29 ICdo 13/2018 – Nejvyšší soud

KSOS 37 INS 18483/2016 9 ICm 176/2017 29 ICdo 13/2018-91 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Slévárny Kuřim, a. s., se sídlem v Kuřimi, Blanenská 157/93, PSČ 664 34, identifikační číslo osoby 29291721, zastoupeného Mgr. Radanou Bužkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Údolní 406/48, PSČ 602 00, proti žalovanému VÍTKOVICE GEARWORKS a. s., se sídlem v Ostravě, Ruská 83/24, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 25877933, zastoupenému JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 ICm 176/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka VÍTKOVICE GEARWORKS a. s., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 18483/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. října 2017, č. j. 9 ICm 176/2017, 16 VSOL 328/2017-73 (KSOS 37 INS 18483/2016), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 24. května 2017, č. j. 9 ICm 176/2017-38, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (Slévárna Kuřim, a. s.) domáhal vůči žalovaným (Mgr. Bc. Davidu Vandrovcovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka, a VÍTKOVICE GEARWORKS a. s., jako dlužníkovi) určení, že jeho pohledávka v celkové výši 1.180.024,80 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu na majetek dlužníka pod sp. zn. KSOS 37 INS 18483/2016, je pohledávkou zajištěnou zadržovacím právem k modelovému zařízení PS-0101630001 – vršek skříně, PS-0101630002 – spodek skříně, 2-PS-010196 – ofukovací kolo a 2-PS-010318 – ofukovací kolo (dále jen „movité věci dlužníka“) [bod I. výroku], a rozhodl o nákladech řízení (bod II. a III. výroku). Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel (stejně jako insolvenční soud) z toho, že: 1/ Insolvenčním návrhem věřitele WETAG INVEST a. s. doručeným insolvenčnímu soudu dne 9. srpna 2016 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka (VÍTKOVICE GEARWORKS a. s.). 2/ Usnesením insolvenčního soudu ze dne 21. září 2016, č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-A-19, byl (mimo jiné) zjištěn úpadek dlužníka a insolvenčním správcem byl ustanoven Mgr. Bc. David Vandrovec. 3/ Dne 17. října 2016 bylo insolvenčnímu soudu doručeno podání, kterým žalobce přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem ve výši 1.180.024,80 Kč, jako zajištěnou zadržovacím právem k movitým věcem dlužníka (dále jen „pohledávka“), přičemž vznik zadržovacího práva byl dlužníkovi ve smyslu ustanovení § 1397 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), oznámen dne 30. září 2016 (tedy po rozhodnutí o úpadku). 4/ Na přezkumném jednání konaném dne 21. prosince 2016 bylo popřeno pořadí pohledávky, a to insolvenčním správcem a dlužníkem. Vyrozumění o popření pořadí pohledávky bylo žalobci doručeno dne 9. ledna 2017. 5/ Usnesením ze dne 22. prosince 2016, č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-B-46, insolvenční soud (mimo jiné) povolil reorganizaci dlužníka. Na takto ustaveném základě odvolací soud s odkazem na ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), uzavřel, že po zahájení insolvenčního řízení lze „právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka, uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených insolvenčním zákonem“, přičemž v poměrech nyní projednávané věci není zvláštního ustanovení, které by připouštělo výjimku z účinků zahájení insolvenčního řízení; žalobce tedy nenabyl právo na uspokojení pohledávky ze zajištění, když zadržovací právo bylo zřízeno po zahájení insolvenčního řízení (i po rozhodnutí o úpadku). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se mění rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě se vyhovuje, případně aby zrušil rozhodnutí odvolacího soudu spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel nesouhlasí s výkladem ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, podaným odvolacím soudem, který uzavřel, že „nabytí zajištění je po zahájení insolvenčního řízení možné, jen je-li to insolvenčním zákonem výslovně povoleno“. Podle dovolatele v situaci, kdy je způsobem řešení úpadku reorganizace, by mělo být nabytí zajištění přípustné, protože zákon to „výslovně nezakazuje“ (myšleno ve zvláštních ustanoveních insolvenčního zákona věnovaných řešení úpadku reorganizací), jako tomu činí v případě řešení úpadku konkursem, k čemuž odkazuje na ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud z insolvenčního rejstříku zjistil, že usnesením insolvenčního soudu ze dne 29. června 2018, č. j. KSOS 37 INS 18483/2016-B-206, které nabylo právní moci téhož dne, vzal insolvenční soud na vědomí splnění podstatných částí reorganizačního plánu dlužníka. Podle § 159 odst. 4 insolvenčního zákona v incidenčních sporech [o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek] lze pokračovat po skončení insolvenčního řízení zrušením konkursu podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo rozhodnutím, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění reorganizačního plánu, anebo rozhodnutím, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění oddlužení. Incidenční spory [o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek] se v takovém případě považují za spory o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášených pohledávek pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení (…). Dle § 159 odst. 5 insolvenčního zákona účastníkem incidenčních sporů [o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek], v nichž lze pokračovat podle odstavce 4, se dnem skončení insolvenčního řízení stává místo insolvenčního správce dlužník. Nejvyšší soud proto pokračoval v dovolacím řízení na straně žalované již jen s dlužníkem coby jediným žalovaným. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolatelem předestřená právní otázka nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) části věty před středníkem insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017) platí, že se zahájením insolvenčního řízení se spojují tyto účinky: právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech nebo exekutorského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení insolvenčního řízení. Podle ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona nejde-li o zajištění poskytnuté podle § 41 nebo o právo věřitelů podle § 167 odst. 2, stávají se neúčinnými práva na uspokojení ze zajištění, která se týkají majetkové podstaty a která dlužníkovi věřitelé získali poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení; to platí i pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech nebo exekutorského zástavního práva na nemovitostech. Byl-li majetek sloužící k zajištění v této době také zpeněžen, náleží do majetkové podstaty výtěžek získaný zpeněžením a jeho nabyvatel je povinen jej do ní vydat na výzvu insolvenčního správce. Dle ustanovení § 1396 odst. 2 o. z. zadržet cizí věc nesmí ani ten, komu bylo uloženo, aby s ní naložil způsobem neslučitelným s výkonem zadržovacího práva; to neplatí, měl-li věc u sebe v době zahájení insolvenčního řízení, ve kterém se řeší úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka. Jazykový výklad § 1396 odst. 2 o. z. nevzbuzuje pochyb o tom, že věřitel může zadržet dlužníkovu věc (a p