29 ICdo 99/2022 – Nejvyšší soud

KSPH 72 INS 11210/2018 80 ICm 3276/2019 29 ICdo 99/2022-166 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce ČSOB Leasing, a. s., se sídlem v Praze 5, Výmolova 353/3, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 63998980, proti žalované Mgr. Darině Šlampové, se sídlem v Hodoníně, Dobrovolského 250/13, PSČ 695 01, jako insolvenční správkyni dlužníka HZT Technik - servis, a. s., za účasti ACEMA Credit Czech, a. s., se sídlem v Praze 8, U Libeňského pivovaru 63/2, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 26158761, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Ing. Stanislavem Polenou, advokátem, se sídlem v Praze, Hybernská 1009/24, PSČ 110 00, o vyloučení věcí z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 80 ICm 3276/2019 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka HZT Technik - servis, a. s., se sídlem v Milíně, 11. května 136, PSČ 262 31, identifikační číslo osoby 01576321, vedené u Krajského soudu Praze pod sp. zn. KSPH 72 INS 11210/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2022, č. j. 80 ICm 3276/2019, 103 VSPH 52/2021-124 (KSPH 72 INS 11210/2018), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2022, č. j. 80 ICm 3276/2019, 103 VSPH 52/2021-124 (KSPH 72 INS 11210/2018), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 18. září 2020, č. j. 80 ICm 3276/2019-87, ve znění opravného usnesení ze dne 16. října 2020, č. j. 80 ICm 3276/2019-97, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Vyloučil z majetkové podstaty dlužníka (HZT Technik - servis, a. s.) v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 72 INS 11210/2018: - sklízecí řezačku Krone, typ BIG X 530, registrační značka C02 3824, výrobní číslo BX 951864, - adaptér pro sklizeň kukuřice Krone, typ Easy Collect 600-3, výrobní číslo 969829, - adaptér pro sběr senáže Krone, typ Easy Flow 300s, výrobní číslo 960990 (dále jen „movité věci“) [bod I. výroku] [2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 225 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 7, § 1099, § 1109, § 1111 a § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům: 3. Žalobce (ČSOB Leasing, a. s.) podal žalobu o vyloučení movitých věcí z majetkové podstaty dlužníka včas. 4. Vedlejší účastník (ACEMA Credit Czech, a. s.) uzavřel s dlužníkem dne 8. prosince 2017 smlouvu o úvěru č. 10144403 (dále jen „první smlouva o úvěru“), na jejímž základě mu téhož dne poskytl úvěr 5 300 000 Kč. Současně s dlužníkem uzavřel smlouvu o zajišťovacím převodu práva k movitým věcem a smlouvu o výpůjčce movitých věcí. Vedlejší účastník se stal vlastníkem movitých věcí v souladu s ustanovením „§ 1199 o. z.“ (správně § 1099 o. z.) okamžikem uvedeným ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva, tedy poskytnutím úvěru. 5. Dlužník jako prodávající následně uzavřel dne 18. dubna 2018 kupní smlouvu k movitým věcem se společností BULTAS AGROSLUŽBY s. r. o. (dále jen „společnost B“) jako kupující, přestože nebyl jejích vlastníkem (ale pouze vypůjčitelem). Společnost B tentýž den uzavřela se žalobcem smlouvu o úvěru č. 7851869 (dále jen „druhá smlouva o úvěru“), v jejímž rámci sjednala zajišťovací převod vlastnického práva k movitým věcem na žalobce. 6. Vedlejší účastník ani žalovaná (Mgr. Darina Šlampová jako insolvenční správkyně dlužníka) nevyvrátili dobrou víru společnosti B při nabytí vlastnického práva od nevlastníka (dlužníka), která je presumována ve smyslu § 1109 o. z. Dlužník původně nabyl movité věci na základě kupní smlouvy uzavřené se společností DL agroslužby, a. s. v likvidaci, (dále jen „společnost DL“) a mohl své vlastnictví „prokázat kupní smlouvou“; nadto byl zapsán jako vlastník jedné z movitých věcí (sklízecí řezačky) v technickém průkazu vozidla a vlastnictví prokazoval „odkazem na zápis v registru vozidel“. Dobrá víra společnosti B při nabytí od nevlastníka (ve smyslu ustanovení § 1109 písm. c/ o. z.) byla dána i tím, že dlužník měl movité věci v držení a byl „dlouholetým prodejcem“ (nikoliv zprostředkovatelem prodeje) zemědělských strojů. 7. Žalobce nabyl vlastnictví od společnosti B (tedy od vlastníka). Lze nicméně uzavřít, že i žalobce byl při nabytí vlastnického práva v dobré víře vzhledem k zápisu dlužníka v registru vozidel, a to bez ohledu na to, zda dlužník předložil originál technického průkazu, nebo jen kopii („s tvrzením“ ztráty originálu), protože technický průkaz „zadržoval“ vedlejší účastník. Pochybnosti o vlastnictví stroje dlužníkem nemohla vyvolat ani jeho špatná finanční situace, kterou žalobce znal, neboť ta není „automaticky důvodem předpokládat podvodné jednání“; to platí i pro postavení žalobce jako „banky“, na níž lze klást „vyšší nároky i ohledně existence její dobré víry“. 8. Vedlejší účastník svým jednáním „umožnil podvodné jednání dlužníku“ a znemožnil společnosti B a následně žalobci, aby (i) při náležité péči zjistili, že dlužník není vlastníkem movitých věcí. Vedlejší účastník totiž nezajistil „publicitu svého vlastnictví“ k movitým věcem, když se úmyslně „nenechal zapsat“ jako vlastník do technického průkazu a umožnil dlužníku nakládat s movitými věcmi „k účelu vedlejšímu účastníku známému“, a to k prodeji třetí osobě. Škoda vzniklá z takového jednání nemůže jít k tíži žalobce, který byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře při nabývání vlastnického práva. 9. K odvolání vedlejšího účastníka (za souhlasu žalované) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. února 2022, č. j. 80 ICm 3276/20019, 103 VSPH 52/2021-124 (KSPH 72 INS 11210/2018), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý a třetí výrok). 10. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 7, § 1109 a § 1111 o. z., z ustanovení § 118a odst. 3 a § 118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 11. Insolvenční soud nesprávně vycházel z toho, že žalobce má břemeno tvrzení a břemeno důkazní (o tom, že ho „chrání“ dobrá víra ohledně vlastnictví dlužníka k movitým věcem) a že ho nemusí poučovat podle § 118a o. s. ř., neboť své důkazní břemeno unesl; tím zatížil řízení vadou, která je však odstranitelná v odvolacím řízení. Proto „je namístě“ přihlédnout k důkazům navrhovaným vedlejším účastníkem k vyvrácení dobré víry žalobce. 12. Nabytí vlastnického práva od neoprávněného zahrnuje jednak „speciální skutkovou podstatu“ ve smyslu § 1109 o. z., jednak „obecnou subsidiární úpravu“ podle § 1111 o. z. Při nabytí vlastnického práva od neoprávněného za podmínek § 1109 o. z. nemusí nabyvatel (na rozdíl od nabytí podle § 1111 o. z.) prokazovat svou dobrou víru (svědčí mu její domněnka ve smyslu § 7 o. z.) a může tak nabýt i věc „kradenou“. 13. Žalobce je „úvěrovou institucí mající odborné znalosti a schopnosti“ plynoucí z jejího předmětu činnosti; ochrana dobré víry při nabývání práv v jeho případě předpokládá zvýšenou opatrnost. Při zkoumání dobré víry je nutné, aby kupující využil dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně vlastníkem prodávané věci, např. prověřením jeho osoby nebo dokladem o předchozím nabytí prodávané věci. 14. Žalobce před poskytnutím úvěru společnosti B nepostupoval s potřebnou opatrností a dobrá víra při nabývání movitých věcí podle ustanovení § 1109 o. z. ho „nechránila“, neboť nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění dlužníka převést vlastnické právo na základě řádného titulu. Před poskytnutím úvěru společnosti B k financování nákupu movitých věcí a k jeho zajištění zajišťovacím převodem práva bylo povinností žalobce využít všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že dlužník je vlastníkem movitých věcí; neměl se tedy spokojit jen s kopií technického průkazu. Trvat na předložení originálu technického průkazu „bylo o to naléhavější“ za situace, kdy přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávky mající původ převážně v porušování úvěrových smluv dlužníkem. 15. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, jakož i na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud