29 NSCR 1/2016 – Nejvyšší soud

KSPH 38 INS XY 29 NSČR 1/2016-A-31 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka P. F., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS XY, o insolvenčním návrhu dlužníka, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, se sídlem v Kladně, Huťská 1383, PSČ 272 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2015, č. j. KSPH 38 INS XY, 2 VSPH XY, takto: I. Dovolání dlužníka proti druhému výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2015, č. j. KSPH 38 INS XY, 2 VSPH XY, se odmítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání dlužníka zamítá. O d ů v o d n ě n í : [1] Usnesením ze dne 20. května 2015, č. j. KSPH 38 INS XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): 1/ Zjistil úpadek dlužníka P. F. (bod II. výroku). 2/ Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Ing. Josefa Sedláka, MBA (bod III. výroku). 3/ Určil, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (bod VI. výroku). 4/ Zamítl návrh dlužníka na povolení oddlužení (bod I. výroku). 5/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka, s tím, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (body IV. a V. výroku). 6/ Učinil příslušné výzvy věřitelům (body VII. a VIII. výroku) a osobám, které mají závazky vůči dlužníku (bod XI. výroku), nařídil přezkumné jednání (bod IX. výroku), svolal první schůzi věřitelů (bod X. výroku), uložil tam specifikované povinnosti insolvenčnímu správci (body XII. a XIII. výroku) a oznámil, jak budou zveřejňována rozhodnutí insolvenčního soudu (bod XIV. výroku). [2] Insolvenční soud dospěl k závěru, že úpadek dlužníka je nesporný a že dlužník nesplňuje podmínku vyjádřenou (pro oddlužení) v § 395 odst. 1 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), takže při rozhodnutí o způsobu řešení úpadku postupoval podle § 396 insolvenčního zákona. [3] K odvolání dlužníka proti bodům I., IV. a V. výroku usnesení insolvenčního soudu Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. září 2015, č. j. KSPH 38 INS XY, 2 VSPH XY: 1/ Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a IV. výroku (první výrok). 2/ Odmítl odvolání v rozsahu, v němž směřovalo proti bodu V. výroku usnesení insolvenčního soudu (druhý výrok). [4] Odvolací soud po přezkoumání napadeného usnesení dovodil, že závěr insolvenčního soudu o nedostatečné ekonomické nabídce dlužníka je prost pochybení. [5] K odvolacím námitkám odvolací soud poznamenal, že insolvenční soud sice pochybil, nepostupoval-li v souladu s tehdejší judikaturou odvolacího soudu a včas nespojil samostatně zahájená insolvenční řízení dlužníka a jeho manželky ke společnému řízení, v době vydání napadeného usnesení tak již učinit ale nemohl, neboť insolvenční řízení vedené proti manželce dlužníka bylo skončeno. [6] Odmítnutí odvolání ve vztahu k výroku V. usnesení insolvenčního soudu odůvodnil odvolací soud poukazem na ustanovení § 314 odst. 4 insolvenčního zákona a na § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). [7] Proti usnesení odvolacího soudu „jako celku“ podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítaje, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil. [8] Dovolatel nezpochybňuje, že je v úpadku, poukazuje však na to, že návrh na povolení oddlužení podala i jeho manželka Z. F. (dále též jen „Z. F.“), a na to, že v doplnění svého insolvenčního návrhu navrhl, aby byl spojen s insolvenčním návrhem jeho manželky (jelikož všechny jejich závazky jsou závazky společnými). Dovolatel poukazuje na to, že insolvenční soud usnesením č. j. KSPH 38 INS XY (jde o usnesení ze dne 19. srpna 2013) zjistil úpadek Z. F. a povolil jí oddlužení, načež usnesením ze dne 15. října 2013, č. j. KSPH 38 INS XY, schválil oddlužení plněním splátkového kalendáře. Odtud s poukazem na závěry vyjádřené v usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. KSPH 40 INS XY, 3 VSPH XY (jde o usnesení ze dne 19. dubna 2011), dovozuje, že „bylo třeba“, aby insolvenční soud samostatně zahájená insolvenční řízení obou manželů spojil (ještě předtím, než rozhodl o záloze na náklady insolvenčního řízení) postupem dle ustanovení § 112 odst. 1 o. s. ř. ke společnému řízení, v němž by insolvenční návrhy spojené s návrhem na povolení oddlužení posoudil a projednal společně. [9] Dovolatel míní, že tam, kde jsou fakticky naplněny podmínky, jež klade ustanovení § 394a insolvenčního zákona (fikce, že všechen majetek patří do společného jmění manželů na základě jejich prohlášení), lze spojit věci manželů ke společnému projednání (rozuměj věci zahájené individuálně před 1. lednem 2014), nehledě na to, že spojení svých individuálně podaných insolvenčních návrhů za účinnosti insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 dovolatel s manželkou navrhovali. Podle dovolatele nelze přičítat k tíži dlužníků, že insolvenční soud jejich návrhu nevyhověl a věci nespojil ke společnému projednání podle § 112 o. s. ř. v době, kdy byly naplněny podmínky pro takový postup. [10] Argumentaci insolvenčního soudu skončeným insolvenčním řízením Z. F. má dlužník za značně alibistickou, s tím, že při rozhodování „ex lege“ by insolvenční návrhy byly spojeny ke společnému řízení a plnění poskytnutá každým z dlužníků by byla určena k plnění společných závazků. Dospěje-li dovolací soud k závěru, že mělo dojít ke spojení insolvenčních návrhů (jak konstatoval i odvolací soud), je „nasnadě“ zrušit i rozhodnutí o způsobu řešení úpadku Z. F. a plnění, která Z. F. poskytla, považovat za plnění obou dlužníků ve prospěch společných věřitelů. [11] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. [12] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci. Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle § 237 o. s. ř. [13] V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu (o odmítnutí odvolání), je Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání v tomto rozsahu vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. [14] V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti prvnímu (potvrzujícímu) výroku usnesení odvolacího soudu, je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř, když v posouzení dovoláním předestřené právní otázky (možnosti spojení věcí manželů ke společnému řízení) jde o věc dovolacím soudem neřešenou. [15] Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. [16] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. [17] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, občanského soudního řádu a zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. § 7 (insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013) Použití občanského soudního řádu (1) Pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. (2) Pro určení věcné a místní příslušnosti soudu, který rozhoduje v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech, platí ustanovení občanského soudního řádu. § 7 (insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014) Použití občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních Nestanoví-li tento zák