29 ICdo 91/2021 – Nejvyšší soud

KSOL 41 INS 19186/2019 1 ICm 521/2020 29 ICdo 91/2021-180 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. Kristýny Fronc Chalupecké, Ph.D., se sídlem v Praze 10, Zemské právo 1574/3, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 72537426, jako insolvenční správkyně dlužnice J. P., zastoupené Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, PSČ 160 00, proti žalované J. P., zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Polákem, advokátem, se sídlem v Zábřehu, Valová 2357/8, PSČ 789 01, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 1 ICm 521/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice J. P., vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 41 INS 19186/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. května 2021, č. j. 1 ICm 521/2020, 14 VSOL 96/2021-157 (KSOL 41 INS 19186/2019), takto: I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. května 2021, č. j. 1 ICm 521/2020, 14 VSOL 96/2021-157 (KSOL 41 INS 19186/2019), jíž odvolací soud potvrdil bod III. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. prosince 2020, č. j. 1 ICm 521/2020-127, jakož i v části, ve které směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu; jinak se dovolání zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalované. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 22. prosince 2020, č. j. 1 ICm 521/2020-127, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že právní úkon spočívající v uzavření dohody o zrušení věcného břemene mezi dlužnicí J. P. (dále též jen „J. P.“ nebo „dlužnice“) a žalovanou ohledně tam specifikovaných nemovitostí (rodinného domu se zahradou), je vůči majetkové podstatě dlužnice v insolvenčním řízení neúčinný (bod I. výroku), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vydání náhrady za vypořádání věcného břemene v částce 960 000 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel z toho, že: [1] Žalovaná na základě darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 20. června 2007 nabyla od svých prarodičů, dárců F. a Z. P., vlastnické právo k nemovitostem zatíženým věcným břemenem doživotního užívání pro dárce a dále pro P. P. a „J. P.“, rodiče žalované. Věcné břemeno byl zřízeno „bezúplatně“ za jednorázovou částku 5 000 Kč, kterou oprávnění uhradili. [2] Za účelem získání plnohodnotného předmětu zajištění pro uvažovaný úvěr pro J. P. byla dne 15. listopadu 2018 mezi žalovanou, jako povinnou ze smlouvy o zřízení věcného břemene, a oprávněnými z této smlouvy uzavřena smlouva o zániku práva odpovídajícího věcnému břemeni užívání nemovitostí a současně byla ve prospěch oprávněných uzavřena smlouva o bezúplatném užívání nemovitostí ve vlastnictví žalované na dobu neurčitou. [3] Dne 9. září 2019 bylo zahájeno insolvenční řízení vedené na majetek J. P., matky žalované. Usnesením ze dne 9. října 2019 insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice a insolvenční správkyní ustanovil žalobkyni, která dne 10. února 2020 podala odpůrčí žalobu. [4] Znaleckým posudkem soudního znalce Ing. Jiřího Vyhnálka ze dne 6. února 2020, č. 5288/31/2020 bylo věcné břemeno doživotního užívání předmětných nemovitostí oceněno na částku 960 000 Kč. 3. Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 235, § 237 odst. 1, § 239 odst. 1, 3 a 4, § 240 odst. 1 až 3 a odst. 4 písm. c/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), § 22 odst. 1, § 772 odst. 1, § 1257 odst. 1, § 1265 odst. 2, § 1300 odst. 1, § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a § 151n odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – nejprve uzavřel, že žaloba je včasná. Žalobu pak zamítl s odůvodněním, že nebyla naplněna obecná hypotéza neúčinných právních úkonů podle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona. Dlužnice totiž tím, že se vzdala věcného břemene, nijak nezkrátila možnost uspokojení svých věřitelů. K tomu insolvenční soud dodal, že i kdyby byly naplněny podmínky § 235 odst. 1 insolvenčního zákona, nebyla by žaloba důvodná, neboť dlužnice se smlouvou nezavázala k žádnému plnění žalované, jak vyžaduje hypotéza § 240 odst. 1 insolvenčního zákona. Stejně tak by dle insolvenčního soudu postačila k zamítnutí žaloby skutečnost, že poskytnutým „plněním“ – za daných skutkových okolností – bylo vyhověno ohledům slušnosti, a je tedy naplněna i hypotéza § 240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona. 4. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 5. Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem a cituje § 235 odst. 1 a § 240 insolvenčního zákona, § 151n odst. 1 obč. zák. a § 1257 odst. 1, § 1283, §1297, § 1299 odst. 2 a § 1300 odst. 1 o. z., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014, uveřejněný pod číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 64/2017“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 112/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2019, pod číslem 33 – dospěl k závěru, že bezúplatné zrušení věcného břemene užívání nemovitostí neobsahuje prvek nepřiměřenosti protiplnění poskytnutého dlužnicí žalované ve smyslu § 240 insolvenčního zákona, a tedy zkracující rys jednání dlužnice ve smyslu § 235 insolvenčního zákona. Zrušením služebnosti bytu (srov. § 3028 odst. 1 a 2 o. z.) sice uživatel své právo ztrácí, ale tato „ztráta“ není plněním ve smyslu § 240 insolvenčního zákona, protože v jejím důsledku nedochází ke „snížení“ majetku dlužníka, neboť toto právo není převoditelné. Právo na přiměřenou náhradu podle § 1299 odst. 2 o. z. přitom vzniká pouze v případě nuceného zrušení či omezení služebnosti ze zákonem vymezených důvodů, což není tento případ. 6. Dále odvolací soud přihlédl k tomu, že věcné břemeno užívání nemovitostí bylo zřízeno za jednorázovou úplatu 5 000 Kč pro čtyři oprávněné osoby a dlužnice nemovitosti užívala po dobu více než deseti let, takže zde není nepoměr mezi poskytnutou úplatou a hodnotou dlužnicí spotřebovaného užívání nemovitostí (tato úplata byla „odbydlena“). Přezkumem závěru insolvenčního soudu o existenci výluky podle § 240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona se odvolací soud pro nadbytečnost nezabýval. 7. Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti oběma jeho výrokům, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky, která nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešena. Dovolatelka namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom duchu, že žalobě bude vyhověno, případně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 8. Konkrétně dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení otázku: Zakládá vypořádání věcného břemene povinnost nárokovat úplatu za zrušení věcného břemene v situaci, kdy je dlužník (jakožto oprávněný z věcného břemene) v úpadku (nebo mu úpadek hrozí)? 9. Dovolatelka je přesvědčena, že uvedená povinnost je dána. Na podporu svého názoru argumentuje tím, že existence věcného břemene snižovala hodnotu nemovitostí. Jeho zrušením došlo ke zhodnocení nemovitostí (ve vlastnictví žalované), a dlužnice si tedy měla nárokovat adekvátní úplatu za zrušení věcného břemene. Tím spíše, mohly-li být tímto plněním uspokojeny závazky dlužnice. 10. Dále se dovolatelka vymezuje proti názoru odvolacího soudu, dle kterého je třeba přihlédnout k částce, za níž bylo věcné břemeno zřízeno. K tomu poukazuje na to, že ani tehdy, spočívá-li neúčinný právní úkon dlužníka v darování, se nezkoumá, zda darovanou věc sám dříve nenabyl bezúplatně. 11. Dovolatelka rovněž míní, že v případě bezúplatného vypořádání věcného břemene užívání nemovitosti dochází ke snížení dlužníkova majetku, neboť ten je následně nucen řešit svoji bytovou situaci například formou nájmu, čímž snižuje možnost uspokojení věřitelů. 12. Závěrem dovolatelka vyjadřuje přesvěd