29 ICdo 65/2024 – Nejvyšší soud

MSPH 60 INS 24384/2020 208 ICm 3207/2021 29 ICdo 65/2024-112 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně L. P., zastoupené Mgr. Michalem Hanšpachem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Hybernská 1009/24, PSČ 110 00, proti žalovanému AKKRM insolvence, v. o. s., se sídlem v Brně, Údolní 552/65, PSČ 602 000, jako insolvenčnímu správci dlužníka T. P., o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 208 ICm 3207/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka T. P., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS 24384/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2023, č. j. 208 ICm 3207/2021, 101 VSPH 666/2023-81 (MSPH 60 INS 24384/2020), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 7. června 2023, č. j. 208 ICm 3207/2021-57, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Určil, že zajištěná pohledávka žalobkyně (L. P.) přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka (T. P.), vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 60 INS 24384/2020, ve výši 2 011 169,10 Kč je po právu (bod I. výroku). [2] Rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). 2. K odvolání žalovaného (AKKRM insolvence, v. o. s., jako insolvenčního správce dlužníka) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 2023, č. j. 208 ICm 3207/2021, 101 VSPH 666/2023-81 (MSPH 60 INS 24384/2020), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu na určení pravosti pohledávky žalobkyně zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 3. Odvolací soud – vycházeje zejména z ustanovení § 193 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 1936 odst. 1 a § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – na rozdíl od insolvenčního soudu dospěl k závěru, že pohledávka žalobkyně vůči dlužníku zanikla v plném rozsahu úhradami ze strany společností DISK ARCHIVE CORPORATION LIMITED a Disk Archive s. r. o. (dále společně jen „třetí osoby“). Uzavřel totiž, že dlužník souhlasil s plněním na jeho dluh třetími osobami konkludentně, neboť sám zadával příkazy k provedení plateb ve prospěch účtů žalobkyně; ta navíc platby bez protestu přijala, přestože s třetími osobami nebyla v žádném obchodním vztahu a neměla vůči nim žádnou pohledávku. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně v „plném rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání blíže označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek insolvenčního soudu potvrzuje případně, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Konkrétně má dovolatelka zato, že se odvolací soud odchýlil od ustáleného výkladu § 1936 odst. 1 o. z. ohledně posouzení vážnosti a určitosti projevu vůle třetí osoby k úhradě dluhu dlužníka. V mezích uplatněného dovolacího důvodu nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že její pohledávka zanikla z důvodu úhrad třetími osobami a podotýká, že k těmto platbám dlužník neudělil souhlas, který by došel do její sféry. Jednání dlužníka, který dal příkaz k úhradě plateb z účtů třetích osob, bylo ve vztahu k třetím osobám svévolné a excesivní. Zdůrazňuje dále, že třetí osoby neuvedly, že by předmětné platby směřovaly k úhradě její pohledávky, a míní, že platby třetích osob byly navíc uskutečněny bez jejich souhlasu s absencí jejich vážné a určité vůle (v tomto kontextu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2023, sp. zn. 29 Cdo 306/2022); její pohledávka tak nemohla zaniknout splněním. 6. Dále dovolatelka namítá porušení poučovací povinnosti odvolacím soudem, neboť odvolací soud jí nesdělil před vyhlášením rozhodnutí svůj právní názor k plnění dluhu třetími osobami, čímž pro ni učinil rozhodnutí překvapivým. 7. Žalovaný ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. 8. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 9. S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (24. listopadu 2020) se v tomto řízení a ve sporech jím vyvolaných uplatní (a to i pro účely posouzení přípustnosti dovolání v této věci) i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 252/2024 Sb.]. 10. Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním v „plném rozsahu“, tedy i v rozsahu druhého výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ve vztahu k tomuto (nákladovému) výroku však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné. 11. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 12. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že souhlas dlužníka s plněním jeho dluhu ze strany třetí osoby není pro zapravení povinnosti a vznik kondikce nezbytný. Je tedy irelevantní, zda dlužník s popsaným jednáním souhlasí či nesouhlasí; zabránit takovému postupu může toliko, sjedná-li si s věřitelem zákaz plnění třetí osobou. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2023, sp. zn. 28 Cdo 1214/2023, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 78/2024 (dále jen „R 78/2024“). 13. Oproti mínění dovolatelky tak není závěr odvolacího soudu rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu, a to ani s rozsudkem sp. zn. 29 Cdo 306/2022, na nějž dovolatelka odkazuje, neboť toto rozhodnutí řeší (odlišnou) otázku; totiž otázku, kdy má věřitel povinnost přijmout (na osobní vlastnosti dlužníka nevázané) plnění nabízené třetí osobou, která za dluh neručí nebo ho jinak nezajišťuje. V posuzované věci však nejde o otázku, zda dovolatelka jako věřitelka byla povinna plnění přijmout (dovolatelka tak učinila dobrovolně a plnění si ponechala), nýbrž o to, zda musí být dán souhlas dlužníka k zániku dluhu splněním třetími osobami a zda tento souhlas musí dojít do právní sféry věřitele; řešení této otázky odvolacím soudem je zcela v souladu se závěry R 78/2024, když navíc odvolací soud dovodil konkludentní souhlas dlužníka ze skutečnosti, že zadal příkazy k provedení plateb (coby osoba oprávněná jednat za třetí osoby a s dispozičním oprávněním k jejich účtům). 14. Závěr, že projev vůle, jímž dlužník plní dluh svému věřiteli, je právním úkonem (nyní právním jednáním), jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh, přičemž takovým právním úkonem je i projev vůle, jímž třetí osoba plní dluh dlužníkovu věřiteli, byl přijat již v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 (tehdy s dovětkem, že třetí osoba plní dluh se souhlasem dlužníka ve smyslu § 332 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sb. rozh. obč. O tom, že splnění dluhu je právním jednáním i podle nyní účinné právní úpravy, v judikatuře žádné pochybnosti nejsou (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněného pod číslem 101/2022 Sb. rozh. obč.). 15. Další argumentace dovolatelky přípustnost dovolání nezakládá, neboť jde o skutkovou polemikou se závěry odvolacího soudu. V intencích § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosa