29 ICdo 34/2015 – Nejvyšší soud

MSPH 93 INS 16238/2010 93 ICm 3024/2011 29 ICdo 34/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a) prof. J. V. K., b) G. F. J. P., c) Dr. I. T., a d) Dr. L. T., všech zastoupených Mgr. Ondřejem Surgou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, PSČ 150 00, proti žalovanému Mgr. Milanu Edelmannovi, se sídlem v Chrustenicích 208, PSČ 267 12, jako insolvenčnímu správci dlužníka M. B., za účasti PRIVAT BANK AG der Raiffeisenlandesbank Oberösterreich, se sídlem v Linz, Europaplatz 1a, A-4021, Rakouská republika, jako vedlejšího účastníka na straně žalobců, zastoupeného JUDr. Petrem Vyroubalem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, PSČ 110 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 93 ICm 3024/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. B., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 16238/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2014, č. j. 93 ICm 3024/2011, 102 VSPH 351/2014-234 (MSPH 93 INS 16238/2010), ve znění usnesení ze dne 5. ledna 2015, č. j. 93 ICm 3024/2011, 102 VSPH 351/2014-247 (MSPH 93 INS 16238/2010), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Městský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 23. ledna 2014, č. j. 93 ICm 3024/2011-152, vyloučil z majetkové podstaty dlužníka M. B. ve výroku specifikované bytové jednotky (dále jen „sporné bytové jednotky“) [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení (výroky II., III. a IV.). Vyšel přitom zejména z toho, že: 1) Insolvenční soud usnesením ze dne 22. prosince 2010 zjistil úpadek dlužníka M. B., usnesením ze dne 18. dubna 2011 ustanovil žalovaného insolvenčním správcem dlužníka a usnesením ze dne 20. dubna 2011 prohlásil na majetek dlužníka konkurs. 2) Pozdější dlužník byl spoluvlastníkem (v rozsahu jedné ideální poloviny) domu č. p. (dále též jen „budova“) a pozemků parc. č. 1623 a 1624 v katastrálním území V., obci P. Na základě kupní smlouvy ze dne 24. dubna 2002 nabyl vlastnické právo i ke zbývající ideální polovině označených nemovitostí. 3) Dne 26. dubna 2002 pozdější dlužník podal návrh na vklad prohlášení vlastníka budovy. Vklad byl povolen rozhodnutím příslušného katastrálního úřadu ze dne 23. května 2002, s právními účinky ke dni 26. dubna 2002. Mimo jiné byly takto vytvořeny i sporné bytové jednotky. 4) Vlastnické právo ke sporným bytovým jednotkám pozdější dlužník převedl na V. B., která je kupními smlouvami ze dne 21. května 2003, 20. června 2003 a 25. července 2003 převedla na žalobce. Vlastnické právo žalobců bylo vloženo do katastru nemovitostí. 5) Prohlášení vlastníka vymezuje bytové jednotky v rozporu se skutečným stavem, schémata umístění bytů v prohlášení vlastníka jsou „zmatečná“ a nelze podle nich bytové jednotky identifikovat. 6) Žalovaný zapsal sporné bytové jednotky do soupisu majetkové podstaty dlužníka, maje za to, že prohlášení vlastníka je absolutně neplatné, v důsledku čehož jsou neplatné i „navazující“ kupní smlouvy. Na takto ustaveném základu insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 3028 a § 1168 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), jakož i na důvodovou zprávu k občanskému zákoníku – uzavřel, že otázku (ne)platnosti prohlášení vlastníka, byť učiněného podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, je po 1. lednu 2014 třeba posoudit podle nového občanského zákoníku. Bylo-li již převedeno vlastnické právo k bytovým jednotkám v budově, pak, bez ohledu na to, že se tak stalo před 1. lednem 2014, již nelze prohlásit neplatnost prohlášení vlastníka či určit, že vlastnické právo ke sporným bytovým jednotkám nevzniklo. Pro případ, že by jeho úvaha nebyla správná, insolvenční soud dodal, že by na daný případ bylo třeba aplikovat § 3030 a § 6 odst. 1 o. z., podle něhož nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. V daném případě by přitom dlužník těžil ze svého jednání učiněného v rozporu se zákonem, a to na úkor žalobců, kteří jednali v dobré víře a za nabytí sporných bytových jednotek řádně zaplatili. Určení neplatnosti prohlášení vlastníka by vedlo k tomu, že by zde nebylo sporných (ani ostatních) bytových jednotek, ani vlastnického práva žalobců či zástavního práva vedlejšího účastníka. Přitom z obsahu insolvenčního spisu plyne, že při „odhlédnutí“ od pohledávky vedlejšího účastníka činí závazky dlužníka cca 2.500.000 Kč, přičemž v důsledku neplatnosti prohlášení vlastníka by dlužník „získal majetek v hodnotě cca 60.000.000 Kč“. Takovému stavu nelze podle insolvenčního soudu poskytnout právní ochranu. V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného i žalobců rozsudek insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Poukazuje na § 3030, § 2 odst. 3 a § 6 o. z., odvolací soud přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že by dlužník – při akceptaci názoru žalovaného – „těžil z toho, že učinil prohlášení vlastníka, jež obsahuje řadu zásadních pochybení“. Neplatnost prohlášení by znamenala, že „došlo k zápisům a převodům nemovitostí, které neexistovaly a žalobci by vlastnictví“ k nim nenabyli. Ta těchto okolností nelze „takovému stavu“ poskytnout právní ochranu. Odvolací soud současně zdůraznil, že na absenci dobré víry žalobců (při nabývání sporných bytových jednotek) nelze usuzovat – jak dovozuje žalovaný – pouze z toho, že si žalobci nevšimli či blíže nezkoumali, zda vymezení jednotek v prohlášení vlastníka odpovídá skutečnému stavu, a to tím spíše, že byli až druhými nabyvateli sporných bytových jednotek, že jednali v důvěře v zápis v katastru nemovitostí a ke zpochybnění jejich vlastnického práva došlo až po více než osmi letech od jeho vkladu do katastru nemovitostí. Podle odvolacího soudu není opodstatněný ani poukaz žalovaného na § 233 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a to již proto, že neplatnost právního úkonu dlužníka (prohlášení vlastníka) nebyla zjištěna pravomocným rozhodnutím soudu. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), k řešení (v rozhodování Nejvyššího soudu doposud neřešených) otázek „nepřípustné retroaktivity“ nového občanského zákoníku a „jeho vybraných ustanovení, která byla odvolacím soudem, jakož i soudem prvního stupně na věc aplikována“, a „nesprávné aplikace insolvenčního zákona spočívající v tom, že odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, nerespektovaly ve svém rozhodnutí některá ustanovení tohoto speciálního předpisu“. Dovolatel zdůrazňuje, že vady prohlášení vlastníka způsobují jeho absolutní neplatnost, což plyne i z judikatury Nejvyššího soudu, např. rozsudku ze dne 6. listopadu 2003, sp. zn. 28 Cdo 1788/2003 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. ledna 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu). Výklad, který přijaly oba soudy a podle něhož je třeba na projednávanou věc aplikovat § 3030 o. z. a v jeho důsledku pak § 2 odst. 3 a § 6 o. z., je podle dovolatele „projevem nepřípustné retroaktivity“ nového občanského zákoníku. Navíc žalobci nemohli sporné bytové jednotky nabýt v dobré víře, přičemž opačný závěr odvolacího soudu je zcela nepodložený. Odvolací soud podle dovolatele pominul ustanovení § 231 a násl. insolvenčního zákona, která slouží k ochraně věřitelů. Tato ustanovení přitom „počítají i se situací, kdy je konstatována neplatnost právního úkonu a nastává povinnost vrácení bezdůvodného obohacení, kdy je proto deklarován postup uvedený v § 233“ insolvenčního zákona. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Vedlejší účastník považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – posuzoval, zda je dovolání, jež nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř., přípustné podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání nezakládá výklad § 231 až 233 insolvenčního zákona, a to již proto, že zde není žádného pravomocného rozhodnutí jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka (§ 231 odst. 1 insolvenčního zákona), ani zde není rozhodnutí, jímž by byla zjištěna neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka a které nabylo právní moci před za