29 ICdo 151/2018 – Nejvyšší soud

MSPH 90 INS XY 190 ICm XY 29 ICdo 151/2018-575 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a/ R. F., narozeného XY, bytem XY, a b/ J. K., narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, proti žalovanému Zrůstek a partneři v. o. s., se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25589644, jako insolvenčnímu správci dlužníka B., zastoupenému JUDr. Ing. Michaelem Šefčíkem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Pardubicích, Jungmannova 881, PSČ 530 02, za účasti O. R., narozeného XY, bytem XY, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 190 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka B., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), ve spojení s usnesením ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), a ve znění usnesení ze dne 9. ledna 2018, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), a usnesení ze dne 24. září 2018, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.182,30 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalobců. III. Žalobci a vedlejší účastník vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: [1] Rozsudkem ze dne 15. února 2017, č. j. 190 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): 1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobci (a/ R. F. a b/ J. K.) domáhali vůči žalovanému (Advokátní kanceláři Zrůstek, Lůdl a partneři, v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka B.), za účasti O. R., vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, vyloučení označené bytové jednotky č. 1715/21, se specifikovanými ideálními podíly na společných částech domu a pozemku, a označené bytové jednotky č. 1715/22 se specifikovanými ideálními podíly na společných částech domu a pozemku (dále též jen „bytové jednotky“) z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku). 2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 3/ Uložil žalobcům zaplatit státu na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 15.474 Kč (bod III. výroku). [2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 111, § 217 odst. 1, § 218, § 220, § 224 odst. 1 a § 225 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 37, § 39, 40a, § 41a, § 42a a § 588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobci se nestali vlastníky bytových jednotek, jelikož (dvě) kupní smlouvy ze dne 2. června 2011, kterými dlužník převedl bytové jednotky do vlastnictví společnosti Czech Inc., a. s. (dále jen „společnost C“) [dále též jen „kupní smlouva č. 1“], (dvě) kupní smlouvy ze dne 19. června 2012, kterými společnost C převedla bytové jednotky do vlastnictví společnosti AMBRELA ART s. r. o. (dále jen „společnost A“) [dále též jen „kupní smlouva č. 2“], jakož i kupní smlouva ze dne 15. dubna 2013, kterou společnost A převedla bytové jednotky do vlastnictví žalobců (dále též jen „kupní smlouva č. 3“), jsou absolutně neplatné dle § 37 a § 39 obč. zák. a žalobci nebyli v dobré víře o tom, že bytové jednotky kupují od vlastníka. [3] K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), a ve znění opravných usnesení ze dne 9. ledna 2018, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), a ze dne 24. září 2018, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY): 1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že bytové jednotky vyloučil ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (první výrok). 2/ Uložil žalovanému (již pod obchodní firmou Zrůstek a partneři v. o. s. a se změněným sídlem) a vedlejšímu účastníku řízení na straně žalovaného zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 100.687,90 Kč (druhý výrok). 3/ Uložil žalovanému a vedlejšímu účastníku řízení na straně žalovaného zaplatit státu na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 15.474 Kč (výrok doplňujícího usnesení). [4] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 111, § 225, § 239, § 240 a § 242 insolvenčního zákona, jakož i z ustanovení § 37 odst. 1 a § 39 obč. zák. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí a po doplnění dokazování k následujícím závěrům: [5] Neúčinnost kupní smlouvy č. 1 nemůže být důvodem soupisu bytových jednotek do majetkové podstaty dlužníka, i kdyby se prokázalo, že ji dlužník uzavřel v úmyslu zkrátit své věřitele a že tento úmysl byl znám druhé smluvní straně (společnosti C), nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (§ 242 insolvenčního zákona). Další kupní smlouvy neuzavíral dlužník. [6] Kupní smlouvy nejsou neplatné podle § 37 odst. 1 obč. zák. (pro nedostatek vážnosti vůle smluvních stran při jejich uzavírání) a nelze dovodit, že byly zastřeným právním úkonem. [7] Důvodem k uplatnění relativní neplatnosti kupní smlouvy není okolnost, že dohodnutá kupní cena nebyla cenou obvyklou v místě a čase uzavření kupní smlouvy. [8] Kupní smlouvy nejsou neplatné podle § 39 obč. zák., když v intencích závěrů podávajících se např. z „rozsudků“ Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1027/2006 (jde o rozsudek ze dne 1. července 2008, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a sp. zn. 20 Cdo 2886/2006 (správně jde o usnesení ze dne 25. dubna 2007) [které jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu], nelze v dané věci dovodit úmysl obou smluvních stran zkrátit uspokojení věřitelů prodávajícího. [9] I kdyby byly kupní smlouvy absolutně neplatné, žalobci uzavřeli kupní smlouvu č. 3 v dobré víře. Srov. závěry formulované v nálezu Ústavního soudu sp. zn. „I. ÚS 147/07“ [správně jde o nález ze dne 25. února 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, uveřejněný pod číslem 35/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu] a v nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (jde o nález uveřejněný pod číslem 88/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2652/2011 (jde o rozsudek ze dne 16. května 2012) a sp. zn. 28 Cdo 3342/2011 (jde o rozsudek ze dne 8. února 2012). Soupis majetkové podstaty dlužníka, zahrnující i bytové jednotky, byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku (až) 6. května 2013 (čímž nastaly jeho účinky ve smyslu § 222 odst. 2 insolvenčního zákona). K 15. dubnu 2013, ani k 24. dubnu 2013, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva k bytovým jednotkám ve prospěch žalobců do katastru nemovitostí, pak v katastru nemovitostí nebyla zveřejněna žádná poznámka o soupisu bytových jednotek do majetkové podstaty dlužníka (dopis, jímž insolvenční správce takový soupis oznamuje katastrálnímu úřadu, je datován až 2. května 2013). Oznámení insolvenčního správce o soupisu bytových jednotek do majetkové podstaty dlužníka bylo doručeno žalobcům (až) 5. srpna 2013. Nelze proto dovodit nedostatek dobré víry žalobců v to, že bytové jednotky kupují od jejich vlastníka zapsaného v katastru nemovitostí, jenž je oprávněn s nimi disponovat. [10] Obstojí pouze závěr insolvenčního soudu, že kupní smlouva č. 1 není obsahově neurčitá ani rozporná se zákonem č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), a že není absolutně neplatná pro nedostatek souhlasu dozorčí rady kupující společnosti C. [11] Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu). Konkrétně jde o tuto otázku: Jestliže odvolací soud provádí důkazy, na jejichž základě dospěje ke skutkovým zjištěním odlišným od skutkových zjištění soudu prvního stupně a k právnímu posouzení věci odlišnému