29 Cdo 643/2012 – Nejvyšší soud

29 Cdo 643/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. R. B., zastoupeného Mgr. Jánem Gajdošem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 5 – Malé Straně, Plaská 614/10, PSČ 150 00, proti žalovanému L. P., zastoupenému JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích č. p. 169, PSČ 679 76, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 443/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. října 2011, č. j. 7 Cmo 120/2011-397, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.650,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. ledna 2011, č. j. 3 Cm 443/2009-333, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 15. ledna 2010, č. j. 3 Cm 443/2009-36, jímž žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 1.600.000 Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 5.333,33 Kč a náklady řízení. Šlo přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 3. června 2010, č. j. 3 Cm 443/20009-251 (jímž rozhodl o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti), odvolací soud usnesením ze dne 14. září 2010, č. j. 7 Cmo 223/2010-306, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která doplnil o výslech svědkyně A. S. – dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, podle něhož se žalovanému prostřednictvím uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. Přitom zdůraznil, že: 1/ Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal plnění ze směnky vlastní vystavené žalovaným dne 12. března 2008 ve prospěch P. R., znějící na směnečný peníz 1.600.000 Kč, splatné v Brně dne 31. prosince 2008, jež byla nedatovaným indosamentem převedena na žalobce (dále též jen „sporná směnka“). 2/ Odvolací soud nehodlá nic měnit na závěrech, které učinil ohledně námitky nedostatku aktivní legitimace žalobce již v předchozím (kasačním) rozhodnutí a podle nichž námitku vady podpisu (v poměrech dané věci odůvodněnou tím, že podpis indosanta není pravým podpisem remitenta) je oprávněn uplatnit pouze ten, o jehož podpis se má jednat. Takovou osobou přitom žalovaný není. Skutečnost, že původní majitel směnky indosament podepsal, byla ostatně prokázána výpovědí samotného remitenta. 3/ Jelikož k indosaci sporné směnky došlo dne 10. června 2009, tedy až po uplynutí lhůty k protestu, má indosament v souladu s ustanovením čl. I. § 20 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), účinky obyčejného postupu. Z toho (mimo jiné) plyne, že nabyvatel sporné směnky vstoupil do práv a povinností předchozího majitele a dlužníku zůstaly zachovány také kauzální námitky, které mohl vznést vůči předchozímu majiteli směnky. 4/ Námitka neexistence směnkou zajištěné pohledávky není důvodná, když v řízení bylo provedenými důkazy (zejména výpovědí původního majitele směnky, svědkyně S., příjmovými pokladními doklady a výpisy z účtu žalovaného) prokázáno, že směnka byla vystavena k zajištění vrácení půjčky ve výši 1.600.000 Kč, kterou původní majitel směnky poskytl žalovanému. 5/ Důvodnou není ani námitka osamostatnění zajišťovací směnky, když původní majitel směnky smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. března 2009 postoupil na žalobce svou pohledávku z titulu půjčky, tedy pohledávku, jež byla zajištěna spornou směnkou. 6/ Odvolací soud se dále zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého opodstatněnou není ani námitka započtení „pohledávky vtělené do směnky“. Potud odvolací soud zejména odkázal na přiléhavé závěry soudu prvního stupně uvedené v jeho prvním rozsudku ze dne 3. června 2010, podle nichž žalovaný sice mohl přivodit zánik žalobcovy směnečné pohledávky tím, že proti ní započte pohledávku, kterou má proti původnímu majiteli směnky, musel by tak však učinit v souladu s ustanovením § 529 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve lhůtě bez zbytečného odkladu poté, kdy byl „seznámen s tím, kdo je majitelem žalované směnky a směnkou zajištěné pohledávky“. Jelikož v poměrech dané věci oznámil původní majitel směnky žalovanému, že pohledávku z titulu půjčky, jakož i směnku vystavenou k jejímu zajištění převedl na žalobce, dopisem odeslaným 4. srpna 2009 a žalovaný provedl zápočet až po více než třech měsících od doručení tohoto oznámení, je nutné provedený zápočet považovat za opožděný a proto „nezpůsobilý k zániku žalovaného směnečného závazku“. 7/ Výhrady žalovaného, podle nichž mohl k započtení pohledávky, kterou měl za původním věřitelem, přistoupit až poté, kdy se mohl přesvědčit o směnečné legitimaci nového věřitele (což se stalo až po podání žaloby), odvolací soud nesdílí. V této souvislosti totiž nelze přehlédnout, že žalovaný v podaných námitkách tvrdil zánik „pohledávky vtělené do směnky, tedy zánik kauzální pohledávky, nikoli pohledávky směnečné“. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tedy jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že započtení není účinné, neboť nebylo provedeno včas. Právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru totiž vychází z nesprávného předpokladu, že „pouhý dopis o tom, že někdo nabyl směnku, je schopen prokázat, že směnka byla skutečně převedena“. Podle přesvědčení dovolatele je „jediným nástrojem, kterým lze prokázat dlužníkovi převod směnky“, předložení jejího originálu. Bez něj nemůže směnečný dlužník ve smyslu čl. I. § 40 směnečného zákona prověřit směnečnou legitimaci nového věřitele a není proto ani povinen takové osobě plnit. Vzhledem k tomu, že započtení je forma plnění závazku, mohl v poměrech dané věci žalovaný, chtěl-li mít jistotu, že se poskytnutým plnění zprostí svého závazku, učinit úkon směřující k započtení pohledávky, kterou měl vůči původnímu věřiteli, teprve poté, co zjistil, že je na něj podána žaloba a měl tak možnost nahlédnutím do spisu prověřit návaznost řady indosamentů. Za tohoto stavu nelze mít podle dovolatele provedený zápočet za opožděný. V souvislosti s posouzením důvodnosti námitky započtení dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že odvolací soud na jedné straně přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, jež učinil ohledně započtení směnečné pohledávky, na druhé straně sám dospěl k závěru, že žalovaný v námitkách tvrdil zánik pohledávky nikoli směnečné, ale směnkou zajištěné (kauzální pohledávky). Slovní spojení „pohledávka vtělená do směnky“, jež žalovaný použil v námitkách, však není možné interpretovat jinak, než že namítané započtení mělo být uskutečněno proti pohledávce ze směnky. Dovolatel dále polemizuje se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, podle nichž sporná směnka zajišťovala pohledávku z titulu půjčky poskytnuté původním majitelem směnky žalovanému. Podle dovolatele dospěly oba soudy „ke skutkovým zjištěním, které jsou v příkrém rozporu s provedeným dokazováním“ a zejména při hodnocení svědeckých výpovědí se „dopustily řady procesních pochybení, které ve svém důsledku postihly řízení vadami, které mohly a měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Jestliže by totiž soudy nižších stupňů postupovaly při hodnocení provedených důkazů správně, musely by mít za prokázané, že pohledávka, jež měla být zajištěna spornou směnkou, vůbec nevznikla (neexistuje). Za nesprávné má dovolatel rovněž posouzení námitky osamostatnění zajišťovací směnky. Soud prvního stupně se k této námitce nijak nevyjádřil, odvolací soud pak svoje odůvodnění založil na skutkových závěrech o poskytnutí půjčky žalovanému a postoupení pohledávky z takto poskytnuté půjčky, tedy na závěrech, jež podle dovolatele nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolatel konečně snáší argumenty ve prospěch závěru, že je oprávněn namítat neplatnost podpisu původního majitele směnky na indosamentu, setrvávaje přitom na výhradě, že indosament není podepsán pravým podpisem remitenta. Ze všech výše uvedených důvodů dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalob