29 ICdo 126/2020 – Nejvyšší soud

KSHK 41 INS XY 41 ICm XY 29 ICdo 126/2020-141 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce T. F., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dlouhá 103/17, PSČ 500 03, proti žalovanému Ing. Davidu Jánošíkovi, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 1105/36, PSČ 500 02, jako insolvenčnímu správci dlužníka Č. s. b. d., zastoupenému JUDr. Milanem Václavíkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 1105/36, PSČ 500 02, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Č. s. b. d., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 41 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2020, č. j. 41 ICm XY, 103 VSPH XY (KSHK 41 INS XY), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 4 114 Kč, k rukám zástupce žalovaného. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 8. ledna 2019, č. j. 41 ICm XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu o určení pořadí přihlášených pohledávek žalobce (T. F.) P 28-1 ve výši 858 631,57 Kč a P 28-2 ve výši 481 148,89 Kč jako „zajištěných pohledávek“, které se v insolvenčním řízení uspokojují (bod I. výroku). [2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému (Ing. Davidu Jánošíkovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka Č. s. b. d.) náhradu nákladů řízení ve výši 20 570 Kč (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel z toho, že: [1] Společnost GE Money Bank, a. s. (dále jen „společnost G“) uzavřela dne 11. května 2006 se společností H. smlouvu o úvěru a poskytla jí úvěr 1 500 000 Kč. [2] Společnost G uzavřela dne 7. července 2006 s L. V. smlouvu o úvěru a poskytla mu úvěr 1 490 000 Kč. [3] Společnost G uzavřela dne 14. listopadu 2006 s dlužníkem (Č. s. b. d.) zástavní smlouvu k bytové jednotce ve vlastnictví dlužníka (ve smlouvě blíže specifikované) včetně spoluvlastnických podílů ke společným částem domu a pozemku (dále jen „bytová jednotka“). [4] Dlužník jako prodávající uzavřel dne 28. listopadu 2007 s P. V. (dále jen „P. V.“) jako kupujícím smlouvu o prodeji bytové jednotky. [5] Společnost G uzavřela dne 3. května 2010 a 14. července 2011 se žalobcem smlouvy o postoupení pohledávek, jimiž žalobci postoupila pohledávky ze shora uvedených úvěrových smluv. [6] Vyhláškou ze dne 6. června 2011, č. j. KSHK 41 INS XY, zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne, oznámil insolvenční soud zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka. [7] Usnesením ze dne 20. září 2011, č. j. KSHK 41 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku) a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného (bod II. výroku). [8] Usnesením ze dne 21. listopadu 2011, č. j. KSHK 41 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka. [9] P. V. odstoupil od smlouvy o prodeji bytové jednotky a žalovaný sepsal bytovou jednotku do majetkové podstaty dlužníka k 13. září 2013 (správně k 30. září 2013, srov. B-35). [10] Žalobce přihlásil dne 17. října 2013 přihláškou P28 zajištěné a vykonatelné pohledávky č. 1 a č. 2, které později „aktualizoval“ ohledně příslušenství přirostlého k jistinám pohledávek. [11] Pohledávky žalobce byly přezkoumány na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 18. února 2015 (B-64) vyjma částí představujících úroky z prodlení přirostlé po rozhodnutí o úpadku dlužníka. [12] Usnesením ze dne 3. ledna 2017, č. j. KSHK 41 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, uložil insolvenční soud žalobci, aby podal žalobu o určení pořadí uvedených částí pohledávek č. 1 a č. 2 představujících úroky z prodlení přirostlé po rozhodnutí o úpadku dlužníka. 3. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 166, § 170 písm. a/, § 189 odst. 1 a § 203a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům: 4. Společnost G postoupila žalobci pohledávky z úvěrových smluv zajištěné zástavním právem, přičemž „předmět zajištění“ (bytová jednotka) byl do majetkové podstaty dlužníka sepsán až v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka poté, kdy P. V. odstoupil od kupní smlouvy. Žalobce tak není osobním věřitelem (insolvenčního) dlužníka a svou zajištěnou pohledávku mohl „uplatnit“ až po „sepsání předmětu zajištění do majetkové podstaty“; jako zástavnímu věřiteli se mu pouze „otevírá lhůta“ k přihlášení zajištěné pohledávky, aniž tato pohledávka „podléhá odlišnému režimu“. 5. Žalovaný správně nezařadil do seznamu přihlášených pohledávek část pohledávek žalobce č. 1 a 2 spočívající v „úrocích“ (správně úrocích z prodlení) přirostlých po rozhodnutí o úpadku, když na toto příslušenství se vztahuje § 170 písm. a/ insolvenčního zákona. 6. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. června 2020, č. j. 41 ICm XY, 103 VSPH XY (KSHK 41 INS XY): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 614 Kč (druhý výrok). 7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 5a, § 7, § 166, § 170 písm. a/ insolvenčního zákona a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání rozsudku insolvenčního soudu k následujícím závěrům: 8. Žalobcovo postavení se liší od postavení ostatních (insolvenčních) věřitelů jen v tom, že mu byla poskytnuta zvláštní lhůta k uplatnění práva ze zajištění pohledávky. Představa žalobce, že by v jeho případě měly být uspokojovány úroky z prodlení přirostlé po zjištění úpadku dlužníka, je v rozporu se zásadami insolvenčního řízení, neboť by tím došlo ke zvýhodnění žalobce oproti jiným věřitelům. Část pohledávek č. 1 a 2 představující úroky z prodlení přirostlé po zjištění úpadku dlužníka tak je vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka ve smyslu § 170 písm. a/ insolvenčního zákona. 9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které směřuje (poměřováno obsahem dovolání) proti (prvnímu) výroku ve věci samé a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek obou soudů, zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel uvádí, že má nárok na uspokojení úroků z prodlení přirostlých k jistině jeho pohledávek až do okamžiku, kdy se seznámil s tím, že bytová jednotka byla sepsána do majetkové podstaty dlužníka. Dovozuje, že jeho přihlášené pohledávky nejsou ve vztahu k dlužníku v poměru „osobním či věcněprávním“ a aplikace ustanovení § 170 odst. a/ insolvenčního zákona představuje „nepřípustné rozšíření účinků uvedeného ustanovení“ a „retroaktivní zásah do existujících subjektivních práv“. Má za to, že takový postup je v rozporu s jeho legitimním očekáváním, neboť na něj až do doručení oznámení o soupisu bytové jednotky do majetkové podstaty dlužníka nemohly dopadat účinky zahájení insolvenčního řízení a tyto účinky „nelze konstruovat“ se zpětnou účinností ke dni zahájení insolvenčního řízení. 11. Žalovaný se ve vyjádření ztotožňuje se závěry obou soudů a zdůrazňuje, že ustanovení § 170 písm. a/ insolvenčního zákona bylo aplikováno správně. 12. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 13. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky (výkladu § 170 písm. a/ insolvenčního zákona ve vztahu k uspokojení příslušenství zajištěných pohledávek věřitele, který je přihlásil až v dodatečné lhůtě po rozhodnutí o úpadku), jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou. 14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy ni