušil ve vyhovujícím výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 11 Cmo 58/2013-436, a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení. V této souvislosti budiž rovněž poznamenáno, že věcnou příslušnost konkursního soudu k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni určil před vydáním druhého rozsudku nadřízený Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. ledna 2007, č. j. Ncp 159/2007-226.

Konkursní soud vyšel ve třetím rozsudku ve skutkové rovině z toho, že:

Na výše uvedeném skutkovém základě dospěl konkursní soud - vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1 a § 126 odst. 1 obč. zák. - k následujícím závěrům:

Až na výjimky uzavřeli všichni vedlejší účastníci (s žalovaným) v rozmezí od ledna do července 2003 nájemní smlouvy k bytům nacházejícím se v bytových domech, a to vesměs na dobu neurčitou. Nájemní smlouvy nemá konkursní soud za neplatné (proto, že je za žalovaného podepsali I. K. a P. S.). Je pravdou, že u obou došlo k zániku funkce k 31. květnu 2003, k jejich výmazu z obchodního rejstříku však došlo až dne 25. října 2005, „když funkce jako taková jim zanikla 20. června 2005“. V mezidobí (totiž) nebyl do funkce ustanoven žádný jiný „statutární orgán“; nikdo jiný tudíž uvedené smlouvy ani nemohl podepsat.

Vedlejší účastníci jsou v bytových domech trvale hlášeni a jejich právo je užívat vyplývá z uzavřených nájemních smluv. Žalovaný se brání tím, že uvedené nemovitosti fyzicky neobývá, nemá tam žádné věci a z toho důvodu je také nemůže řádným způsobem vyklidit.

Odvolací soud ve zrušujícím usnesení ze dne 7. listopadu 2013 dovodil, že v dané věci je třeba žalovat „vindikační žalobou“, což žalobce učinil (žalobní petit zní na vyklizení) a dále uvedl, že právní teorie v této souvislosti dovozuje, že nemovitost je vyklizena až poté, co ji povinný po odstranění všech v ní (na ní) umístěných věcí učinil přístupnou oprávněnému. Z toho je tedy zřejmé, že žaloba na vyklizení nemovitosti musí směřovat vždy proti tomu, kdo věc neoprávněně zadržuje. V této souvislosti pak soud má za prokázané, že tyto nemovitosti jsou obývány právě fyzickými osobami, které jsou vedlejšími účastníky tohoto řízení a to na základě skutečností uvedených shora, tedy zejména z titulu uzavřených nájemních smluv.

Pro úplnost je třeba dodat, že nájemní smlouvy tak, jak byly podepisovány a uzavírány, tedy v rozmezí ledna až července 2003, byly uzavírány v době, kdy vůbec nebylo postaveno najisto, zda obytné domy sepsané do konkursní podstaty dne 16. září 1999, (respektive dne 22. prosince 1999) skutečně patří do konkursní podstaty. Konkursní soud má za prokázané, že zápis uvedených nemovitostí do konkursní podstaty napadl žalovaný, když řízení ve věci bylo vedeno u konkursního soudu pod sp. zn. 58 Cm 49/2003 a pravomocným rozsudkem č. j. 58 Cm 49/2003-244 byla část nemovitostí vyloučena z konkursní podstaty (ohledně nich pak žalobce vzal žalobu zpět a řízení bylo potud zastaveno). Ohledně nemovitostí, které jsou předmětem vyklizení v této věci, byla žaloba na vyloučení věci z konkursní podstaty zamítnuta. Nelze však přehlédnout, že uvedený rozsudek nabyl právní moci až 24. října 2008, což má soud pro hodnocení celého sporu za velmi podstatné nejen z časového hlediska, ale i proto, že právě část nemovitostí byla vyloučena ze soupisu konkursní podstaty a část nikoli. Za dané situace pak nelze hodnotit nájemní smlouvy uzavřené v roce 2003 jako neplatné, neboť v době, kdy byly uzavírány, „byly uzavírány za situace, kdy předmětné nemovitosti nebyly pravomocně sepsány do konkursní podstaty“.

Soud tedy uzavírá, že za dané situace není možné, aby žaloba na vyklizení směřovala právě vůči žalovanému, který jen stěží může z těchto nemovitostí odstranit všechny v nich umístěné věci a učinit je přístupné oprávněnému (žalobci). Za této situace by byl výkon rozhodnutí, které by směřovalo vůči žalovanému, zcela nereálný.

Nedostatek pasivní legitimace žalovaného byl jedním z důvodů zamítnutí žaloby. Soud však měl i jinak dostatek důvodů žalobu zamítnout. Tento případ, který je zcela mimořádný, nelze zjednodušit pohledem roku 2014 (respektive roku 2015); na celou kauzu je třeba pohlížet a hodnotit ji „z pohledu celkového historického vývoje“, tedy u vědomí toho, jaké skutečnosti byly v té které konkrétní době známy (nejen) účastníkům řízení.

Výpovědí K. K. má soud za prokázané, že vše co žalovaný, respektive vedlejší účastníci činili, bylo konáno se souhlasem správce konkursní podstaty i se souhlasem věřitelského výboru a o všem byl informován (konkursní) soud. Věřitelský výbor odsouhlasil postup, který ve své výpovědi popsal K. K., tedy že situace byla značně nepřehledná, že neměl dokumentaci, že hrozilo, že nemovitosti, které ponechá přes zimu bez ošetření (na něž neměl dostatek finančních prostředků), podlehnou zkáze, takže rozhodl, aby nemovitosti byly nejen dostavěny, ale posléze též prodány předem označenému subjektu. Majoritní hlas měla v té době ve věřitelském výboru Komerční banka, a. s., která měla také přihlášenu nejvyšší pohledávku. Tvrdil-li žalobce, že i žalovaný byl členem věřitelského výboru, pak má soud za to, že „s ohledem na výši jeho přihlášené pohledávky byl jeho hlas spíše minoritním“.

Z výpovědi K. K. dospěl soud k závěru, že kdyby K. K. nevydal souhlas k dostavbě nemovitostí, došlo by k nevratným škodám na těchto nemovitostech a v zásadě by dnes správce konkursní podstaty neměl oč se soudit (nebylo by koho z nemovitostí vyklízet, neboť ty by vůbec neexistovaly). Právě jen díky aktivitě žalovaného, respektive vedlejších účastníků, kteří neváhali ochránit budoucí stav „svých‘ nemovitostí, se tak nestalo.

Svědeckou výpovědí K. K. má soud za prokázáno, že věděl, že nemovitosti budou dostavovány, i to, že jak žalovaný, tak vedlejší účastníci budou do nemovitostí investovat své finanční prostředky, což bylo následně zohledněno i v nabídce na odkoupení těchto nemovitostí ve výši 10.500.000 Kč. K. K. bylo známo, že do těchto nemovitostí se fyzické osoby (vedlejší účastníci řízení) stěhují a že na jednotlivé nemovitosti byla v průběhu roku 2000 vydána kolaudační rozhodnutí.

Podle výpovědi K. K. i podle listinného důkazu (zápisu z jednání věřitelského výboru úpadce ze dne 19. října 1999) odsouhlasil věřitelský výbor prodej přímému zájemci (žalovanému) a neměl námitek proti tomu, že se do rozestavěných nemovitostí na konci roku 1999 stěhovali dnešní vedlejší účastníci řízení. Soud má za prokázané, že okruh družstevníků, tedy okruh osob, které budou jednotlivé nemovitosti v časové úrovni roku 1999 dostavovat, byl tehdejšímu správci konkursní podstaty dostatečně znám.

Nelze přehlédnout, že jednotlivé fyzické osoby, potažmo družstevníci (dnes vedlejší účastníci řízení), do takto rozestavěných staveb investovali obrovskou výši finančních prostředků a v té době byli bezesporu v dobré víře, že tak činit mohou. Nebýt tohoto faktu, není vyloučeno, že by došlo k naprostému znehodnocení či zřícení rozestavěných nemovitostí, což potvrdil i svědek K. K.

Listinnými důkazy má soud rovněž za prokázáno, že poté, co K. K. skončil ve funkci, začal nový správce konkursní podstaty (žalobce) činit vůči stavebníkům (tedy fyzickým osobám) kroky zcela jiné, bez ohledu na již očekávatelná plnění, tedy jejich legitimní očekávání, týkající se koupě nemovitostí po jejich dostavbě (dopis z 26. května 2000). Zde soud opět naráží na problematiku dobré víry, když má za to, že právě na dobré víře, ale nejen na ní, je třeba v daném případě celou záležitost postavit.

Dobrá víra ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je především charakterizována vnitřním přesvědčením osoby, že nejedná protiprávně, tedy vytváří u daného subjektu přesvědčení, že na základě určitých dějů, v daném případě na základě souhlasu správce konkursní podstaty a věřitelského výboru s faktickou dostavbou realizovanou žalovaným za finanční participace vedlejších účastníků řízení, vstupuje do právního postavení, které stanoví právní předpisy.

Soud má za to, že za dané situace s přihlédnutím k historickému vývoji celé kauzy, respektive jednotlivých kauz do sebe zapadajících a vzájemně na sebe navazujících, lze přisvědčit žalovanému a vedlejším účastníkům řízení, že pro případ, že by snad mělo dojít k vyklizení uvedených nemovitostí jednotlivými vedlejšími účastníky, by šlo o výkon práva, „který nemůže požívat ochrany“ a byl by v rozporu s dobrými mravy. To, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, je třeba posuzovat individuálně. Soud opětovně zdůrazňuje, že žalovaný, respektive vedlejší účastníci, byli zcela nepochybně v dobré víře, v dobré víře nemovitosti dostavěli, nechali zkolaudovat, do nich se nastěhovali a až teprve s odstupem devíti let bylo uzavřeno, že takto dostavěné nemovitosti by měly patřit do konkursní podstaty. Proto má soud za to, že žalobci by nárok na vyklizení nemovitostí nemohl být přiznán pro rozpor s dobrými mravy.

Za dané situace je třeba nalézt rozumné a spravedlivé řešení pro tuto velmi komplikovanou a ojedinělou právní kauzu a to případně i za použití některých zásadních principů, které jsou vtěleny do nového občanského zákoníku [zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“)] dle části první, hlavy I, § 3 odst. 2. Ten stanoví, že soukromé právo spočívá na zásadách, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny, každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a zneužití práva nepožívá právní ochrany. To jsou principy, na základě kterých soud hodnotí celou kauzu a z nichž vycházel. Právě zde by chtěl soud zdůraznit citovaný princip, že sliby se mají plnit. V roce 1999 K. K. přislíbil žalovanému, potažmo vedlejším účastníkům, že domy mají a smějí dostavět, s tím, že je posléze mohou odkoupit za částku pevně stanovenou; pak ovšem nelze náhle (i při vědomí vývoje, který mezitím proběhl) po 15 letech tvrdit, že daný slib neplatí a že by se fyzické osoby snad z uvedených nemovitostí měly vystěhovat. Kdyby tak mělo být postupováno, pak by to bylo v rozporu se zásadními právními principy, ať už v rozporu s dobrými mravy nebo s tím, že žalovaný, potažmo vedlejší účastníci v dané věci jednoznačně postupovali bona fide. Je jednoduché, respektive bylo by příliš zjednodušující, kdyby soud dnes pouze šablonovitě suše konstatoval, že je pravdou, že nemovitostí jsou sepsány do konkursní podstaty, že tedy do konkursní podstaty patří, a že ti, kdož nemovitosti dostavěli, a bez jejichž úsilí, by tyto nemovitosti vůbec neexistovaly, je mají zcela jednoduše vyklidit.

Soud v dané věci odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2427/12 [jde o nález ze dne 1. února 2013, uveřejněný pod číslem 26/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu] k otázce ústavně konformního výkladu práva. Z něj lze také citovat, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle, rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem.

Výrok o nákladech řízení odůvodnil konkursní soud ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), plným úspěchem žalovaného ve věci, přičemž v rámci specifikace účelně vynaložených nákladů žalovaného zahrnul mezi tyto náklady i odměnu advokáta za zastupování vedlejších účastníků řízení.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. června 2015, č. j. 11 Cmo 7/2015-624:

Odvolací soud poté, co „zopakoval dokazování přípustnými důkazy v potřebném rozsahu“, vyšel ve skutkové rovině dále z toho, že ve věci excindačního řízení ukončeného rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. října 2008, č. j. 13 Cmo 523/2007-270, byla předmětem řízení žaloba, kterou se žalovaný (tamní žalobce) domáhal vyloučení 20 bytových domů ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce; soud prvního stupně žalobu zamítl ohledně 8 bytových domů (jejichž vyklizení je předmětem žaloby v této věci) a v části týkající se vyloučení 12 bytových domů žalobě vyhověl, když dovodil, že u nich byla v rozhodné době rozestavěnost tak nízká, že nebylo patrno ani dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Proto přijal právní závěr, že k rozhodnému okamžiku (6. duben 1998) nemohl být pozdější úpadce vlastníkem těchto bytových domů (věcmi v právním smyslu se staly později) a byl to žalovaný (tamní žalobce), kdo originárně nabyl vlastnické právo k nim. Zamítnutí žaloby ohledně zbývajících 8 bytových domů odůvodnil soud tím, že tyto stavby již k rozhodnému datu měly charakter věcí ve smyslu § 119 obč. zák. a žalovaný (tamní žalobce) je nemohl nabýt do svého vlastnictví originárně (výstavbou).

Na shora doplněném skutkovém základě odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 3028 odst. 2 o. z., § 3 odst. 1 a § 126 obč. zák. a z ustanovení článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) – dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, když skutkové závěry konkursního soudu odpovídají provedenému dokazování a jsou správné a právní závěry jsou až na další rovněž správné. K odvolacím námitkám odvolací soud dále dodal:

Především je třeba přisvědčit odvolacím námitkám a argumentaci žalobce co do držby věci žalovaným. Držba, jak žalobce správně uvádí, je totiž faktické ovládání věci v úmyslu ji mít pro sebe, a jejím ovládáním se rozumí takový vztah k věci, který se podle obecných názorů a zkušeností jeví jako panství nad věcí. Odvolací soud na rozdíl od konkursního soudu dovozuje faktickou držbu žalovaného především z toho, že v katastru nemovitostí je zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí, příslušným stavebním úřadem je veden jako stavebník, jako pronajímatel s vedlejšími účastníky uzavřel nájemní smlouvy a zřejmě nakládá i s užitky věci, pokud vybírá nájemné. Od roku 2008 mu je známo, že s nemovitostmi může nakládat jen žalobce jako správce konkursní podstaty úpadce, který nemovitosti sepsal do konkursní podstaty, přitom žalovaný nebyl úspěšný ve sporu o jejich vyloučení z konkursní podstaty.

Vlastník má pak podle § 126 obč. zák. právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva zasahuje, a zejména se může reivindikační žalobou domáhat vyklizení nemovitosti. Potud proto není správný právní závěr konkursního soudu, že žalovaný není ve sporu pasivně věcně legitimován.

Odvolací soud však souhlasí s dalšími důvody zamítnutí žaloby.

Jsou-li vyklizovány byty, může se žalovaný bránit námitkou, že výkon vlastnického práva je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., a pro vyloučení takové možnosti nelze podat přesvědčivé důvody, neboť jde toliko o konkretizaci článku 11 Listiny, který zakazuje zneužívání vlastnického práva. Problematiku zneužití vlastnického práva žalobcem, rozpor s dobrými mravy a porušení zásady legitimního očekávání posoudil konkursní soud správně, a s jeho závěry se odvolací soud ztotožňuje.

Dobrými mravy lze rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému újmu. Otázka dobrých mravů musí být posuzována z hlediska konkrétního případu v daném místě a čase, a to ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít i výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení nemovitosti, bytu či nebytových prostor. V poměrech konkursního řízení při úvaze, zda ve vztahu k „insolvenčnímu správci“ (jako stávajícímu žalobci) lze pro jednání insolvenčního dlužníka odepřít právo na vyklizení nemovitosti přihlédnout i k tomu, zda to lze spravedlivě žádat též s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů insolvenčního dlužníka; k tomu srov. blíže rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2015“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu].

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem konkursního soudu, že žalobě nelze vyhovět z důvodů uvedených v ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., a to se zřetelem ke všem výjimečným okolnostem tohoto případu. Důkazy provedenými konkursním soudem bylo prokázáno, že i poté, co byl 3. listopadu 1998 prohlášen konkurs na majetek úpadce a došlo k ustanovení konkursního správce K. K. (jenž byl odvolán z funkce 25. ledna 2000), prováděl žalovaný v součinnosti s K. K. kroky směřující k dokončení sporných nemovitostí (které předtím začal stavět jako stavebník). Výpovědí K. K. a dopisy z 28. května, 7. června a 19. října 1999 bylo prokázáno, že žádosti žalovaného z 28. května 1999 (o možnosti pokračovat ve výstavbě bytových domů) vyhověl K. K. 7. června 1999 a 19. října 1999 vydal souhlasné stanovisko též věřitelský výbor úpadce. Jak konstatoval konkursní soud, K. K. žalovanému přislíbil, že po dostavbě mu budou nemovitosti prodány. Na základě tohoto příslibu pak vedlejší účastníci sdružili finanční prostředky (kromě těch, které včetně žalovaného vložili do projektu ještě před prohlášením konkursu) a bezpochyby na základě ujištění správce konkursní podstaty úpadce pak byli žalovaný a vedlejší účastníci v dobré víře o tom, že jim svědčí právo dokončit rozestavěné nemovitosti vlastním nákladem. V této době též legitimně očekávali, že po dostavbě budou nemovitosti převedeny na žalovaného na základě přímého prodeje za kupní cenu, kterou akceptovali a kterou též schválil věřitelský výbor.

Princip legitimního očekávání a korektiv dobrých mravů jsou univerzálními instituty, které působí bez rozdílu. K základním principům právního státu náleží obecný princip spravedlnosti a princip rozumného a účelného uspořádání právních vztahů, vylučující takový způsob interpretace a aplikace práva, který by vedl k absurdním důsledkům neslučitelným s účelem zákona; k tomu srov. blíže „rozhodnutí“ (jde o rozsudek) Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2009, sp. zn. 32 Cdo 661/2008). Konkursní soud totiž nepřehlédl, že věc má i ústavněprávní přesah, když Ústavní soud opakovaně vyslovil názor, že střetávají-li se dva nároky požívající v podstatě stejné ochrany, a stojí-li proti sobě nárok člena bytového družstva na převod bytu a nárok věřitele úpadce na zaplacení pohledávky, pak je třeba dát přednost legitimnímu očekávání člena bytového družstva. Tuto skutkovou situaci lze vztáhnout i na tuto reivindikační žalobu. Nelze proto znovu nezmínit, že bytové domy by stavebník nedostavěl bez významného finančního přispění vedlejších účastníků, kteří podle žalovaného do výstavby celkově vložili částku přesahující 80 miliónů Kč, a to za souhlasu tehdejšího správce konkursní podstaty i věřitelského výboru. Tyto prostředky vložili jen na základě shora uvedeného příslibu a ujištění o přímém prodeji nemovitostí žalovanému. Z hlediska porušení práva žalovaného (a též vedlejších účastníků) na legitimní očekávání je pak bez právního významu postupné jednání dalšího správce konkursní podstaty (žalobce), který jednal a činil právní úkony v rozporu s původními dohodami, na jejichž základě došlo k úspěšné dostavbě.

Protože rozhodovací praxe co do legitimního očekávání a odepření práva vlastníku nemovitostí se postupně vyvíjela, odvolací soud odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2011, sp. zn. I. ÚS 3571/10 (jde o nález uveřejněný pod číslem 91/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3942/12 (jde o usnesení ze dne 14. března 2013), IV. ÚS 2085/13 (jde o usnesení ze dne 4. září 2013), III. ÚS 2267/13 (jde o usnesení ze dne 3. října 2013), III. ÚS 2514/13 (jde o usnesení ze dne 3. října 2013) a II. ÚS 1355/13 (usnesení ze dne 26. listopadu 2013). K závěrům Ústavního soudu se přihlásil i Nejvyšší soud, např. v již zmíněném R 15/2015, v „rozhodnutí“ (jde o usnesení) ze dne 20. ledna 2015, sp. zn. 26 Cdo 2495/2014, a v „rozhodnutí“ (jde o usnesení) ze dne 11. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 3865/2014. V uvedených rozhodnutích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) lze pro rozpor s dobrými mravy odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení i v případě nebytových prostor.

V souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu je i závěr, že výkon práva žalobce, realizovaný podanou žalobou v této věci, je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se ustálila v názoru, že úvahu soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, lze zpochybnit jen tehdy, je-li úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Konkursní soud zohlednil nejen poměry na straně žalobce, úpadce (jehož chování bylo bezpochyby protiprávní), ale také okolnosti na straně žalovaného. V této souvislosti přihlédl k tomu, jak se úpadce (správce konkursní podstaty) choval k žalovanému zpočátku, kdy mu nejprve umožnil realizovat na jeho vlastní náklady a na náklady vedlejších účastníků dostavbu nemovitostí, později však tento souhlas odvolal, a to bez zřetele na přímé fatální důsledky tohoto rozhodnutí na majetkovou sféru účastníků na straně žalovaného. Podle názoru odvolacího soudu tak úvaha konkursního soudu není zjevně nepřiměřená ani ve vztahu k věřitelům úpadce. Pominout nelze ani to, že jde o vyklizení bytových domů, které slouží k uspokojování bytových potřeb fyzických osob (vedlejších účastníků a jejich rodinných příslušníků).

Jen na okraj odvolací soud poznamenává, že žalobce sice podal procesně přípustnou žalobu na vyklizení bytových domů jen proti žalovanému – bytovému družstvu, ale ve skutečnosti počítá s tím, že v případě úspěchu žaloby budou spolu s žalovaným vyklizeni i všichni vedlejší účastníci na straně žalovaného. I když procesní postavení vedlejších účastníků je s žalovaným shodné, jejich postavení není stejné v oblasti hmotného práva. Je totiž vyloučeno, aby jim rozhodnutím ve věci samé bylo přisouzeno právo nebo uložena povinnost, jež tvoří předmět sporu. Případné uložení povinnosti k vyklizení nemovitostí žalovanému by tak mělo přímý hmotněprávní dopad na vedlejší účastníky a s tím spojenou omezenou obranu ve vykonávacím řízení. V tomto procesním postupu žalobce, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem sporu, je možno nalézt i zneužití vlastnického práva žalobcem.

Se zřetelem ke všemu shora uvedenému odvolací soud uzavírá, že konkursní soud své rozhodnutí správně opřel i o nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2427/12. Správně též vycházel z přímo aplikovatelného ustanovení § 3 odst. 2 písm. d/ o. z. Konkursní soud tak správně posoudil, že bez ohledu na to, že nemovitosti posléze nebyly vyloučeny z konkursní podstaty, je silnější právo se zřetelem ke všem okolnostem na straně žalovaného, a že žalobu na vyklizení nemovitostí lze zamítnout v situaci, kdy by se vyklizení nemovitostí v současné situaci jevilo nepřiměřeně tvrdým. K tomu odvolací soud poznamenává, že zamítnutí žaloby je rozhodnutím jen „pro tentokrát“, které žalobci nebrání, aby se vyklizení nemovitostí domáhal znovu; srov. „rozhodnutí“ (jde o usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2258/2012.

Ke správnosti výroku o nákladech řízení před konkursním soudem se odvolací soud nevyjádřil.

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (co do výkladu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ohledně výroku o věci samé a co do výkladu ustanovení § 142 a § 150 o. s. ř. ohledně výroku o nákladech řízení) a že závisí na vyřešení dovolacím soudem neřešené právní otázky (v rovině „legitimního očekávání“). Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V mezích ohlášeného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel následovně:

I. K výkladu § 3 odst. 1 obč. zák.

Soudům nižších stupňů dovolatel vytýká, že svá rozhodnutí založily pouze na okolnostech týkajících se žalovaného, respektive vedlejších účastníků, a to výlučně na „jakémsi“ právu legitimního očekávání na převod bytových domů na základě přímého prodeje za cenu, kterou akceptovali. Rozhodnutí odvolacího soudu postrádá právně kvalifikační úvahu (závěr) o tom, zda žalovanému svědčil nějaký právní titul k užívání bytových domů, ač jde o jednu z okolností významných pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. (s tím, že v další argumentaci vychází dovolatel z toho, že žádný takový titul zde není).

Žalovanému tedy muselo být od počátku zřejmé (byl si vědom toho), že mu nesvědčí žádný právní důvod k užívání bytových domů. Tuto vědomost pak nemohl ztratit (nabýt dobré víry, že je oprávněn s bytovými domy nakládat jako s vlastními, tj. že je může zkolaudovat, disponovat s nimi či jakkoli jinak je užívat) ani na základě dopisu K. K. ze 7. června 1999, jelikož jeho žádost z 28. května 1999 k tomu nesměřovala. Žalovaný si byl rovněž od počátku vědom toho, že obytné domy jsou majetkem úpadce sepsaným do jeho konkursní podstaty, a že jako takový budou v konkursním řízení i zpeněžovány (v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání). Tuto vědomost žalovaného odvolací soud ve svých úvahách nezohlednil (ač dovolatel takto argumentoval již v řízení před konkursním soudem).

Další odvolacím soudem opomenutou právně významnou skutečností je, že nejpozději od června 2000 (na základě dopisu dovolatele z 26. května 2000) si byl žalovaný vědom toho, že má bytové domy vyklidit a předat dovolateli a že není oprávněn s nimi jakkoli disponovat, či je přenechat k užívání třetím osobám. Ostatně, zákaz dispozice s majetkem zahrnutým do soupisu konkursní podstaty vyplývá přímo z ustanovení § 18 odst. 3 ZKV.

Žalovaný si byl od počátku konkursního řízení vědom toho, že bytové domy jsou zahrnuty do konkursní podstaty úpadce, což potvrzuje jeho chování (žádost z 28. května 1999 a nabídky na koupi ze 7. října 1999).

Odvolacím soudem opomenutou právně významnou skutečností je i to, že žalovaný, ač si minimálně od června 2000 byl vědom, že jakkoli nesmí nakládat s bytovými domy zahrnutými do konkursní podstaty a že je má vyklidit a předat správci konkursní podstaty, tak neučinil a konal v rozporu s ustanoveními § 18 odst. 3 a 4 ZKV, včetně toho, že od roku 2003 umožnil svým členům užívat bytové domy na základě jím sepsaných nájemních smluv a že vybíral a doposud vybírá nájemné (pobírá užitky z majetku sepsaného do konkursní podstaty).

Odvolací soud v rámci úvahy o aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. vyzdvihuje a izolovaně zdůrazňuje investice do majetku zahrnutého do konkursní podstaty, aniž zhodnotil, že usnesením ze dne 3. listopadu 1999 konkursní soud uložil K. K. a věřitelskému výboru úpadce zdržet se realizace prodejů z konkursní podstaty dokud nebudou věřitelským orgánem určeny podmínky prodeje, a že žalovaný byl tehdy členem věřitelského výboru, jenž si měl stav konkursního řízení řádně vyhodnotit a své investice chránit (a nečinit svévolné kroky, které odvolací soud přičetl k tíži dovolatele a všech konkursních věřitelů).

Odvolací soud nepřihlédl ani k tomu, že žalovaný za celou dobu konkursního řízení nevstoupil s dovolatelem v jednání ohledně investic (jež jsou svou povahou pohledávkou za konkursní podstatou) co do jejich výše a oprávněnosti. Odvolací soud nevzal v potaz ani to, že jakékoli investice do majetku zahrnutého do konkursní podstaty nejsou způsobilé založit „legitimní očekávání převodu“. Úspěch žaloby na vyklizení bytových domů užívaných žalovaným bez právního důvodu nemůže být závislý na povinnosti žalobce vyrovnat pohledávku žalovaného za konkursní podstatou (nejde o synallagmatické závazky a zákon o konkursu a vyrovnání stanoví podmínky úhrady takových pohledávek, od nichž se správce konkursní podstaty nemůže odchýlit). V mezích úvahy o investicích soudy též nerozlišují mezi tím, zda jde o investice žalovaného (který jediný se k nim hlásí) nebo vedlejších účastníků (jimž žádný souhlas s investicemi udělen nebyl a kteří o odkoupení bytových domů nežádali).

Bez významu pro hodnocení dobré víry či dobrých mravů žalovaného pak není ani okolnost, že „statutární zástupci“ žalovaného I. K. a P. S. byli (jak dokládá rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 16/2005, založený ve spise) pravomocně odsouzeni spolu s S.; trestně stíháni byli za uzavření té nájemní smlouvy, o které konkursní soud posléze určil, že je neúčinná. Dovolatel ani konkursní věřitelé nezapříčinili stav, v němž se žalovaný nachází; to způsobily kroky žalovaného (a vedlejších účastníků).

Pohnutky, které žalovaného (i vedlejší účastníky) vedly k rozhodnutí investovat po prohlášení konkursu do majetku úpadce, jsou nerozhodné pro posouzení dobré víry spočívající v možnosti užívání či odkupování majetku. K tíži konkursních věřitelů, jejichž společný zájem dovolatel reprezentuje, nemůže jít ani okolnost, že žalovaný a vedlejší účastníci se rozhodli jednat tak, jak jednali, i poté, co konkursní soud odvolal původního správce konkursní podstaty (K. K.) a v listopadu 1999 zakázal prodej bytových domů.

Odvolací soud jako právně významnou opomenul též skutečnost, že žalovaný i vedlejší účastníci užívají bytové domy po dobu cca 15 let zcela bezplatně.

Odvolací soud založil rozhodnutí o aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. na „legitimním očekávání převodu“, jež mělo být založeno dopisy z 28. května 1999 a 7. června 1999 a zápisem z jednání věřitelského výboru úpadce ze dne 19. října 1999, přičemž ponechal stranou, že věřitelský výbor je pouze jedním z orgánů, které se vyjadřují k podmínkám prodeje a že toto vyjádření není konečné; přitom konkursní soud vydal (3. listopadu 1999) při výkonu dohlédací činnosti rozhodnutí, kterým takový způsob zpeněžení majetku zakázal.

Dovolatel uzavírá, že soudy ve skutečnosti nezohlednily společný zájem úpadcových věřitelů, nýbrž zájem jednotlivého věřitele, který v průběhu konkursního řízení činil kroky výlučně ve svém zájmu. Závěrem dovolatel dodává, že napadené rozhodnutí postrádá úvahu, proč soud zvolil z možností předjímaných v R 6/2010 tu nejpřísnější (a žalobu zamítl).

II. K legitimnímu očekávání.

III. K vadám řízení.

IV. K výkladu § 142 a § 150 o. s. ř.

Ve vztahu k výroku o nákladech řízení dovolatel míní, že i on byl v odvolacím řízení úspěšný, jelikož odvolací soud mu dal za pravdu co do nesprávnosti závěru konkursního soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného. To, že dojde k zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy, pak dovolatel nemohl předvídat (šlo o výsledek volné úvahy soudu), takže nebyly splněny předpoklady pro aplikaci § 142 o. s. ř. Jestliže soudy samy připustily nestandardnost a výjimečnost situace, pak měly na věc aplikovat § 150 o. s. ř., dovozuje dovolatel. S poukazem na počet vedlejších účastníků pak má výši odměny za nepřiměřenou co do náročnosti úkonů právní služby.

Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné v závěrech o aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. a o legitimním očekávání. Dovolateli vytýká, že z historického průběhu kauzy vytrhává jednotlivé úkony či jednání a ty pak interpretuje ve svůj prospěch. Chronologie úpadcova konkursního řízení byla v předcházejícím řízení dostatečně zmapována jak tvrzeními, tak (především) listinnými důkazy, a to zejména co do rozhodné doby dostavby bytových domů. Žalovaný míní, že některé úkony a jednání jeho a K. K. nelze posuzovat jednotlivě, bez vazby na jiné úkony a jednání (jak činí dovolatel). Tvrdí-li kupříkladu dovolatel, že souhlas K. K. neopravňoval žalovaného k jiné dispozici, než k samotné dostavbě nemovitostí, pak (účelově) opomíná navazující souhlas věřitelského výboru s prodejem bytových domů žalovanému, přítomnost (neprotestujícího) K. K. při kolaudaci bytových domů a nastěhování nynějších obyvatel bytových domů. Takové tvrzení je konečně v rozporu s výpovědí K. K.; z ní je více než jasné, s jakým záměrem byly bytové domy dostavěny (zabezpečení bytových potřeb členů žalovaného).

Dovolatel neustále přehlíží, že úkony, které učinil proti žalovanému [„zákaz ukončit veškerou stavební i jinou činnost“ (zřejmě míněn „zákaz pokračovat ve veškeré stavební i jiné činnosti“), výzva k vyklizení, žaloba na vyklizení, atp.], se staly až po dokončení výstavby. Nadto (což dovolatel přehlíží) chtěl žalovaný předmětné nemovitosti vždy odkoupit, navíc v posledních nabídkách za částku vyšší, než kterou věřitelský výbor úpadce původně schválil jako kupní cenu. Poslední dvě nabídky žalovaného na odkup bytových domů dovolatel odmítl; v prvním případě nelogicky pro nepřezkoumatelnost, ve druhém případě opět nelogicky proto, že v době podání nabídky nebylo vyhlášeno žádné výběrové řízení (což s ohledem na specifičnost situace hraničí s neodborným postupem dovolatele jako správce konkursní podstaty). Oproti tomuto svému chování (při posuzování nabídek) dovolatel tvrdí, že by prodejem bytových domů žalovanému byli znevýhodněni ostatní konkursní věřitelé; k tomu ale nemůže dojít, zvláště vyjadřuje-li žalovaný vůli uhradit kupní cenu a je-li zjevné, že předmětem prodeje musí být bytové domy v nynějším stavu, ovšem s kompenzací investic „žalobce“ (správně „žalovaného“).

Oproti mínění dovolatele je soudy zmíněné a žalovaným tvrzené legitimní očekávání stěžejním momentem provázejícím celý právní spor trvající více než 13 let (zahrnujícím velkou část procesní obrany žalovaného).

K tvrzení dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá právně kvalifikační úvahu (závěr) o tom, zda žalovanému svědčil nějaký právní titul k užívání bytových domů, žalovaný uvádí, že právní stav užívání bytových domů byl soudům obou stupňů dobře znám a žalovaný naopak vyzdvihuje, že soudy aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. správně odstranily tvrdost některých konkrétních zákonných ustanovení.

Současné chování dovolatele směřuje prakticky pouze k tomu vyklidit bytové domy za účelem jejich prodeje v konkursním řízení za vyšší cenu, ovšem bez zmínky o vynaložených investicích žalovaného, respektive jeho členů. Kdyby dovolatel plně uspěl, zřejmě by žalovanému investice nekompenzoval a neúměrně a v rozporu s dobrými mravy by se obohatil. Potud dovolatel v návaznosti na úkony původního správce konkursní podstaty jedná zcela diskontinuálně, což v žádném případě nelze zhojit odkazem na důvody odvolání K. K. z funkce.

Žalovaný má pro výsledek sporu za určující užití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Kdyby spor měl základ pouze v několika málo samostatných a neurčitých skutečnostech, pak by z ustálené rozhodovací praxe soudů bylo lehce dovoditelné, že obrana žalovaného spočívající v jedné ze dvou hlavních linií právě v aplikaci ustanovení občanského zákoníku o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy zřejmě neměla přílišný význam. V daném sporu však má valná část žalobních tvrzení základ v době po dostavbě bytových domů a tato tvrzení „absolutně nereflektují“ povolení a okolnosti dostavby, zejména primární a zjevný účel dostavby, tedy zabezpečení bytových potřeb osob, jež marně vynaložily prostředky vůči pozdějšímu úpadci.

Právě zjevný účel dostavby má kořeny v několika chronologicky navazujících úkonech předchozího správce konkursní podstaty úpadce (K. K.) a žalovaného. Žalovaný investoval nemalé prostředky svých členů do zabezpečení jejich bytových potřeb, a to v dobré víře (jednak se souhlasem správce konkursní podstaty, jednak s faktickým příslibem koupě předmětných nemovitostí). Nadto se žalovaný nijak netajil s tím, kdo má dostavěné nemovitosti užívat.

Naopak žalobce fakticky až po dostavbě činí kroky vedoucí k vyklizení současných uživatelů předmětných nemovitostí, a to bez ohledu na dřívější skutečnosti a okolnosti, navíc (kdyby došlo k vyklizení) bez vůle ke kompenzaci investic žalovaného, potažmo jeho členů. Historický sled jednání a úkonů žalovaného vedoucí k dostavbě bytových domů, „je pak v takovém rozsahu“, že při posouzení přípustnosti žaloby na vyklizení prakticky není jiné možnosti, než rozhodovat právě s odkazem a ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve prospěch žalovaného.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci a v této souvislosti též tím, jaké znění občanského soudního řádu je rozhodné pro dané dovolací řízení.

Kdyby mělo platit, že jde (ve smyslu § 9 odst. 3 písm. t/ o. s. ř., ve znění účinném v době podání žaloby, tj. k 17. červenci 2001) o „spor vyvolaný konkursem“ (což byl důvod, pro který nadřízený Vrchní soud v Praze usnesením č. j. Ncp 159/2007-226 určil, že k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni je věcně příslušný konkursní soud), pak by pro danou věc byl rozhodný (ve všech stupních, v době od 1. ledna 2008) občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2007. Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud nicméně již v rozsudku ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 525/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2006, pod číslem 72, ozřejmil, že právo na vydání věci se – jde-li o nemovitost – realizuje v soudním řízení, ve kterém není uplatňován nárok podle zvláštního („restitučního“) předpisu, žalobou o vyklizení nemovitosti (shodně srov. i R 15/2015). Tamtéž dodal, že to platí i tehdy, uplatňuje-li správce konkursní podstaty úpadce právo na vydání nemovitosti podle § 18 odst. 4 ZKV. V usnesení ze dne 25. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 4226/2014, pak Nejvyšší soud také vysvětlil (byť pro účely rozhodnutí o nákladech řízení), že spor, ve kterém se správce konkursní podstaty domáhá vydání věcí, práv a jiných majetkových hodnot (po tom, kdo takový majetek, patřící do konkursní podstaty úpadce, protiprávně zadržuje), není sporem vyvolaným konkursem (incidenčním sporem). Tím sice není dotčena závaznost rozhodnutí nadřízeného soudu o určení konkursního soudu soudem věcně příslušným k projednání a rozhodnutí dané věci (§ 104a odst. 7 o. s. ř. v rozhodném znění), tato „vázanost“ se ovšem promítá výlučně v posouzení procesní otázky řešené výrokem, tedy v posouzení, který soud je „věcně příslušný“ k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni (srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014, uveřejněné pod číslem 95/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odtud plyne, že pro předmětný spor jako pro spor, jenž není sporem vyvolaným konkursem, je v dovolacím řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013; srov. bod 2., článek II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř.) a v posouzení dovoláním otevřených právních otázek je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek konkursního soudu ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, je rovněž přípustné podle § 237 o. s. ř., když potud opět neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním otevřených právních otázek je napadené rozhodnutí opět v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal opodstatněnost dovolání proti výrokům o nákladech řízení. V rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“), Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.

Platí dále, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).

Z napadeného rozhodnutí se ovšem podává, že ve vztahu k výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně odvolací soud povinnostem kladeným na něj judikaturou citovanou v odstavcích [68] a [69] nedostál. Jak je patrno ze spisu, odvolání žalobce (č. l. 597 až 610) výslovně směřovalo proti oběma výrokům rozsudku konkursního soudu (č. l. 598), jakkoli odvolání proti výroku o nákladech řízení není odůvodněno. Výrok o nákladech řízení však (ač součástí rozsudku) má povahu usnesení a není jím rozhodováno o věci samé, z čehož plyne, že absence odůvodnění odvolání proti takovému výroku nezbavuje odvolací soud povinnost odvolání věcně přezkoumat i v tomto rozsahu podle obsahu spisu (srov. a contrario uvozovací větu § 205 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.). Přitom nedostatky výroku o nákladech řízení před konkursním soudem jsou zjevné, když tento výrok se na jedné straně týká jen náhrady nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným (o vedlejších účastnících řízení mlčí), na druhé straně částka tímto výrokem přiznaná zahrnuje (podle odůvodnění rozsudku) i náklady vedlejších účastníků řízení. Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ohledně výroku o nákladech říz