29 ICdo 83/2019 – Nejvyšší soud

MSPH 96 INS 714/2009 196 ICm 1446/2016 29 ICdo 83/2019-126 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce AB - CREDIT a. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 40522610, zastoupeného Mgr. Tomášem Politzerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 ICm 1446/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 00033243, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2019, č. j. 196 ICm 1446/2016, 101 VSPH 930/2018-91 (MSPH 96 INS 714/2009), takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2019, č. j. 196 ICm 1446/2016, 101 VSPH 930/2018-91 (MSPH 96 INS 714/2009), se mění takto: 1) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2018, č. j. 196 ICm 1446/2016-63, se mění tak, že žaloba na určení, že pohledávka ve výši 4.290.173,60 Kč přiznaná žalobci rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 24 C 239/2001-990, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2015, č. j. 53 Co 172/2014-1045, je pohledávkou za majetkovou podstatou, se zamítá. 2) Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 26.922,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.228 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 2. října 2018, č. j. 196 ICm 1446/2016-63, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že pohledávka v celkové výši 4.290.173,60 Kč přiznaná žalobci (AB - CREDIT a. s.) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 24 C 239/2001-990, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2015, č. j. 53 Co 172/2014-1045, je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka Pražského stavebního bytového družstva (bod I. výroku); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Soudy obou stupňů vyšly shodně (zejména) z toho, že: [1] Žalobce (AB - CREDIT a. s.) se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 239/2001 domáhal proti pozdějšímu dlužníku (Pražskému stavebnímu bytovému družstvu) zaplacení částky 52.633.284,71 Kč s příslušenstvím, a to z titulu jeho ručitelského závazku převzatého dne 16. února 1994 (za závazky společnosti NITSCH s. r. o. ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 1. března 1994). [2] Usnesením ze dne 17. dubna 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs; v důsledku uvedené skutečnosti bylo řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 239/2001 přerušeno podle § 263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). [3] Část pohledávky vymáhané ve shora označeném řízení (v celkové výši 29.087.083,33 Kč) žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Usnesením ze dne 28. července 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-B-232, insolvenční soud ustanovil odděleným insolvenčním správcem k přezkoumání pohledávky žalobce Mgr. Milana Edelmanna, který následně při přezkumném jednání popřel pravost žalobcem přihlášené pohledávky. [4] Usnesením ze dne 16. února 2010, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-B-509, insolvenční soud na návrh odděleného insolvenčního správce rozhodl podle ustanovení § 265 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, že v přerušeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 239/2001 lze pokračovat. Obvodní soud pro Prahu 5 (jednající na místě žalovaného již s odděleným insolvenčním správcem, který se stal účastníkem řízení místo dlužníka) následně rozsudkem ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 24 C 239/2001-990, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2015, č. j. 53 Co 172/2014-1045, (mimo jiné) vyhověl žalobě co do částky 47.835.818 Kč s 25% úrokem z prodlení (za dobu a z částek v rozsudku specifikovaných). Oddělený insolvenční správce byl dále zavázán k náhradě nákladů řízení žalobci, a to (za řízení před soudy obou stupňů) v celkové výši 4.290.173,60 Kč. [5] Žalobce pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení ve výši 4.290.173,60 Kč uplatnil v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka jako pohledávku za majetkovou podstatou podle ustanovení § 168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona. Usnesením ze dne 23. března 2016, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-B-2794, insolvenční soud uložil žalobci, aby do 30 dnů od doručení tohoto rozhodnutí podal žalobu na určení pořadí této pohledávky podle § 203a insolvenčního zákona. 4. Na takto ustaveném základě odvolací soud ve shodě s insolvenčním soudem uzavřel, že sporná pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení, jež byla žalobci přiznána proti oddělenému insolvenčnímu správci v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 239/2001, je pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, neboť vznikla po rozhodnutí o úpadku a představuje náklady, které vznikly oddělenému insolvenčnímu správci v souvislosti s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka ve smyslu § 230 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. 5. Předmětná pohledávka má podle mínění obou soudů právní důvod v procesním právu, přičemž vzniká na základě vykonatelného rozhodnutí soudu. Takové rozhodnutí má konstitutivní povahu, tedy příslušný soud pohledávku vůči žalovanému nově založil svým pravomocným a vykonatelným rozhodnutím. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí v tom směru, že žaloba se zamítá. 7. Podle dovolatele soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku, zda je pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení, vzniklá věřiteli proti (oddělenému) insolvenčnímu správci dlužníka, pohledávkou za majetkovou podstatou, jestliže vzešla z řízení, v němž (oddělený) insolvenční správce neuplatňoval dlužníkův nárok vůči třetí osobě, nýbrž v němž (naopak) bránil nároku dlužníkova věřitele. 8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, že předmětná pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení není pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, když tato pohledávka vznikla v řízení, které s udržováním a správou majetkové podstaty žádným způsobem nesouviselo. Přitom ani samotná původní (žalobcem přihlášená) pohledávka není pohledávkou za majetkovou podstatou (žalobce nic takového ani netvrdil), jde tedy o běžnou pohledávku, která může být uspokojena výhradně v rámci rozvrhu. Na podporu své argumentace odkazuje rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení „sp. zn. 29 NSČR 110/2015“ (jde o usnesení ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2015, uveřejněné pod číslem 83/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 83/2016“). 9. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, maje dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci za plně souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. V této souvislosti poukazuje zejména na závěry formulované Nejvyšším soudem ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 22. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1559/2004, jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. srpna 2017, sp. zn. II. ÚS 3340/16. 10. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku j