29 ICdo 100/2025 – Nejvyšší soud

KSBR 44 INS 3144/2022 70 ICm 1852/2022 29 ICdo 100/2025-233 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a/ J. B. a b/ L. B., obou zastoupených Mgr. Markem Reichlem, advokátem, se sídlem v Brně, Divadelní 616/4, PSČ 602 00, proti žalovanému Mgr. Martinu Červinkovi, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, jako insolvenčnímu správci dlužníka P. B., zastoupenému JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, se sídlem v Hlinsku, Adámkova třída 149, PSČ 539 01, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 70 ICm 1852/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. B., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 44 INS 3144/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2025, č. j. 70 ICm 1852/2022, 14 VSOL 183/2024-202 (KSBR 44 INS 3144/2022), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí společně a nerozdílně částku 7.344,70 Kč, k rukám zástupce žalovaného. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 19. dubna 2024, č. j. 70 ICm 1852/2022-136, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu, kterou se žalobci (a/ J. B. a b/ L. B.) domáhali vůči žalovanému (Mgr. Martinu Červinkovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka P. B.) vyloučení označených nemovitých věcí v obci XY (dále jen „nemovitosti“) z majetkové podstaty dlužníka (I. výrok). [2] Rozhodl o nákladech řízení (II. výrok). 2. Insolvenční soud – vycházeje z § 225 odst. 1 a 2 a § 235 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z § 22 odst. 1 a § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a z označené judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že tři darovací smlouvy (jedna z 22. března 2018 a dvě z 16. dubna 2018), jimiž žalobci (dlužníkovi rodiče) nabyli (do společného jmění manželů) nemovitosti od dlužníka (v jednom případě od dlužníka a jeho manželky), jsou absolutně neplatnými právními jednáními, když (obě) smluvní strany uzavíraly darovací smlouvy v úmyslu zkrátit dlužníkovy věřitele (šlo minimálně o úmysl nepřímý). Důvod vyloučit nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka proto neshledal. 3. K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26 února 2025, č. j. 70 ICm 1852/2022, 14 VSOL 183/2024-202 (KSBR 44 INS 3144/2022): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 4. Odvolací soud – vycházeje z § 7, § 225 odst. 1 až 3 a § 242 insolvenčního zákona, z § 588 o. z. a z označené judikatury Nejvyššího soudu – po přezkoumání napadeného rozhodnutí přitakal závěru insolvenčního soudu o absolutní neplatnosti darovacích smluv pro společný úmysl jednajících stran zkrátit uzavřením smluv dlužníkovy věřitele. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně otázky, která „by měla být posouzena jinak“, nebo „nebyla v rozhodovací praxi řešena“. Konkrétně jde o následující otázky: [1] Je nutné prokázat při posouzení (ne)platnosti právního jednání z důvodu úmyslného zkrácení věřitele, že objektivně došlo ke zkrácení věřitele? [2] Otázka výkladu § 588 o. z. [3] Otázka zásahu do práv zajištěného věřitele. 6. Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požadují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentují dovolatelé k jednotlivým položeným otázkám takto: [1] Pro posouzení neplatnosti právního jednání z důvodu úmyslného zkrácení věřitele, je nutno prokázat, že objektivně došlo ke zkrácení věřitele, takže odvolací soud pochybil, jestliže se touto otázkou nezabýval. [2] Soudy při výkladu § 588 o. z. dovodily pro neplatnost právního jednání mírnější podmínky, než které vymezuje § 242 insolvenčního zákona pro odporovatelné právní jednání. Nešlo totiž o zjevné narušení veřejného pořádku ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2020, sen. zn. „31 ICdo 38/2020“ [správně jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sen. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněný pod číslem 104/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 104/2020“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. [3] Zajištěný věřitel (Raiffeisenbank a. s.) neuplatnil v insolvenčním řízení svou pohledávku jako zajištěnou (vycházeje z platnosti darovacích smluv), takže nebude uspokojen ze zajištění. Platnost darovacích smluv nenarušuje veřejný pořádek, takovým narušením by naopak bylo posouzení, že jsou absolutně neplatné. 8. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, případně odmítnout, maje rozhodnutí obou soudů za správná a uváděje, že dovolatelé pouze opakují argumentaci, se kterou se soudy již přiléhavě vypořádaly. III. Přípustnost dovolání 9. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění. 10. Vzhledem k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (15. března 2022) se s přihlédnutím k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. uplatní pro dané insolvenční řízení (a tedy i pro spory jím vyvolané) i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024) [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]. Insolvenční zákon v tomto (rozhodném) znění se uplatní i při zkoumání přípustnosti podaného dovolání. 11. Dovolatelé výslovně napadají rozsudek odvolacího soudu v prvním výroku, aniž zohledňují, že tímto výrokem odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu nejen v zamítavém výroku o věci samé (v I. výroku), nýbrž i ve výroku o nákladech řízení (ve II. výroku). Dovolání v dané věci přitom může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. 12. V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. 13. V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku o věci samé, Nejvyšší soud dovolání, pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v dovoláním otevřených právních otázkách souladné s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pro jejíž změnu neshledává Nejvyšší soud důvod ani na základě dovolací argumentace. K otázce č. 1 (Ke zkrácení věřitele) 14. V rozsudku ze dne 28. března 2024, sen. zn. 29 ICdo 142/2023, uveřejněném pod číslem 12/2025 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 12/2025“), Nejvyšší soud vysvětlil, že smlouva, kterou smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit uspokojení věřitele jedné z nich, je absolutně neplatná, když odporuje zákonu a je zřejmé, že takové jednání (zároveň) narušuje veřejný pořádek (§ 588 věta první o. z.); srov. odstavec 100 odůvodnění tamtéž. Podmínka, aby se prokázalo, že smluvními stranami zamýšlený následek v důsledku takového právního jednání také nastal (aby se prokázalo, že nějaký věřitele takovým jednáním byl „zkrácen“), ze závěrů R 12/2025 neplyne. Absolutní neplatnost právního jednání se tu pojí nikoli s následkem způsobeným některému z dlužníkových věřitelů, nýbrž se záměrem (úmyslem) obou smluvních stran věřitele zkrátit (jenž je konáním, které svým účelem odporuje zákonu a zároveň zjevně narušuje veřejný pořádek). Takto (bez požadavku na prokázání následku ve formě skutečného zkrácení některého z dlužníkových věřitelů) byl v soudní praxi ustáleně vykládán i § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sb. rozh. obč.). Srov. k tomu ostatně i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2020, sen. zn. 24 ICdo 20/2019. Šlo o rozsudek vydaný rovněž v řízení o vylučovací žalobě podle § 225 a násl. insolvenčního zákona, z něj