29 ICdo 128/2018 – Nejvyšší soud

KSPH 60 INS XY 60 ICm XY 29 ICdo 128/2018-113 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Mgr. Ing. Ivony Miechové, se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 251/2, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka G., identifikační číslo osoby XY, proti žalovanému G&V Administrators v. o. s., se sídlem v Brně, Rašínova 103/2, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 08041555, jako insolvenčnímu správci dlužníka A., identifikační číslo osoby XY, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 60 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka G., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2018, č. j. 60 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 60 INS XY), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2018, č. j. 60 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 60 INS XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Rozsudkem ze dne 6. dubna 2017, č. j. 60 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): 1/ Určil, že dohoda o zápočtu vzájemných pohledávek ve výši 347.557 Kč, uzavřená dne 14. ledna 2015 mezi dlužníkem (G.), Libčickou stavební spol. s r. o. (dále jen „společnost L“), J. V. (dále jen „J. V.“) a žalovaným [A. C. (dále též jen „společnost A“)] (dále též jen „dohoda“), je neúčinná „vůči věřitelům, kteří přihlásili své pohledávky k uspokojení“ do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 60 INS XY (bod I. výroku). 2/ Uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 364.630 Kč (bod II. výroku). 3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). 4/ Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozhodnutí soudní poplatek ve výši 5.000 Kč (bod IV. výroku). [2] Insolvenční soud – vycházeje především z ustanovení § 235, § 237 odst. 1 a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a terminologicky užívaje spojení „právní úkony“ [s vědomím, že podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), jde o právní jednání] – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: [3] Co od úpravy odporovatelnosti právních úkonů v insolvenčním zákoně vychází insolvenční soud ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. [4] Žalobkyně se dovolává neúčinnosti dohody uzavřené ve smyslu § 364 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“); vzhledem k tomu, že obchodní zákoník byl s účinností od 1. ledna 2014 zrušen (nahrazen) zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, vyšel insolvenční soud z toho, že jde o dohodu ve smyslu § 1982 a násl. o. z. K uzavření dohody došlo v rozhodném období ve smyslu ustanovení § 241 odst. 4 insolvenčního zákona, přičemž smluvními stranami byli dlužník i žalovaný (jehož pohledávku ve výši 364.630 Kč dlužník zcela uspokojil). [5] Dlužník a žalovaný byli v době uzavření dohody vzájemně propojeni přes osobu P. M. (dále jen „P. M.“), jejich tehdejšího jednatele i jejich tehdejšího jediného společníka. V souladu s ustanovením § 22 odst. 2 o. z. se proto použijí omezení platná pro osobu blízkou a ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 insolvenčního zákona se tak uplatní vyvratitelná domněnka, že dlužník učinil právní úkon v době, kdy byl v úpadku. Opak žalovaný neprokázal. Z provedených důkazů naopak vyplývá, že dlužník měl v době uzavření dohody více věřitelů s peněžitými závazky více než 3 měsíce po lhůtě splatnosti. [6] Dohoda je právním úkonem, jímž dlužník zkrátil své věřitele, jelikož v insolvenčním řízení by pohledávku žalovaného uspokojil jen z 14,21 %. Vzhledem k závěru, že jde neúčinný právní úkon dle § 241 insolvenčního zákona, pokládal insolvenční soud za nadbytečné dále zkoumat, zda jednání dlužníka je neúčinné též podle § 242 insolvenčního zákona. [7] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. dubna 2018, č. j. 60 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 60 INS XY): 1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku tak, že žalobu zamítl (první výrok). 2/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu IV. výroku tak, že žalovanému se neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek (první výrok). 3/ Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 10.092,20 Kč (druhý výrok). [8] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení 1982 o. z. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: [9] Z dohody vyplývá, že jde o vyrovnání vzájemných pohledávek 4 účastníků (společnosti L, J. V., žalovaného a dlužníka); z dohody proto nelze vyčlenit (jen) část, v níž se na vyrovnání závazků dohodl žalovaný s dlužníkem. Jelikož účastníci dohody měli společná práva a povinnosti, musí se rozhodnutí o neúčinnosti dohody vztahovat na všechny. V situaci, kdy žalobkyně nepodala žalobu vůči ostatním účastníkům dohody, je nutno zamítnout žalobu pro nedostatek věcné legitimace. [10] Ze skutkových zjištění plyne, že dlužník neměl vůči žalovanému žádnou pohledávku, kterou by mohl započíst vůči pohledávce žalovaného. Proto se nelze domáhat určení neúčinnosti dohody (jen) mezi žalovaným a dlužníkem; ti si nedlužili plnění stejného druhu, jak předpokládá ustanovení § 1982 o. z. [11] Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně: 1/ Na vyřešení otázky povinného okruhu účastníků na straně žalovaného v případě, že neúčinnost se týká právního jednání jen některých účastníků právního jednání a jen některým těmto účastníkům může vzniknout povinnost vydat plnění do majetkové podstaty dlužníka. 2/ Na vyřešení otázky hmotněprávní kvalifikace právního jednání označeného jako tzv. „vícestranný zápočet“ a otázky povahy plnění z takové dohody. 3/ Na vyřešení otázky hmotněprávního posouzení jednání dlužníka a žalovaného a plnění, kterého se jim dostalo, respektive plnění, které ušlo. [12] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek insolvenčního soudu se potvrzuje, nebo aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K položeným otázkám argumentuje dovolatelka následovně: [13] K otázce č. 1 (K okruhu účastníků řízení). Potud dovolatelka namítá, že okruh pasivně legitimovaných osob vymezuje ustanovení § 239 odst. 1 insolvenčního zákona tak, že insolvenční správce podává žalobu (pouze) proti osobám, jež jsou povinny vydat dlužníkovo plnění do majetkové podstaty. Smyslem odpůrčí žaloby v insolvenčním řízení není posouzení neplatnosti právního jednání, ale zjištění, že konkrétní (platné) právní jednání není účinné vůči věřitelům dlužníka. Domáhat se vydání exekučního titulu ve vztahu k osobám, které nemají povinnost vydat plnění dlužníka, nebo neměly prospěch z právního jednání dlužníka, je neúčelné, nadbytečné a rozporné se zásadou rychlosti a hospodárnosti insolvenčního řízení. Není tedy důvodu, aby účastníkem odpůrčího řízení byl kdokoli jiný než ten, kdo má povinnost vydat plnění do majetkové podstaty. [14] K otázce č. 2 (K „vícestrannému zápočtu“ a k plnění z něj). Předmětná (čtyřstranná) dohoda není podle své povahy dohodou o započtení, jelikož jednotlivé smluvní strany nemají vůči sobě pohledávky a závazky, které by bylo možno započíst. Jde o inominátní kontrakt, jehož obsahem je dohoda o zániku, respektive úhradě závazků. Prakticky žalovaný použil pohledávku dlužníka vůči společnosti L (její nominální hodnotu) k tomu, aby nemusel hradit svůj dluh ve stejné výši osobě blízké. V tom spočívá majetkový prospěch žalovaného. Toto plnění je tím plněním, o které byli zkráceni dlužníkovi věřitelé; prospěch z tohoto jednání měl žalovaný, který v jeho důsledku nemusel nic hradit svému věřiteli (J. V.). Odpůrčí žalobou bylo napadeno jednání dlužníka a žalovaného popsané v žalobě, kdy dlužník využitím své pohledávky v důsledku dohody uspokojil přednostně pohledávku žalovaného a pohledávky jiných věřitelů nikoliv. Jelikož jednání dlužníka a žalovaného je nadále platné a neúčinné bude jen vůči insolvenčním věřitelům, nejsou práva ostatních účastníků dohody dotčena a n