29 ICdo 16/2024 – Nejvyšší soud

KSOS 14 INS 11220/2017 9 ICm 2744/2022 29 ICdo 16/2024-127 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a) P. H., a b) L. K., obou zastoupených Mgr. Lukášem Mrázkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, PSČ 702 00, proti žalovanému P. B., zastoupenému Mgr. Tomášem Martiníkem, advokátem, se sídlem v Praze, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 ICm 2744/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 11220/2017, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. srpna 2023, č. j. 9 ICm 2744/2022, 13 VSOL 245/2023-73 (KSOS 14 INS 11220/2017), takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Žalobou došlou Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) dne 26. září 2022 se žalobci [a) P. H. a b) L. K.] domáhají vůči žalovanému (P. B.) určení, že mají v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalovaného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOS 14 INS 11220/2017 jako solidární věřitelé peněžitou pohledávku za žalovaným ve výši 6.501.487,51 Kč, přihlášenou přihláškou č. P-18 ze dne 27. června 2019 (dílčí pohledávka č. 2), zajištěnou zástavním právem k (označené) jednotce (nebytovému prostoru), včetně (konkretizovaného) podílu na (označených) společných částech domu a pozemcích (dále jen „jednotka“), eventuálně určení, že mají takovou pohledávku s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení jednotky. Žalovaný navrhl (podáními datovanými 4. ledna 2023 a 22. března 2023), aby insolvenční soud žalobu odmítl jako opožděnou. Přitom zdůraznil, že podal žalobu pro zmatečnost proti usnesení ze dne 8. listopadu 2022, č. j. KSOS 14 INS 11220/2017, 2 VSOL 528/2022-P-18-19, kterým Vrchní soud v Olomouci odmítl jeho odvolání proti usnesení ze dne 2. září 2022, č. j. KSOS 14 INS 11220/2017-P18-14, jímž insolvenční soud změnil (vyšší soudní úřednicí vydané) usnesení ze dne 14. července 2022, č. j. KSOS 14 INS 11220/2017-P-18-8, o odmítnutí (výše uvedené) přihlášky pohledávky jako opožděné a o ukončení účasti věřitelů (žalobců) v insolvenčním řízení (v rozsahu této pohledávky), tak, že se přihláška pohledávky neodmítá a účast věřitelů (žalobců) v insolvenčním řízení (v daném rozsahu) nekončí, věřitelům se vrací soudní poplatek za odvolání a vyzval je, aby v určené lhůtě podali proti dlužníku žalobu na určení pravosti, výše a pořadí pohledávky dlužníkem popřené. Dále žalovaný požádal insolvenční soud (pro případ, že nerozhodne o odmítnutí žaloby), aby řízení přerušil, a to až do doby „konečného rozhodnutí v řízení o žalobě pro zmatečnost, včetně rozhodnutí o mimořádných opravných prostředcích, příp. rozhodnutí o ústavní stížnosti, bude-li podána“. Žalobci s návrhem žalovaného na přerušení řízení nesouhlasili. Insolvenční soud (rozhodující asistentkou soudce Mgr. Bc. Michalou Cahlovou) usnesením ze dne 8. června 2023, č. j. 9 ICm 2744/2022-60, přerušil řízení do právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu o (shora uvedené) žalobě pro zmatečnost vedené pod sp. zn. 31 ICm 639/2023. Odkazuje na ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uzavřel, že v rámci žaloby pro zmatečnost bude řešena (pro dané řízení právně významná) otázka, zda byl dlužník (žalovaný) oprávněn podat odvolání proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 2. září 2022. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobců usnesením ze dne 31. srpna 2023, č. j. 9 ICm 2744/2022, 13 VSOL 245/2023-73 (KSOS 14 INS 11220/2017), změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že se řízení nepřerušuje. Odvolací soud – cituje ustanovení § 6, § 109 odst. 2 písm. c) a § 135 o. s. ř., ustanovení § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů – dospěl k následujícím závěrům. 1) Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k normám s relativně neurčitou hypotézou; hlavní důvod pro přerušení řízení podle tohoto ustanovení spočívá v hospodárnosti řízení, přičemž soud by měl vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. 2) Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, se musí soud zabývat okolnostmi konkrétního případu, a to zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. V poměrech konkrétní věci odvolací soud zdůraznil, že předmětem řízení o žalobě pro zmatečnost podané dlužníkem (proti usnesení Vrchního soudu V Olomouci ze dne 8. listopadu 2022) může být toliko posouzení otázky důvodnosti odmítnutí odvolání pro nedostatek aktivní legitimace dlužníka (zde žalovaného). Otázka včasnosti incidenční žaloby by tak mohla být řešena až v dalším řízení vedeném po případném zrušení usnesení odvolacího soudu v případě úspěšnosti žaloby pro zmatečnost (§ 235h odst. 2 o. s. ř.). Konečně odvolací soud doplnil, že v (označené) rozhodovací praxi vyšších soudů „bylo konstatováno“, že dlužník není osobou oprávněnou k podání odvolání proti usnesení insolvenčního soudu o tom, že se přihláška pohledávky neodmítá, a to ani za situace, kdy takové usnesení bylo vydáno postupem podle § 9 odst. 1 zákona č. 121/2008 Sb. Nemůže tak obstát ani argumentace dlužníka, podle níž Vrchní soud v Olomouci neměl odmítnout jeho odvolání směřující proti té části usnesení (ze dne 2. září 2022), jíž insolvenční soud vyzval žalobce k podání incidenční žaloby; potud šlo o „postup soudu“ při výkonu dohledací činnosti podle ustanovení § 10 písm. b) insolvenčního zákona. Proto odvolací soud uzavřel, že insolvenční soud při rozhodování o přerušení řízení dostatečně nezohlednil kritérium hospodárnosti řízení a nepřihlédl k tomu, že: a) žaloba pro zmatečnost nemůže být úspěšná a b) spor je projednáván v rámci insolvenčního řízení, přičemž bez pravomocného ukončení incidenčního sporu nemůže insolvenční správce podat návrh na vydání výtěžku zpeněžení [viz podání ze dne 1. srpna 2023 (B-191)]. Sám vyhodnotil přerušení řízení jako rozporné se zásadou hospodárnosti řízení, když nepřiměřeně prodlužuje délku incidenčního sporu (potažmo insolvenčního řízení) z důvodu řešení předběžné otázky, kterou je insolvenční soud oprávněn zodpovědět sám. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. namítaje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 28. srpna 2018, sp. zn. 22 Cdo 1453/2018. Dovolatel popisuje dosavadní průběh řízení a oproti odvolacímu soudu akcentuje, že v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost bude řešena právní otázka, zda byl oprávněn podat odvolání proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 2. září 2022, přičemž výsledek řízení o žalobě pro zmatečnost (a řízení o odvolání proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 2. září 2022) bude mít zásadní vliv na posouzení věci projednávané v incidenčním sporu. Současně namítá, že člen senátu Vrchního soudu v Olomouci (Mgr. Rostislav Krhut) měl být vyloučen z rozhodování věci (§ 14 odst. 1 a 2 o. s. ř.), když „rozhodoval ve věci rodinných příslušníků žalovaného úzce související s insolvenčním řízením, a to jako soudce soudu insolvenčního“. Žalobci navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné. Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem (ve výsledku) odpovídá závěrům ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle nichž: 1) Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020, sp. zn. 29 Cdo 2459/2020, včetně další judikatury zmíněné v jeho důvodech. 2) Smyslem ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky