29 Cdo 5274/2016 – Nejvyšší soud

29 Cdo 5274/2016-299 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Hany Neštické, advokátky, se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, PSČ 120 00, jako správkyně konkursní podstaty úpadce K + L STAVBY PRAHA, s. r. o., identifikační číslo osoby 25634712, zastoupené Mgr. PaedDr. Josefem Neštickým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, PSČ 120 00, proti žalovanému V. P., soudnímu exekutorovi, se sídlem v Praze, zastoupenému JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Ovenecká 871/13, PSČ 170 00, o „vydání“ částky 3.076.078 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 196/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2016, č. j. 35 Co 541/2012-243, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. května 2016, č. j. 35 Co 541/2012-246, t a k t o: I. Dovolání proti té části prvního výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2016, č. j. 35 Co 541/2012-243, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. května 2016, č. j. 35 Co 541/2012-246, kterou odvolací soud rozhodl o zákonném úroku z prodlení z částky 3.076.078 Kč za dobu od 20. června 2007 do 27. července 2010, se zamítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek odvolacího soudu mění takto: 1/ Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. května 2012, č. j. 14 C 196/2010-90, se v napadeném vyhovujícím výroku ohledně příslušenství částky 3.076.078 Kč v rozsahu, v němž žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení zákonného úroku z prodlení z této částky za dobu od 1. ledna 2007 do 19. června 2007, tedy ve výši 136.105,92 Kč, potvrzuje. 2/ Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 86.124,05 Kč, k rukám zástupce žalobkyně. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 11.382,07 Kč, k rukám zástupkyně žalovaného. Odůvodnění: [1] Žalobou podanou 13. října 2010 se žalobkyně (správkyně konkursní podstaty úpadce K + L STAVBY PRAHA, s. r. o.) domáhala vůči žalovanému (V. P., soudnímu exekutorovi) toho, aby „vydal“ do konkursní podstaty úpadce částku 3.076.078 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 1. ledna 2007 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že: 1/ Žalovaný byl pověřen provedením exekuce na majetek pozdějšího úpadce. 2/ Exekuce byla provedena: a/ prodejem označených nemovitostí pozdějšího úpadce příklepem na nejvyšší podání ve výši 16 miliónů Kč, b/ prodejem označených nemovitostí pozdějšího úpadce příklepem na nejvyšší podání ve výši 193.514 Kč. 3/ V obou případech usnesení o příklepu nabyla právní moci (3. srpna 2005 a 15. prosince 2005) a vydražitelé uhradili nejvyšší podání, takže příslušnému finančnímu úřadu vznikla pohledávka z titulu daně z přidané hodnoty ve výši 19 % z uvedených částek, tj. celkem ve výši „3.076.078 Kč“, kterou žalovaný v zákonném termínu neodvedl finančnímu úřadu. 4/ Po prohlášení konkursu na majetek úpadce (16. října 2006) rozhodly soudy v exekučním řízení (exekuční soud prvního stupně ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu) o rozvrhu podstaty z prodeje úpadcových nemovitostí konečným způsobem tak, že částka odpovídající dani z přidané hodnoty nepatří do rozdělované podstaty a po zaplacení nejvyššího podání měla být vydána (v zákonné lhůtě) správci daně. 5/ Jelikož daňová pohledávka nebyla uspokojena před prohlášením konkursu na majetek úpadce a celý výnos dražeb se ke dni prohlášení konkursu nacházel na účtu žalovaného, náleží i žalovaná částka do konkursní podstaty úpadce, kde bude v konkursním režimu řešena i daňová pohledávka státu (daňovým dlužníkem je úpadce). [2] Rozsudkem ze dne 16. května 2012, č. j. 14 C 196/2010-90, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „obvodní soud“) o žalobě tak, že: 1/ Uložil žalovanému, aby „vydal“ do konkursní podstaty úpadce částku 3.076.078 Kč, se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 1. ledna 2007 do 27. července 2010 (bod I. výroku). 2/ Zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení zákonných úroků z prodlení za dobu od 28. července 2010 do zaplacení (bod II. výroku). 3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 120.036 Kč (bod III. výroku). [3] K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. února 2013, č. j. 35 Co 541/2012-128: 1/ Potvrdil rozsudek obvodního soudu v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé (první výrok). 2/ Změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (první výrok). 3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 4/ Uložil žalovanému zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši 153.840 Kč (třetí výrok). [4] K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. října 2015, č. j. 29 Cdo 2102/2013-197 (posléze uveřejněným pod číslem 71/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek): 1/ Odmítl dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřovalo proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu (o nákladech odvolacího řízení a o soudním poplatku z odvolání) [první výrok]. 2/ Zamítl dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 3.076.078 Kč (druhý výrok). 3/ Zrušil rozsudek odvolacího soudu: a/ v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně úroku z prodlení z částky 3.076.078 Kč za dobu od 1. ledna 2007 do 27. července 2010, b/ v té části prvního výroku, kterou odvolací soud změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení, c/ ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení, a věc ve zrušeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (třetí výrok). [5] Ústavní stížnost žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu z 22. února 2013 a proti rozsudku Nejvyššího soudu z 29. října 2015 odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. září 2016. [6] Rozsudkem ze dne 3. května 2016, č. j. 35 Co 541/2012-243, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. května 2016, č. j. 35 Co 541/2012-246, odvolací soud: 1/ Změnil rozsudek obvodního soudu v napadeném vyhovujícím výroku ohledně příslušenství částky 3.076.078 Kč tak, že žalobu potud zamítl (první výrok). 2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok). [7] Odvolací soud vyšel po doplnění dokazování k prodlení žalovaného dále z toho, že: 1/ Dopisy z 25. října 2006 a 2. listopadu 2006 (doručenými žalovanému) vyzvala žalobkyně žalovaného k vydání výtěžků (exekučních) dražeb [majetku povinného (úpadce)] do konkursní podstaty nejpozději do 3. listopadu 2006. 2/ Dopisy z 25. července 2010 a 1. září 2010 (doručenými žalovanému 28. července 2010 a 9. září 2010) vyzvala žalobkyně žalovaného k „vydání“ částky 3.076.078 Kč do 14 dnů. 3/ Žaloba byla doručena žalovanému 23. listopadu 2010. [8] Na tomto základě odůvodnil odvolací soud měnící výrok ohledně příslušenství (úroku z prodlení za dobu od 1. ledna 2007 do 27. července 2010) tím, že k vydání jistiny vyzvala žalobkyně žalovaného „kvalifikovaně“ až dopisem ze dne 25. července 2010 (doručeným 28. července 2010), tedy po rozhodném období. V úvahu by přicházelo přiznání příslušenství ode dne následujícího po doručení žaloby žalovanému, k čemuž došlo dne 23. listopadu 2010, tedy rovněž po rozhodném období. [9] Nadto by přiznání příslušenství pohledávky bylo s ohledem na okolnosti případu v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud sdílí názor „odvolacího“ (správně dovolacího) soudu vyjádřený ve zrušujícím rozsudku. Byl-li žalovaný v nejistotě o tom, zda částka odpovídající dani z přidané hodnoty má být vydána státu nebo do konkursní podstaty úpadce (žalobkyni), a konstatoval-li exekuční soud v usnesení ze dne 20. června 2007, že tato částka má být vydána do konkursní podstaty úpadce prostřednictvím „quasirozvrhového“ usnesení exekučního soudu, mohl žalovaný v postavení soudního exekutora vnímat vydání částky žalobkyni jako rozporné s rozhodnutím exekučního soudu. [10] Výrok o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 2 a § 243g odst. 1 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – tím, že žalobkyně měla ve věci plný úspěch, takže by vůči žalovanému měla právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (odměnu advokáta). Žalobkyní je však správkyně konkursní podstaty, která je zároveň advokátkou. Odvolací soud proto nepokládá náklady (vyn