29 ICdo 21/2019 – Nejvyšší soud

KSCB 41 INS 18021/2016 42 ICm 4865/2017 29 ICdo 21/2019-304 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce NOVASERVIS spol. s r. o., se sídlem v Brně, Merhautova 1062/208, PSČ 613 00, identifikační číslo osoby 29288690, zastoupeného JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, proti žalované JUDr. Daniele Urbanové, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyni dlužníka ELEKTRA PV, s. r. o., zastoupené Mgr. Ondřejem Platilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, o vyloučení movitých věcí z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm 4865/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ELEKTRA PV, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Vrbenská 197/23, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 48202550, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 41 INS 18021/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2018, č. j. 42 ICm 4865/2017, 104 VSPH 760/2018-284 (KSCB 41 INS 18021/2016), takto: I. Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2018, č. j. 42 ICm 4865/2017, 104 VSPH 760/2018-284 (KSCB 41 INS 18021/2016), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud částečně potvrdil a částečně změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě II. výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení; ve zbytku se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupkyně. Odůvodnění: [1] Rozsudkem ze dne 17. července 2018, č. j. 42 ICm 4865/2017-264, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) vyloučil z majetkové podstaty dlužníka ELEKTRA PV, s. r. o. ve výroku specifikovaný soubor movitých věcí o 68 kusech (dále jen „sporné věci“) [bod I. výroku] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). [2] Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: 1/ Dne 16. března 2016 uzavřel dlužník s žalobcem (NOVASERVIS spol. s r. o.) „dohodu o obchodních podmínkách“, která upravovala podstatné náležitosti vzájemné obchodní spolupráce a ve které si strany v bodě 7.1 sjednaly výhradu vlastnického práva, podle které vlastnické právo k dodanému zboží přechází na kupujícího (dlužníka) až okamžikem úplné úhrady kupní ceny. Dále bylo ujednáno právo žalobce odstoupit od smlouvy v případě, že kupující opakovaně neuhradí kupní cenu po dobu delší než 30 dnů. Tato dohoda nebyla pořízena formou veřejné listiny, ani neobsahuje úředně ověřené podpisy (dále jen „dohoda o obchodních podmínkách“). 2/ Následně strany uzavřely celkem 31 dílčích kupních smluv, na jejichž základě žalobce dodal dlužníku veškeré sporné věci (šlo o vodovodní baterie, dřezy a otopná tělesa a tyč) a vystavil tomu odpovídajících 31 faktur. 3/ Dne 3. srpna 2016 bylo na základě věřitelského insolvenčního návrhu zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka. 4/ Dne 14. září 2016 žalobce odstoupil od všech 31 dílčích kupních smluv, a to z důvodu neuhrazení příslušných faktur dle smluvního ujednání, uplatnil současně výhradu vlastnického práva ke všem sporným věcem a vyzval dlužníka k jejich vydání. Odstoupení bylo doručeno dlužníku dne 19. září 2016. 5/ Usnesením ze dne 3. listopadu 2016, č. j. KSCB 41 INS 18021/2016-A-107, insolvenční soud krom dalšího zjistil úpadek dlužníka a ustanovil insolvenční správkyni. 6/ Dne 31. října 2017 bylo právnímu zástupci žalobce doručeno vyrozumění o zahrnutí sporných věcí do soupisu majetkové podstaty. V ní jsou sporné věci sdruženy podle typu zboží do jednotlivých položek soupisu se specifickým číselným označením, jak je uvedeno ve výroku rozsudku insolvenčního soudu. U každého typu je uveden počet kusů (celkem 68). Až na jednu položku (dle soupisu majetkové podstaty označenou jako h1/11841) o 2 kusech (která nese označení „^ SINK DR 4848“) obsahují všechny položky sporných věcí označení „NOVASERVIS“. 7/ Žaloba byla doručena insolvenčnímu soudu dne 21. listopadu 2017. Žalobce se domáhá vyloučení sporných věcí z majetkové podstaty, které jsou totožné s těmi, které dlužníku dodal. 8/ Ke dni rozhodnutí insolvenčního soudu byly sporné věci nadále sepsány v majetkové podstatě. Dlužník neuhradil ani částečně žádnou z vyúčtovaných kupních cen. 9/ Žalovaná insolvenční správkyně dlužníka u ústního jednání sdělila, že v průběhu insolvenčního řízení nezaznamenala žádné náznaky podvodného jednání, které by se mělo týkat případného antedatování sjednané výhrady vlastnického práva, či podvodného jednání dlužníka jednajícího ve shodě s žalobcem apod. [3] Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 2 písm. e/, § 205 odst. 2 a § 225 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 1099, § 2132 a § 2134 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – nejprve dospěl k závěru, že žalobce byl vlastníkem sporných věcí. Insolvenční soud měl za to, že v řízení nevyšla najevo žádná skutečnost, která by vlastnictví žalobce ke sporným věcem zpochybňovala. Měl je spolehlivě za prokázané již ze samotného faktu, že žalobce toto zboží měl v držení předtím, než uzavíral kupní smlouvy s dlužníkem. Nadto nebylo možné přehlédnout, že sporné věci, s výjimkou jediné položky, byly označeny „NOVASERVIS“, což bez dalších případných tvrzení tento závěr zpochybňujících postačilo k prokázání tvrzení žalobce, že byl výrobcem těchto věcí. [4] Insolvenční soud nepovažoval za správný názor žalobce, že k úspěšnosti žaloby postačuje samotné prokázání odstoupení od smluv před zjištěním úpadku dlužníka, které mělo založit nárok žalobce na vydání sporných věcí. Podle insolvenčního soudu nárok žalobce na vydání věcí z titulu zániku jednotlivých kupních smluv po odstoupení od kupních smluv byl nemajetkovou pohledávkou, kterou měl (mohl) uplatnit v rámci tohoto insolvenčního řízení jako nepeněžitou pohledávku. [5] Dále insolvenční soud uvedl, že nárok žalobce na vydání věcí se též opíral o ujednání o výhradě vlastnického práva, nikoliv (jen) o nárok z titulu vydání bezdůvodného obohacení dle § 2004 odst. 1 o. z. ve spojení s § 2991 a násl. o. z. Proto považoval za podstatné posouzení ujednání o výhradě vlastnického práva. K tomu insolvenční soud předeslal, že žalobce po splnění smlouvou předvídaných předpokladů platně a určitě odstoupil od jednotlivých „realizačních“ smluv dle dohody o obchodních podmínkách. Stejně tak měl za to, že výhrada vlastnického práva byla sjednána platně a vyhovovala zákonu. [6] Insolvenční soud s odkazem na § 205 odst. 2 insolvenčního zákona měl za zcela zřejmé, že do majetkové podstaty byl sepsán majetek (sporné věci), který dlužníku nikdy nepatřil, a to na základě platně sjednané výhrady vlastnického práva. Žalovaná tak nemohla sporné věci sepsat do majetkové podstaty. [7] Podle insolvenčního soudu se výhrada vlastnického práva i její účinnost posuzuje v rámci vylučovací žaloby pouze ve vztahu žalobce a dlužník, který je zastoupen insolvenčním správcem, na kterého přešlo dispoziční oprávnění po prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Na účinnost výhrady vlastnického práva ve vztahu žalobce – dlužník (prodávající – kupující) pak zákon žádné zvláštní formální nároky nestanoví. Ostatní věřitelé nemají právo k „majetku dlužníka“ do doby, než je majetková podstata zjištěna ve správném rozsahu, tedy mj. po proběhnutí veškerých vylučovacích žalob. Odtud insolvenční soud dovodil, že se § 2134 o. z. v rámci vylučovací žaloby neuplatní. Nadto akcentuje, že žalobce uplatnil výhradu vlastnického práva ještě před zjištěním úpadku dlužníka. Podle insolvenčního soudu tak bylo nepřípustné, aby insolvenční správkyně „zpětně“ přehodnocovala účinnost sjednané výhrady vlastnického práva a sepisovala věci ve vlastnictví žalobce do majetkové podstaty. [8] K tomu insolvenční soud doplnil, že shora provedenému výkladu § 2132 a § 2134 o. z. svědčí úmysl zákonodárce vtělený do důvodové zprávy k § 2134 o. z., který žádným způsobem nezmiňuje, že by § 2134 o. z. měl být aplikován a byl do právního řádu zaveden k ochraně přihlášených věřitelů v rámci insolvenčního řízení. V důvodové zprávě je pouze uvedeno, že se prodávající (v tomto případě žalobce) nemůže dovolat svého vlastnického práva vůči věřitelům kupujícího, neprokáže-li hodnověrně, že mu výhrada vlastnického práva svědčí a kdy byla ujednána. Dále poznamenal, že si je vědom komentářové literatury, ve které je zmíněna aplikace § 2134 o. z. pro poměry exekučního a insolvenčního řízení. Jde však o výklad nad rámec úmyslu zákonodárce. Přesto insolvenční soud uvedl, že i kdyby byly tyto komentářové závěry akceptovány, stejně by je nebylo možné aplikovat v poměrech žaloby na vyloučení věcí z ma