29 ICdo 146/2018 – Nejvyšší soud

MSPH 76 INS XY 176 ICm XY 29 ICdo 146/2018-241 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce JUDr. Jiřího Švihly, se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova třída 16/13, PSČ 370 01, jako insolvenčního správce dlužníka K. I., zastoupeného JUDr. Zbyškem Kordačem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovanému Městské části Praha 13, se sídlem v Praze 13, Sluneční náměstí 2580/13, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 00241687, zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolská 1788/60, PSČ 120 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 176 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka K. I., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS XY o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2018, č. j. 176 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 76 INS XY), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2018, č. j. 176 ICm XY, 104 VSPH XY (MSPH 76 INS XY), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Rozsudkem ze dne 10. července 2017, č. j. 176 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): 1/ Určil, že platba ve výši 106 222 708,88 Kč (dále jen „sporná platba“), kterou provedl dlužník (K. I.) dne 1. července 2011 ve prospěch žalovaného (Městské části Praha 13) na základě smlouvy o obhospodařování investičních nástrojů č. S/900/003/0101/K/2010 ze dne 6. května 2010 (dále jen „smlouva“), je vůči věřitelům dlužníka neúčinným právním úkonem (bod I. výroku). 2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci (JUDr. Jiřímu Švihlovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka) na náhradu nákladů řízení částku 28 798 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o poplatkové povinnosti žalovaného (bod III. výroku). [2] Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: 1/ Dne 6. května 2010 uzavřel žalovaný (jako zákazník) a dlužník (jako obhospodařovatel) smlouvu, jíž se dlužník zavázal za úplatu obhospodařovat majetek žalovaného (investiční nástroje nebo peněžní prostředky ke koupi investičních nástrojů) na jeho účet a jeho jménem, a to na základě odborné úvahy dlužníka dle dohodnutých pravidel. Dlužník se zaručil za výnos z obhospodařovaného majetku ve výši 3,5 %; pro případ, že zaručený výnos nebude dosažen, se zavázal vyplatit žalovanému po provedení závěrečného vyúčtování rozdíl mezi zaručeným výnosem a skutečným výnosem. Kdyby konečná hodnota obhospodařovaného majetku žalovaného byla nižší než jeho počáteční hodnota, dlužník se zavázal vyplatit žalovanému celou počáteční hodnotu obhospodařovaného majetku a celý (minimálně zaručený) výnos z tohoto majetku. Ke dni skončení smlouvy se dlužník zavázal provést závěrečné vyúčtování, převést veškeré volné peněžní prostředky zpět žalovanému, předat mu cenné papíry nebo investiční nástroje, které má pro něj v úschově, a zrušit jeho majetkový účet. 2/ Za účelem realizace smlouvy poskytl žalovaný dlužníku vklad ve výši 200 000 000 Kč; za tyto finanční prostředky dlužník nakupoval a následně prodával dluhopisy a o stavu portfolia žalovaného podával měsíční zprávy. 3/ Dopisem z 11. března 2011 dlužník informoval žalovaného o stavu jeho portfolia ke dni ukončení smlouvy, s tím, že mu hodlá investiční nástroje a peněžní prostředky převést, když k případnému prodeji investičních nástrojů není po zániku smlouvy oprávněn. 4/ Ke dni ukončení smlouvy, tj. k 9. březnu 2011, tvořily portfolio žalovaného dluhopisy (32 ks ESP, 5 ks SINCOM a 1880 ks Via Chem Gr. CZK 2008) a volné finanční prostředky ve výši 9 759,54 Kč. 5/ Dopisem z 28. března 2011 žalovaný vyzval dlužníka k vyplacení celé počáteční hodnoty obhospodařovaného majetku a celého výnosu (minimálně zaručeného výnosu). 6/ V době od 9. března 2011 do 1. července 2011 prodal dlužník prostřednictvím Centrálného depozitára cenných papierov SR, a. s. (dále jen „CDCP“) dluhopisy, a to 23 ks ESP, 984 ks SINCOM a 1 114 ks Via Chem Group. Výpisy z účtů dlužníka neobsahují údaje, komu a za jakou cenu byly dluhopisy prodány. 7/ Po zániku smlouvy dlužník převedl na účet žalovaného částku 752 000 Kč (18. března 2011), částku 49 937 317,50 Kč (8. dubna 2011), částku 49 943 302,50 Kč (19. května 2011) a částku 106 222 708,22 Kč (1. července 2011). 8/ D. B. (dále jen „D. B.“), předseda představenstva dlužníka, vypověděl, že „zbylé dluhopisy“ prodal dlužník po ukončení smlouvy bez mandátu žalovaného za částku 206 000 000 Kč, kterou postupně vyplatil žalovanému s ohledem na sjednanou zvláštní garanci (garanci navrácení vložených finančních prostředků a vyplacení výnosu, minimálně zaručeného výnosu). 9/ Dne 29. června 2012 bylo na návrh dlužníka zahájeno insolvenční řízení, úpadek dlužníka byl zjištěn 10. srpna 2012 a konkurs na jeho majetek byl prohlášen 22. října 2012. V době uskutečnění sporné platby byl dlužník v úpadku ve formě platební neschopnosti. V soupisu majetkové podstaty dlužníka není sepsán žádný majetek a do insolvenčního řízení dlužníka se přihlásilo celkem 12 věřitelů s pohledávkami přesahujícími 513 000 000 Kč. Na tomto základě insolvenční soud ˗ cituje ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/, § 239 odst. 3 a § 241 odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 30. června 2017, § 37a odst. 1 až 6 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném ke dni 6. května 2010 (uzavření smlouvy), § 4 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném do 4. června 2010, a § 132 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu, v platném znění ˗ uzavřel, že finanční prostředky představující spornou platbu nebyly (již) zákaznickým majetkem, ale majetkem dlužníka. Dlužník plnil žalovanému jako svému věřiteli z titulu zvláštní garance dle čl. IV. bod 18 smlouvy, proto nešlo o vrácení zákaznického majetku. Finanční prostředky použité ke sporné platbě patřily do majetku dlužníka, jenž je získal například prodejem investičních nástrojů žalovaného, ale „bez nové smlouvy o obhospodařování majetku s žalovaným“. Sporná platba je neúčinným právním úkonem, neboť ji dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, čímž zvýhodnil žalovaného před ostatními věřiteli. [3] Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného ve výroku označeným rozsudkem: 1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu o určení neúčinnosti sporné platby zamítl (první výrok). 2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 39 268 Kč (druhý výrok). [4] Odvolací soud zopakoval dokazování (smlouvou, zprávou o stavu obhospodařovaného majetku žalovaného k 9. březnu 2011, výpisy z účtu dlužníka vedeného CDCP k 9. březnu 2011 a k 1. červenci 2011) a dospěl k jiným závěrům než insolvenční soud. Podle odvolacího soudu plyne z výpovědi D. B. a z výpisů z účtů dlužníka, že „listinné“ investiční nástroje žalovaného byly po zániku smlouvy prodány, z povahy věci se takto získané finanční prostředky nemohly stát majetkem dlužníka a pouze se transformovaly na finanční prostředky, jež byly vydány žalovanému. O zákaznický majetek žalovaného by šlo, i kdyby dlužník plnil žalovanému z titulu tzv. zvláštní garance. Znalecký posudek Vysoké školy ekonomické v Praze ze dne 31. května 2012 nepovažoval odvolací soud za důkaz způsobilý vyvrátit tvrzení žalovaného „potvrzené výpovědí D. B.“, podle něhož byly investiční nástroje žalovaného prodány za částku 206 000 000 Kč. Odvolací soud uzavřel, že sporná platba není neúčinným právním úkonem, když byla vrácením zákaznického majetku žalovaného, a proto není ve smyslu § 132 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu součástí majetkové podstaty dlužníka. [5] Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které (posuzováno podle obsahu) směřuje proti měnícímu výroku ve věci samé. Přípustnost dovolání vymezuje na základě § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tak, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu „ve způsobu, jakým na základě v řízení provedených důkazů dovodil, že sporná platba byla vrácením zákaznického majetku žalovaného“. V této souvislosti dovolatel zdůrazňuje, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávných skutkových zjištěních, ke kterým dospěl v rozporu s pravidly hodnocení důkazů. [6] Dovolatel především namítá, že odvolací soud hodnotil provedené důkazy v rozporu s logickým uvažováním a dalšími provedenými důkazy a nehodnotil je s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Dovolatel nesouhlasí též se závěrem odvolacího soudu, podle kterého byl dlužník schopen prodat dluhopisy za částku 206 000 000 Kč. K tomu uvádí, že zákazníkům dlužníka, jež měli obdobné postavení jako žalovaný a měli zákaznický majetek ve složení, v jakém se ke dni zániku smlouvy nacháze