29 ICdo 40/2021 – Nejvyšší soud

MSPH 91 INS XY 191 ICm XY29 ICdo 40/2021-110 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně JUDr. Mgr. Martiny Jinochové Matyášové, se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 453/5, PSČ 120 00, jako insolvenční správkyně dlužníka P., zastoupené JUDr. Romanem Andělem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 453/5, PSČ 120 00, proti žalovanému KOMFORT, a. s., se sídlem v Brně, Křenová 478/72, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25524241, zastoupenému JUDr. Lenkou Štěpánkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Křenová 478/72, PSČ 602 00, o určení neúčinnosti zástavních smluv a o vzájemné žalobě o určení pravosti a výše přihlášených pohledávek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 191 ICm XY jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 91 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2021, č. j. 191 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 91 INS XY), takto: I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2021, č. j. 191 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 91 INS XY), jíž byl potvrzen bod V. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2020, č. j. 191 ICm XY, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti druhému a třetímu výroku uvedeného rozsudku odvolacího soudu. II. Dovolání se zamítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2021, č. j. 191 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 91 INS XY), jíž byl potvrzen bod I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2020, č. j. 191 ICm XY; jinak se uvedený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek insolvenčního soudu vyjma bodu I. výroku zrušuje a věc se vrací insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou ze dne 20. července 2017 se žalovaný (KOMFORT, a. s.) domáhá vůči žalobkyni (JUDr. Mgr. Martině Jinochové Matyášové, jako insolvenční správkyni dlužníka P.) určení, že jeho pohledávky (P-96) přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u Městského soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) pod sp. zn. MSPH 91 INS XY jsou „existenční, pravé, určité ve výši 15 998 242,12 Kč a vykonatelné“. Řízení bylo zahájeno a vedeno u insolvenčního soudu pod (původní) sp. zn. 191 ICm XY. 2. Žalobou ze dne 25. září 2017 se insolvenční správkyně domáhá vůči žalovanému určení, že vůči věřitelům dlužníka jsou neúčinné zástavní smlouvy uzavřené dlužníkem a žalovaným: - dne 21. září 2015, s právními účinky vkladu práva k témuž dni (dále též jen „první zástavní smlouva“), - dne 2. června 2014, s právními účinky vkladu práva ke dni 12. června 2014, (dále též jen „druhá zástavní smlouva“) a - dne 16. prosince 2013, s právními účinky vkladu práva ke dni 23. prosince 2013, (dále též jen „třetí zástavní smlouva“). Řízení bylo zahájeno a vedeno u insolvenčního soudu pod sp. zn. 191 ICm XY. 3. Usnesením ze dne 23. srpna 2019, č. j. 191 ICm XY, spojil insolvenční soud shora uvedené incidenční spory, doposud u něj vedené pod sp. zn. 191 ICm XY (o odpůrčí žalobě) a pod sp. zn. 191 ICm XY (o pravost a výši přihlášených pohledávek), ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. 191 ICm XY. 4. Insolvenční soud rozsudkem ze dne 6. května 2020, č. j. 191 ICm XY: [1] Určil, že (první, druhá a třetí) zástavní smlouva je právním úkonem neúčinným vůči věřitelům dlužníka (bod I., II. a III. výroku). [2] Zamítl žalobu o určení, že pohledávky (P-96) žalovaného uplatněné v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka jsou „existenční, pravé, určité ve výši 15 998 242,12 Kč a vykonatelné“ (bod IV. výroku). [3] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod V. výroku). 5. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: [1] Dlužník uzavřel zástavní smlouvy v postavení zástavce k zajištění pohledávek žalovaného za třetí osobou [společností P. D. (dále jen společnost „P“)] z titulu smluv o dílo. Zástavami jsou nemovité věci ve vlastnictví dlužníka v katastrálním území XY (první zástavní smlouva) a XY (druhá a třetí zástavní smlouva), „ze zástav“ nebylo plněno. [2] Jediným společníkem a jednatelem dlužníka (od 8. září 2008 do 26. září 2017) a společnosti P (od 22. května 2012 do 26. září 2017) byl pan R. J. (dále jen „R. J.“). [3] Výsledek hospodaření dlužníka činil za účetní období roku 2013 -238 000 Kč a za účetní období roku 2014 -2 853 000 Kč. [4] Věřitelé dlužníka přihlásili do insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek (mimo jiné) tyto pohledávky: - P-2 (věřitelka B. D.) ve výši 303 667 Kč, splatná 2. dubna 2015, - P-93 (věřitel M. K.) ve výši 221 758 Kč, splatná 30. června 2015, - P-96 (pohledávka žalovaného) ve výši 15 998 242,12 Kč, splatná 7. června 2013, - P-106 (věřitel Raiffeisenbank a. s.), dílčí pohledávka č. 2 ve výši 2 934 671,53 Kč, uznaná dlužníkem v notářském zápise ze dne 26. března 2015, - P-109 (věřitelka V. G.), dílčí pohledávka č. 1 ve výši 708 159,92 Kč, splatná 1. srpna 2014, a dílčí pohledávka č. 2 ve výši 63 164,80 Kč, splatná 13. prosince 2015, - P-112 (věřitel ČSOB Leasing, a. s.), dílčí pohledávka č. 1 ve výši 190 766,60 Kč, jednotlivé splátky splatné od 13. března 2015 do 21. března 2017, a dílčí pohledávka č. 2 ve výši 23 059,40 Kč, jednotlivé splátky splatné od 22. října 2015 do 21. března 2017. 6. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 1 a 2, § 235, § 239, § 240 odst. 1 až 4, § 241 odst. 3 písm. d/ a § 242 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019, pro věc rozhodném, a § 70 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích) [dále jen „z. o. k.“] – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: [1] Odpůrčí žaloba insolvenční správkyně i žaloba žalovaného o pravost a výši přihlášených pohledávek byly podány včas. [2] Ustanovení § 242 (správně § 241) odst. 3 písm. d/ insolvenčního zákona upravuje případ, kdy dlužník poskytne majetek k zajištění vlastního závazku. Poskytne-li dlužník svůj majetek k zajištění závazku třetí osoby, může jít (pouze) o neúčinný právní úkon bez přiměřeného protiplnění podle § 240 insolvenčního zákona; k tomu insolvenční soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 113/2014 (dále jen „R 113/2014“). [3] Insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka bylo zahájeno dne 29. července 2016. První zástavní smlouva byla uzavřena v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení a jde tak o právní úkon dlužníka, jemuž lze odporovat ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 3 insolvenčního zákona. [4] Žalovaný měl ze zástavních smluv prospěch, neboť dlužník zajistil jeho pohledávky; k tomu insolvenční soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 363/2015, uveřejněný pod číslem 93/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 93/2018“). [5] Účastníci netvrdí, že by žalovaný a dlužník tvořili koncern či byli osobami blízkými. Z uzavření zástavních smluv nicméně měla prospěch i společnost P, neboť „za její pohledávky“ (správně závazky) by dlužník plnil bez jakéhokoli protiplnění. Společnost P tvořila v rozhodné době s dlužníkem koncern, protože obě společnosti „podléhaly řízení od jedné řídící osoby“ (jediného společníka a jednatele R. J.). [6] Druhá a třetí zástavní smlouva byly uzavřeny v době 3 let před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, a to ve prospěch osoby, která tvoří s dlužníkem koncern (společnosti P). Jde tak rovněž o právní úkony dlužníka, kterým lze odporovat ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 3 insolvenčního zákona. [7] Za uzavření zástavních smluv dlužník nezískal žádné protiplnění. Za přiměřené protiplnění přitom nelze považovat možnost regresního nároku zástavního dlužníka za obligačním dlužníkem v případě, že zástavní dlužník bude povinen splnit svůj závazek ze zástavních smluv; k tomu insolvenční soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem 106/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 106/2016“). [8] Žalovaný nevyvrátil právní domněnku uvedenou v § 240 odst. 2 insolvenčního zákona, podle níž učiní-li dlužník odporovaný právní úkon ve prospěch osoby jemu blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern, má se za to, že tak učinil v době, kdy byl v úpadku. Nadto měl dlužník „v rozhodných letech 2013 a 2014 záporný výsledek hospodářského běžného období a dále v roce 2015 měl více věřitelů s peněžitými závazky po dobu delší 3 měsíců“ po lhůtě splatnosti. [9] Insolvenční správce není vázaný obsahem svého popěrného úkonu „při formulaci“ odpůrčí žaloby. I kdyby insolvenční správce nepopřel pořadí přihlášené pohledávky žalovaného, může následně ve lhůtě určené § 239 odst. 3 insolvenční