29 ICdo 161/2024 – Nejvyšší soud

MSPH 59 INS 2024/2011 59 ICm 1147/2012 29 ICdo 161/2024-856 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Mgr. Ing. Evy Hepperové, se sídlem v Opavě, Komárovská 2438/13, PSČ 746 01, jako insolvenční správkyně dlužníka TRAVEL MARKET, s. r. o., zastoupené JUDr. Lenkou Vidovičovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3, PSČ 779 00, proti žalované M. P., zastoupené Mgr. Markem Klauzem, advokátem, se sídlem v Rapotíně, U Koupaliště 249, PSČ 788 14, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 ICm 1147/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka TRAVEL MARKET, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Na Groši 1165/6, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 25600842, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS 2024/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2024, č. j. 59 ICm 1147/2012, 104 VSPH 231/2024-800 (MSPH 59 INS 2024/2011), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalobkyně. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 21. listopadu 2023, č. j. 59 ICm 1147/2012-736, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že je vůči věřitelům neúčinná kupní smlouva ze dne 4. května 2010 (dále jen „kupní smlouva“) uzavřená mezi žalovanou (M. P.) a dlužníkem (TRAVEL MARKET, s. r. o.), jejímž předmětem byl převod ve výroku specifikované bytové jednotky a podílu na společných částech domu a pozemků v katastrálním území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY (dále jen „nemovitost“) [bod I. výroku]; dále zamítl žalobu, jíž se žalobkyně vůči žalované domáhala vydání nemovitosti nebo uhrazení částky 7 813 550 Kč do majetkové podstaty dlužníka (bod II. výroku), a současně uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení, jakož i zaplatit soudní poplatek a nahradit náklady státu (body III., IV. a V. výroku). 2. Šlo o v pořadí třetí rozhodnutí insolvenčního soudu. První rozhodnutí – rozsudek ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 59 ICm 1147/2012-87 – zrušil v bodech I. a IV. výroku Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. června 2019, č. j. 59 ICm 1147/2012, 104 VSPH 145/2015-250 (MSPH 59 INS 2024/2011). Učinil tak poté, co rozsudek ze dne 16. května 2016, č. j. 59 ICm 1147/2012, 104 VSPH 145/2015-176 (MSPH 59 INS 2024/2011), jímž Vrchní soud v Praze potvrdil první rozsudek insolvenčního soudu č. j. 59 ICm 1147/2012-87, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 112/2016. Druhé rozhodnutí insolvenčního soudu – rozsudek ze dne 1. srpna 2022, č. j. 59 ICm 1147/2012-494 – zrušil odvolací soud usnesením ze dne 1. prosince 2022, č. j. 59 ICm 1147/2012, 104 VSPH 744/2022-538 (MSPH 59 INS 2024/2011), a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 3. Insolvenční soud – vycházeje zejména z § 235 odst. 1, § 237 odst. 1 a § 239 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že posuzovaná kupní smlouva je neúčinným právním úkonem ve smyslu § 235 odst. 1 a § 240 insolvenčního zákona, neboť jí byl vyveden rychle zpeněžitelný nemovitý majetek z majetkové podstaty dlužníka v úpadku. Uvedl dále, že žalovaná je osobou blízkou tehdejšímu jednateli dlužníka, a to i po rozvodu manželství. Z důvodu neexistující půjčky, jež měla sloužit k započtení na kupní cenu bytové jednotky, jde o jednání bez řádné platby, přičemž žalovaná neunesla důkazní břemeno a nevyvrátila domněnku úpadku dlužníka. Insolvenční soud neměl za prokázané, že by měl dlužník jiný dostatečný majetek k úhradě pohledávek svých věřitelů. Požadavku žalobkyně na určení neúčinnosti kupní smlouvy proto vyhověl. O povinnosti žalované vydat nemovitost do majetkové podstaty dlužníka rozhodl podle § 239 odst. 4 insolvenčního zákona a contrario s tím, že podle insolvenčního zákona lze vydat jen peněžité plnění, a dále z důvodu, že žalovaná již není vlastníkem nemovitosti, neboť ji společně s bývalým manželem převedli darovací smlouvou ze dne 25. listopadu 2011 na dceru. Žalobu proto v této části zamítl. 4. K odvolání žalované (proti bodům I., III., IV. a V. výroku) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku a v bodech III., IV. a V. výroku jej změnil ohledně náhrady nákladů řízení a povinnosti k úhradě soudního poplatku (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 5. Na základě doplněného dokazování měl odvolací soud za prokázané, že dlužník byl k rozhodnému dni (17. května 2010) v úpadku ve formě platební neschopnosti podle § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, neboť neplnil závazky splatné po dobu delší 3 měsíců. K námitce žalované ohledně tvrzené existence dalšího majetku dlužníka postačujícího k uspokojení jeho věřitelů konstatoval, že jelikož žalovaná neprokázala schopnost dlužníka vlastněný majetek zpeněžit v reálném čase, neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Podle odvolacího soudu byl další dlužníkův majetek obtížně zpeněžitelným, a nebyl proto využitelný k úhradě splatných pohledávek věřitelů, a to i vzhledem k jeho zastaralosti a neatraktivnosti umístění. Protože dlužník nedisponoval volnými finančními prostředky ani jiným majetkem v dostatečné výši (pohledávkami), je správný závěr insolvenčního soudu o úpadku dlužníka. 6. Odvolací soud rovněž konstatoval, že kupní smlouvou převedl dlužník na žalovanou nemovitost za kupní cenu 8 400 000 Kč, která měla být uhrazena započtením pohledávky. Ačkoliv existence této pohledávky z titulu půjčky nebyla v řízení před insolvenčním soudem prokázána, již samotné ujednání o započtení svědčí o neúčinném právním úkonu bez přiměřeného protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona. Jelikož se dlužníku nedostalo za převáděnou nemovitost reálného protiplnění, je dle odvolacího soudu správný závěr o neúčinném právním úkonu dlužníka podle § 240 insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda žalovaná disponovala pohledávkou za dlužníkem z titulu zápůjčky využitou k započtení. 7. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil spolu s rozsudkem insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 8. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil předmětnou kupní smlouvu jako neúčinný právní úkon bez přiměřeného protiplnění, kterým dlužník zkracuje možnost uspokojení svých věřitelů. Konkrétně se dle jejího mínění odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když odmítl provést důkazy výslechem svědků navrhovaných dovolatelkou k prokázání skutečné výše pohledávek dlužníka a existence dalšího majetku dlužníka postačujícího k uspokojení jeho věřitelů. Odvolací soud, aniž by alespoň připustil možnost jejich provedení, pouze převzal odůvodnění insolvenčního soudu, který výslechy svědků zamítl pro jejich údajnou nevěrohodnost. Dovolatelka má pak rovněž za to, že odvolací soud nedostatečně provedl přezkum pohledávek dlužníka, když při jednání byl pouze přečten seznam přihlášených pohledávek, aniž by se odvolací soud blíže zabýval právním titulem vzniku pohledávek a dalšími relevantními okolnostmi. K tomu konstatuje, že kdyby odvolací soud provedl řádný přezkum určitých pohledávek, musel by dospět k závěru, že další majetek dlužníka by k úhradě jeho závazků postačoval. Odvolací soud tak měl připustit provedení důkazů navrhovaných žalovanou (a to např. svědeckou výpověď Ing. Pavlíka jakožto tehdejšího jednatele dlužníka). Neučinil-li tak, porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces. 9. Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu blíže nezabýval spornou otázkou hodnoty pohledávek zajištěných věřitelů vzhledem k dalšímu průběhu insolvenčního řízení. Závěrem má pak dovolatelka za to, že odvolací soud nesprávně zhojil postup insolvenčního soudu týkající se poučení dovolatelky podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Odvolací soud k tomu konstatoval, že postup insolvenčního soudu, který poučil dovolatelku přípisem (nikoliv při jednání), nebyl správný. Tuto vadu řízení pak zhojil tak, že dovolatelku poučil dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aniž by však dovolatelce poskytl dodatečnou lhůtu dle § 118b o. s. ř., o kterou požádala. 10. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně p