29 ICdo 80/2016 – Nejvyšší soud

KSOS 39 INS XY 39 ICm XY 29 ICdo 80/2016-199 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně M. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Václavem Stříbným, advokátem, se sídlem v Opavě, Ostrožná 233/40, PSČ 746 01, proti žalovanému Mgr. Martinu Fuchsigovi, se sídlem v Otici, Hlavní 25, PSČ 747 81, jako insolvenčnímu správci dlužníka R. V., o vyloučení rodinného domu z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 ICm XY jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka R. V., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. prosince 2015, č. j. 39 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 39 INS XY), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. prosince 2015, č. j. 39 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 39 INS XY), jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. března 2014, č. j. 39 ICm XY, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 20. března 2014, č. j. 39 ICm XY, zamítl žalobu o vyloučení ve výroku specifikovaného rodinného domu (dále jen „sporný rodinný dům“) z majetkové podstaty dlužníka R. V. (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vyšel přitom z toho, že: 1) Dne 7. července 1986 uzavřeli R. a H. V. (jakožto dlužníci) a Česká státní spořitelna (jakožto věřitel) smlouvu o půjčce a o omezení převodu nemovitosti č. 61-107853-6 (dále jen „smlouva o půjčce“), jíž věřitel poskytnul dlužníkům půjčku ve výši 190.000 Kčs na výstavbu rodinného domu a dlužníci se zavázali splácet půjčku měsíčními splátkami ve výši 700 Kčs. Podle ujednání bodu 8 smlouvy o půjčce se dlužníci zavázali „podle § 58 a násl. obč. zák., že nepřevedou své nemovitosti výstavba rod. domku dle stav. povolení MěstNV XY ze dne 3. 6. 1986 bez souhlasu spořitelny na jiného, dokud pohledávka z této půjčky nebude zcela uspokojena“. 2) Omezení převodu nemovitostí (pozemku a budoucího rodinného domu) bylo registrováno dne 29. července 1986 Státním notářstvím v XY. 3) Městský národní výbor v XY povolil dne 3. června 1986 dlužníku stavbu sporného rodinného domu. Dne 31. května 1989 pak rozhodl o povolení užívání novostavby sporného rodinného domu. 4) V katastru nemovitostí je omezení převodu nemovitosti zapsáno pouze u pozemku pod sporným rodinným domem (list vlastnictví číslo XY), nikoliv již u sporného rodinného domu (list vlastnictví číslo XY). 5) Dne 11. září 2006 uzavřeli R. a H. V. (jako dárci) a žalobkyně (jako obdarovaná) darovací smlouvu, jíž dárci darovali obdarované (své dceři) sporný rodinný dům bez pozemku. Vlastnické právo žalobkyně bylo do katastru nemovitostí vloženo s účinky ke dni 12. září 2006. 6) Půjčka dle smlouvy o půjčce nebyla splacena ke dni uzavření darovací smlouvy. 7) Dlužník uvedl, že se byl informovat o podmínkách převodu v České spořitelně, a. s. a podle jeho tvrzení se mu dostalo slovního ujištění, že k převodu rodinného domu, na rozdíl od převodu pozemku, souhlas věřitele nepotřebuje. 8) Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. února 2012, č. j. KSOS 39 INS XY, byl zjištěn úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanoven žalovaný, usnesením téhož soudu ze dne 16. března 2012, č. j. KSOS 39 INS XY, byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka. 9) Insolvenční správce (žalovaný) sepsal (dne 28. srpna 2012) sporný rodinný dům do majetkové podstaty dlužníka, maje za to, že darovací smlouva byla pro porušení § 58 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 1991, absolutně neplatným právním úkonem (§ 59 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 1991). Na takto ustaveném základu insolvenční soud uzavřel, že žalobkyni nesvědčí právo vylučující soupis sporného rodinného domu do majetkové podstaty. Darovací smlouva je vzhledem k doposud nesplacené půjčce a k absenci souhlasu věřitele s převodem sporného rodinného domu absolutně neplatným právním úkonem podle § 59 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 1991. Skutečnost, že žalobkyně jednala v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, není v poměrech projednávané věci významná. Jelikož doposud neuběhla vydržecí doba, žalobkyně nemohla vlastnické právo ke spornému rodinnému domu vydržet. Podle insolvenčního soudu pak „vyjma zákonem stanovených případů nelze při pouhém zjištění osoby jednající v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí […] přistoupit k právně kvalifikačnímu závěru, že i v takovém případě došlo k nabytí vlastnického práva k nemovitosti, neboť pro takový závěr zde absentuje příslušné hmotněprávní ustanovení občanského zákoníku či jiného právního předpisu“. Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dále z toho, že: 1) Česká spořitelna, a. s. přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku ze smlouvy o půjčce ve výši 68.351,07 Kč, a to jako pohledávku zajištěnou nemovitostmi zapsanými na listu vlastnictví číslo XY v katastrálním území XY. 2) Svědkyně E. D., bývalá pracovnice České spořitelny, a. s., vypověděla, že zná dlužníka jako klienta banky, ale už si nepamatovala, zda s ním jednala o možnosti převodu sporného rodinného domu. Odvolací soud přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, podle něhož registrací státním notářstvím nastaly účinky omezení převodu nemovitosti podle § 58 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 1991, a to nejen ve vztahu k pozemku, ale také (a to nejpozději ke dni vydání rozhodnutí o povolení užívání) ve vztahu ke spornému rodinnému domu. Toto omezení trvalo i ke dni uzavření darovací smlouvy. Jelikož se žalobkyni nepodařilo prokázat, že Česká spořitelna, a. s. souhlasila s převodem sporného rodinného domu, je závěr insolvenčního soudu o absolutní neplatnosti darovací smlouvy pro absenci souhlasu věřitele s převodem sporného rodinného domu na žalobkyni správný (§ 59 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 1991). Odvolací soud se dále zabýval zásadami přiměřenosti, materiální spravedlnosti, jakož i dobrou vírou žalobkyně a ústavními principy ochrany vlastnického práva a legitimního očekávání, na které se žalobkyně odvolávala. S odkazem na rozsudky velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006 (uveřejněný pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 56/2010“), a ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 (uveřejněný pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 16/2015“), uzavřel, že „podle právního řádu platného a účinného do 31. 12. 2013 nemohlo (nemůže) – vyjma zákonem stanovených způsobů – dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis v katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka“. Je-li smlouva neplatná, není z tohoto pohledu významné, zda vlastnické právo bylo převáděno vlastníkem či nevlastníkem. Závěr insolvenčního soudu, podle kterého za této situace nelze dobrou víru žalobkyně zohlednit, je proto správný. Zahrnutí sporného rodinného domu do majetkové podstaty pak podle odvolacího soudu nelze považovat ani za odporující „ústavním principům přiměřenosti a materiální spravedlnosti“. Sporný rodinný dům nebyl do majetkové podstaty sepsán jako majetek žalobkyně, ale jako vlastnictví dlužníka, neboť žalobkyně vlastnické právo k němu nenabyla. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) k řešení (v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené) otázky, zda „použití § 59 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění platném do 31. 12. 1991 v posuzované věci s ohledem na její konkrétní okolnosti nevede vůči ní ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění“ ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Dovolatelka poukazuje na to, že podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku posléze vyhlášenému pod č. 89/2012 Sb. má § 2 „čelit zejména bezhodnotovému právnímu formalismu zapříčiněnému tradicí výkladu zákona typickou zejména pro období tzv. socialistického práva“. Podrobně rozebírajíc skutkové okolnosti projednávané věci, dovolatelka zejména zdůrazňuje, že v katastru nemovitostí nebylo nikdy omezení převodu vlastnického práva u sporného rodinného domu zapsáno, otec (dlužník) jí sdělil, že sporný rodinný dům může i podle informací České spořitelny, a. s. převést (a to na rozdíl od pozemku, na kterém vázne omezení převodu nemovitosti), a její vlastn