29 ICdo 98/2024 – Nejvyšší soud

KSOL 10 INS 14188/2019 44 ICm 845/2020 29 ICdo 98/2024-328 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně K. S., proti žalovanému Mgr. et Mgr. Janu Parmovi, se sídlem v Brně, Rašínova 103/2, PSČ 602 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka P. S., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 44 ICm 845/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. S., vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 14188/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. září 2023, č. j. 44 ICm 845/2020, 13 VSOL 193/2023, 13 VSOL 17/2023-281 (KSOL 10 INS 14188/2019), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyně částku 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem ze dne 26. října 2022, č. j. 44 ICm 845/2020-237, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“): [1] Vyloučil ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (P. S.) nemovitosti zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrálního pracoviště XY, pro obec a k. ú. XY jako pozemek st. p. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba – budova č. p. XY (v obci XY) a pozemek p. č. XY – zahrada, které jsou ve vlastnictví žalobkyně (bod I. výroku). [2] Rozhodl, že stát – Česká republika nemá vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). 2. Doplňujícím usnesením ze dne 5. května 2023, č. j. 44 ICm 845/2020-253, pak insolvenční soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit (ve stanovených lhůtách) na nákladech řízení jednak žalobkyni 2 000 Kč k rukám advokátky Mgr. Ivety Trejtnarové a jednak České republice – Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci částku, jejíž výše bude určena v samostatném usnesení (body I. a II. výroku). 3. Šlo přitom o v pořadí druhé rozhodnuti insolvenčního soudu ve věci samé, když jeho první (rovněž vyhovující) rozsudek ze dne 3. listopadu 2021, č. j. 44 ICm 845/2020-89, k odvolání žalovaného zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. března 2022, č. j. 44 ICm 845/2020, 13 VSOL 13/2022-111 (KSOL 10 INS 14188/2019). 4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. září 2023, č. j. 44 ICm 845/2020, 13 VSOL 193/2023, 13 VSOL 17/2023-281 (KSOL 10 INS 14188/2019): [1] Potvrdil rozsudek insolvenční soudu ve znění doplňujícího usnesení (první výrok). [2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 5. Odvolací soud – vycházeje z § 225 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z § 3 odst. 1, § 39 a § 628 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – poté, co doplnil dokazování, přitakal závěru insolvenčního soudu, že darovací smlouva (uzavřená dne 26. dubna 2012 mezi dlužníkem a jeho manželkou H. S. jako dárci a žalobkyní, jejich dcerou, jako obdarovanou, zastoupenou opatrovníkem, strýcem R. S.) není absolutně neplatná. Zdůraznil, že v dané věci je posuzován právní úkon dlužníka jako fyzické osoby [a ne jako jednatele společnosti Nábytek Falco s. r. o. (dále jen „společnost N“)]. Z toho, že měl dlužník v době uzavření darovací smlouvy 3 nesplatné závazky, že dlužník a jeho bratr byli jednateli společnosti N, v níž byla zaměstnána i manželka dlužníka, ani z případné vědomosti manželky a bratra o tom, že dlužník avaloval směnky vystavené společností N, nelze dovodit, že by obě smluvní strany měly při uzavření darovací smlouvy úmysl, který odporoval zákonu nebo jej obcházel, tedy úmysl zkrátit možnost uspokojení (v té době nesplatných) pohledávek věřitelů dlužníka. Věrohodnost výpovědí dlužníka, jeho manželky a bratra o důvodech uzavření darovací smlouvy nebyla zpochybněna. Darovací smlouva se ani nepříčí dobrým mravům (což žalovaný dovozoval argumentem, že je dobrým mravem řádně hradit dluhy a nepoškozovat věřitele). Tvrzení žalovaného nesvědčila tomu, že by při uzavření darovací smlouvy jednaly obě smluvní strany v rozporu s dobrými mravy. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázky č. 1 a 2), jakož i na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (otázky 3 až 5). Konkrétně jde o následující otázky: [1] Je neplatná darovací smlouva, kterou obě strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka? [2] Měla být platnost darovací smlouvy posouzena též korektivem dobrých mravů? [3] Je pro posouzení platnosti darování podstatné, že matka žalobkyně (manželka dlužníka) a strýc žalobkyně (její opatrovník při darování) věděli o dluzích dárce (dlužníka, otce žalobkyně)? [4] Je pro posouzení platnosti darování dceři dlužníka podstatné, zda v okamžiku darování byly dlužníkovy dluhy splatné? [5] Je pro posouzení platnosti darování podstatné, že společnost N, jejímiž jednateli a společníky byli dlužník (dárce) a jeho bratr (opatrovník žalobkyně při darování), měla dluhy? 7. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty prvé o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 8. K otázce č. 1 dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 40/2009“) a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2011, sp. zn. 21 Cdo 2581/2010. V případě otázky č. 2 se dovolává (blíže neoznačené) ustálené judikatury Ústavního soudu. 9. K otázkám č. 3 až 5 dovolatel uvádí, že pro posouzení platnosti darování je podstatné, že matka i strýc žalobkyně věděli o dluzích dlužníka, neboť to vypovídá o motivaci k uzavření darovací smlouvy. Stejně tak je podstatné, že společnost N, jejímiž jednateli a společníky byli dlužník a jeho bratr, měla dluhy, neboť převodem na žalobkyni se oba (s vědomím těchto dluhů a jako osoby odpovídající a ručící za dluhy společnosti) snažili ochránit nemovitosti dlužníka. Naopak není podstatné, že v okamžiku darování nebyly dluhy dlužníka splatné, což odpovídá ustálené rozhodovací praxi při neúčinnosti právního jednání a stejný postup je třeba uplatnit i v případě neplatnosti. 10. Dovolatel zároveň namítá procesní pochybení, jimiž se oba soudy měly odchýlit od ustálené rozhodovací praxe (jež obsahově představují vady řízení), a to tím, že nehodnotily výpověď dlužníka jako účastníka řízení, a tím, že chybně hodnotily věrohodnost výpovědi matky a strýce žalobkyně [nehodnotily je jako výpovědi osob, jež měly a mají přímý zájem na předmětu sporu (matka na zachování majetku v rodině a jeho ochraně před věřiteli a strýc nadto i na ochraně své osoby s ohledem na funkci opatrovníka žalobkyně při uzavírání darovací smlouvy)]. Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávnost celkového hodnocení důkazů, neboť neposoudil komplexně všechny provedené důkazy, upřednostnil výpovědi dlužníka, matky žalobkyně a jejího strýce a pominul důkazy o dlužníkových dluzích v době darování nemovitostí. Konečně namítá, že se odvolací soud odchýlil od svých závěrů v předchozím kasačním rozhodnutí, jelikož potvrdil rozsudek insolvenčního soudu, přestože nerespektoval pokyny odvolacího soudu z předchozího odvolacího řízení (uvedené v usnesení sen. zn. 13 VSOL 13/2022). 11. Žalobkyně ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné odmítl, případně je zamítl. III. Přípustnost dovolání 12. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 13. Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti výrokům o nákladech řízení (prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o nákladech řízení, a druhému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení) odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. 14. Dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí v rozsahu týkajícím se věci samé, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., pak Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. 15. Učinil tak proto, že v otázkách předestřených dovolatelem ohledně výkladu § 39 obč. zák. je napadený rozsudek v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu,