29 ICdo 81/2024 – Nejvyšší soud

MSPH 88 INS 10393/2019 188 ICm 3916/2020 29 ICdo 81/2024-507 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. Michala Nováka, jako insolvenčního správce dlužníka Ing. Miloslava Severy, se sídlem v Litomyšli, Tyršova 231, PSČ 570 01, zastoupeného Mgr. Ing. Michalem Diamantem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 288/17, PSČ 120 00, proti žalované B. S., zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem, se sídlem v Laškově, Dvorek 16, PSČ 798 57, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 188 ICm 3916/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. S., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 10393/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2024, č. j. 188 ICm 3916/2020, 106 VSPH 854/2022-465 (MSPH 88 INS 10393/2019), takto: I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2024, č. j. 188 ICm 3916/2020, 106 VSPH 854/2022-465 (MSPH 88 INS 10393/2019), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části jeho prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti jeho druhému výroku o nákladech odvolacího řízení. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2024, č. j. 188 ICm 3916/2020, 106 VSPH 854/2022-465 (MSPH 88 INS 10393/2019), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 10. října 2022, č. j. 188 ICm 3916/2020-434, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (JUDr. Michal Novák, jako insolvenční správce dlužníka M. S.) domáhal vůči žalované (B. S., bývalé manželce dlužníka) určení, že darovací smlouva ze dne 17. června 2014, kterou dlužník daroval žalované označenou nemovitost (pozemek parc. č. XY, o výměře 228 m2, nacházející se v katastrálním území a obci XY, zapsaný u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY), je vůči věřitelům dlužníka právně neúčinná (bod I. výroku). [2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje z § 235 odst. 1 a 2, § 236, § 237 odst. 1, § 239 odst. 1 a 3 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z § 22 odst. 1 § 2055 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 3. Insolvenční soud neučinil závěr o zkracujícím úmyslu dlužníka v roce 2014 především proto, že úmysl dlužníka darovat nemovitosti své manželce je zřetelný již z darovací smlouvy ze dne 25. května 2010. V této (první) darovací smlouvě jsou jako předmět darování uvedeny dvě nemovitosti (nacházející se ve stejném katastrálním území a obci), konkrétně dům č. p. XY na pozemku parc. č. XY a pozemek parc. č. XY. Předmětem daru byl dům s přilehlým pozemkem, nebyl však výslovně uveden pozemek parc. č. XY nacházející se pod domem. Vzhledem k tomu, že tehdy byly dům a pozemek na němž dům stál, samostatnými nemovitostmi, katastrální úřad nezapsal změnu vlastnictví ohledně pozemku parc. č. XY. Tato skutečnost nemusí být právnímu laikovi zjevná, tudíž si lze představit, že manželé XY žili s pocitem, že byly darovány všechny nemovitosti (nedává dobrý smysl neučinit předmětem darování pozemek pod darovanou stavbou). Naopak je logické, že poté, co si manželé XY uvědomili, že ve vlastnictví dlužníka zůstal pozemek pod domem, napravili tento nedostatek v roce 2014 druhou darovací smlouvou. Naproti tomu z provedeného dokazování není zřejmý (byť jen nepřímý) úmysl dlužníka zkrátit tímto jednáním věřitele, které tehdy již nepochybně měl. 4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2024, č. j. 188 ICm 3916/2020, 106 VSPH 854/2022-465 (MSPH 88 INS 10393/2019): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). 5. Odvolací soud – vycházeje z § 7, § 235 odst. 1, § 239 odst. 4 a § 242 insolvenčního zákona a ztotožňuje se se skutkovými zjištěními insolvenčního soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 6. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry insolvenčního soudu, na něž v podrobnostech pro stručnost odkazuje. 7. Odvolací soud především sdílí závěr, že nebyl prokázán dlužníkův úmysl zkrátit uzavřením předmětné darovací smlouvy jeho věřitele, neboť jejím uzavřením došlo k dovršení právního jednání založeného darovací smlouvou z 25. května 2010, z níž se podává úmysl stran převést rovněž vlastnictví pozemku pod domem. 8. Žalobce v odvolání fakticky brojí i proti uzavření první darovací smlouvy (dovozuje, že zkracující úmysl dlužníka byl dán již tehdy), k takovému právnímu jednání však nelze přihlížet vzhledem k pětileté době. 9. Nebyl-li prokázán úmysl dlužníka zkrátit věřitele, pak nebylo namístě zkoumat další předpoklady naplnění skutkové podstaty dle § 242 insolvenčního zákona. 10. V procesní rovině odvolací soud konstatuje, že to, že insolvenční soud sdělil účastníkům při jednání, jež se konalo 21. září 2022, předběžný právní názor na věc, mu nebránilo takový názor později změnit. II. Dovolání a vyjádření k němu 11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek: [1] Je soud, který rozhoduje o odpůrčí žalobě podle § 242 insolvenčního zákona, povinen posoudit jako předběžnou otázku naplnění znaků skutkové podstaty úmyslně zkracujícího právního jednání dlužníka, u něhož uplynula „lhůta“ pro dovolání se odporovatelnosti a se kterým souvisí navazující právní jednání dlužníka, jehož odporovatelnost je předmětem daného řízení? [2] Může být dán ve smyslu § 242 odst. 1 insolvenčního zákona zkracující úmysl dlužníka u takového právního jednání dlužníka, jež spočívá v postupném převodu majetku dlužníka, který spolu bezprostředně funkčně souvisí? 12. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyl prokázán dlužníkův úmysl zkrátit uzavřením darovací smlouvy ze dne 17. června 2014 své věřitele, když šlo o završení právního jednání založeného darovací smlouvou uzavřenou (mezi stejnými účastníky) 25. května 2010. 14. Dovozuje, že úmysl dlužníka zkrátit své věřitele byl dán již při uzavření darovací smlouvy ze dne 25. května 2010, které nemohl odporovat pro uplynutí zákonné „lhůty“ dle § 242 odst. 3 insolvenčního zákona, a nesouhlasí s názorem, že úmyslem dlužníka při uzavření druhé darovací smlouvy bylo zjednat nápravu stavu vyvolaného tím, že první darovací smlouvou nebyl převeden pozemek parc. č. XY. K tomu dovolatel uvádí, že oba soudy založily závěr o neexistenci zkracujícího úmyslu dlužníka na jediném důkazu (na návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě první darovací smlouvy). 15. Dále dovolatel namítá, že insolvenční soud změnil názor bez změny skutkového stavu a odvolací soud měl (chybně) za správné, že při posledním jednání ve věci (10. října 2022) zpřístupnil insolvenční soud účastníkům názor na věc, jenž se lišil od předběžného názoru sděleného jim při jednání, jež se konalo 21. září 2022. 16. Odvolacímu soudu dovolatel rovněž vytýká, že se nezabýval jeho argumentací o zkracujícím úmyslu dlužníka v době uzavření první darovací smlouvy. 17. Podáním datovaným 3. března 2025 pak dovolatel poukázal na závěry obsažené v odstavcích 70. až 72. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2024, sen. zn. 29 ICdo 157/2023 [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu]. 18. Žalovaná ve vyjádření z 24. června 2024 navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, majíc napadené rozhodnutí za správné a uvádějíc, že dovolání je nepřípustnou polemikou s hodnocením důkazů odvolacím soudem. Druhou darovací smlouvou se pouze napravoval stav založený první darovací smlouvou. 19. Dále žalovaná zdůrazňuje, že v průběhu celého řízení poukazovala na to, že není a nebyla osobou dlužníku blízkou, přičemž potud nelze lpět na gramatickém výkladu § 22 odst. 1 o. z. (k čemuž dodává, že – byť manželé – s dlužníkem ani formálně „neudržovali“ společnou domácnost, natož pak hlubší styky nebo pocity). Žalobce (dovolatel) by proto měl nést břemeno tvrzení a důkazní břemeno i k tomu, zda dlužník měl (právním jednáním) v úmyslu zkrátit