29 ICdo 100/2020 – Nejvyšší soud

KSOS 31 INS 24746/2016 44 ICm 1153/2019 29 ICdo 100/2020-86 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Finančního úřadu pro Zlínský kraj, Územní pracoviště ve Vsetíně, se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1110, PSČ 755 01, proti žalovanému Mgr. Martinu Fuchsigovi, se sídlem v Oticích, Hlavní 25, PSČ 747 81, jako insolvenčnímu správci dlužníka POZ-DŘEVO s. r. o., o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 44 ICm 1153/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka POZ-DŘEVO s. r. o., se sídlem v Pozděchově 128, PSČ 756 11, identifikační číslo osoby 28637461, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 24746/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. ledna 2020, č. j. 44 ICm 1153/2019, 15 VSOL 1311/2019-75 (KSOS 31 INS 24746/2016), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 11. září 2019, č. j. 44 ICm 1153/2019-46, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“): [1] Určil, že pohledávka žalobce ve výši 1.514.288 Kč, vzniklá z titulu odvodu za porušení rozpočtové kázně, stanovená platebním výměrem ze dne 22. listopadu 2017 (dále též jen „platební výměr“), uplatněná v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (POZ-DŘEVO s. r. o.) u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. KSOS 31 INS 24746/2016, je pohledávkou za majetkovou podstatou (bod I. výroku). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Krajský soud – vycházeje z ustanovení § 168 odst. 2 písm. e/ a odst. 3, § 170 písm. d/ a § 203a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 3 písm. e/ a § 44 odst. 1 písm. b/ zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), a z ustanovení § 2 odst. 3 a § 242 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 3. Podle toho, jak je koncipováno ustanovení § 2 odst. 3 písm. b/ daňového řádu, je zřejmé, že pojmu daň je podřaditelný jak odvod za porušení rozpočtové kázně, tak penále za porušení rozpočtové kázně. Nejde o mimosmluvní sankci dle § 170 písm. d/ insolvenčního zákona, nýbrž o peněžité plnění obdobné dani dle § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona (jde o vrácení dotace, na kterou nevznikl nárok, nikoli o potrestání příjemce dotace). 4. Daňové řízení bylo zahájeno doručením oznámení z 31. října 2017, tj. až po zahájení insolvenčního řízení a po zjištění úpadku příjemce dotace (dlužníka). Žalobce jako správce daně proto nemohl využít lhůtu 2 měsíců stanovenou v usnesení (rozuměj v rozhodnutí o úpadku) pro přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení. Daňový řád pak v ustanovení § 242 odst. 1 určuje, že daňové pohledávky, které vznikly v důsledku daňových povinností, které vznikly ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku do ukončení insolvenčního řízení, jsou pohledávkami za majetkovou podstatou. 5. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. ledna 2020, č. j. 44 ICm 1153/2019, 15 VSOL 1311/2019-75 (KSOS 31 INS 24746/2016): [1] Potvrdil rozsudek krajského soudu (první výrok). [2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 6. Odvolací soud – odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 98/2015 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 11/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 3/2016 [jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 69/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 69/2019“)] a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2018, sen. zn. 29 ICdo 40/2017 – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 7. Odvod za porušení rozpočtové kázně uložený žalobcem dlužníkovi platebním výměrem v průběhu insolvenčního řízení (po prohlášení konkursu), jehož prostřednictvím má být poskytovateli dotace vrácena část dotace ve výši 1.514.288 Kč proto, že příjemce dotace nedodržel (prohlášením konkursu na jeho majetek) podmínky, při jejichž splnění by se poskytnutá dotace stala nenávratnou, je ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona peněžitým plněním „obdobným dani“; jde proto o pohledávku za majetkovou podstatou. Platební výměr je formou deklaratorního rozhodnutí, přitom ovšem není významné, zda porušení povinnosti bylo založeno prohlášením konkursu na majetek dlužníka, ukončením jeho podnikatelské činnosti rozhodnutím soudu, nebo z jiného důvodu založeného soudním rozhodnutím jako důsledek předchozího jednání příjemce dotace nebo jeho jinou faktickou (ne)činností. 8. Výklad žalovaného, dle kterého pouze a jen ze skutečnosti, že vznik pohledávky je vázán na prohlášení konkursu na majetek dlužníka (pohledávka tedy podle něj nevzniká po rozhodnutí o prohlášení konkursu, ale současně s tímto rozhodnutím), je výkladem tendenčním, odporujícím smyslu a účelu pohledávek za majetkovou podstatou. Pohledávkou za majetkovou podstatou je i pohledávka, jejíž vznik je vázán na účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka; jde o důsledek prohlášení konkursu, mající následky až „po“ prohlášení konkursu. 9. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek: [1] Je v souladu s hmotným právem, aby v insolvenčním řízení nemělo právní význam určení, kdy vzniká daňová pohledávka jako pohledávka za majetkovou podstatou? [2] Je pohledávkou za majetkovou podstatou pohledávka z titulu odvodu za porušení rozpočtové kázně, která nesouvisí s provozem, správou a udržováním majetkové podstaty, nýbrž s pouhým prohlášením konkursu na majetek příjemce dotace? [3] Je právně významné, zda příjemce dotace porušil povinnost prohlášením konkursu, ukončením podnikatelské činnosti nebo jinak? [4] Je v souladu se základními zásadami insolvenčního řízení, aby pasivitu věřitele, který nepřihlásí pohledávku (vázanou na podmínku) v zákonné lhůtě, ač tak měl učinit, jen proto, že jde o daňovou pohledávku, soudy „odměnily“ tím, že pohledávka bude uspokojena ve výhodnějším pořadí (jako pohledávka za majetkovou podstatou)? 10. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že se žaloba zamítá. 11. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí odporuje také závěrům formulovaným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm Nejvyšší soud dovodil, že pro pohledávky, které věřitelé uplatňují vůči dlužníku podáním přihlášky, platí, že musí existovat (byť dosud nejsou splatné nebo jsou vázány na podmínku, k jejímuž splnění může dojít později) zpravidla ke dni rozhodnutí o úpadku, nejpozději však (není-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o prohlášení konkursu) ke dni přihlášení provedeného v propadné lhůtě vymezené rozhodnutím o úpadku. Dovolatel usuzuje, že ujednání obsažené v hlavě I., obecné části, článku IV., odst. 6 Podmínek poskytnutí dotace, jež byly nedílnou součástí rozhodnutí o poskytnutí dotace, představuje právě takovou podmínku, se kterou počítá insolvenční zákon. Žalobce měl proto přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení v propadné přihlašovací lhůtě stanovené v rozhodnutí o úpadku dlužníka jako pohledávku podmíněnou; o pohledávku za majetkovou podstatou nejde. 12. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). 13. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení otázky, zda předmětná pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou, jde o věc dovolacím soudem beze zbytku neřešenou. 14. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicí