29 NSCR 115/2020 – Nejvyšší soud

KSOS 34 INS XY 29 NSČR 115/2020-B-147 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužnice S. P., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS XY, o přiznání osvobození od placení zbytku dluhů, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2020, č. j. KSOS 34 INS XY, 2 VSOL XY, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 2. července 2020, č. j. KSOS 34 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“): [1] Vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice (S. P.) zpeněžením majetkové podstaty (bod I. výroku). [2] Schválil odměnu insolvenčního správce dlužnice ve výši 105.339,94 Kč a náhradu jeho hotových výdajů ve výši 15.407 Kč, s tím, že tyto částky již byly vyplaceny formou záloh (bod II. výroku). [3] Zprostil funkce insolvenčního správce dlužnice (bod III. výroku). [4] Zamítl návrh dlužnice na osvobození od placení pohledávek (zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny) [bod IV. výroku]. 2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 415 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – při posuzování předpokladů pro přiznání osvobození poukázal na to, že jednou z podmínek je prokázání skutečnosti, že nezajištění věřitelé obdrželi na uspokojení svých pohledávek v průběhu oddlužení nejméně tolik, kolik by se jim dostalo, kdyby byl úpadek dlužnice řešen konkursem (test konkursem). Uvedená podmínka pak v posuzovaném případě nebyla splněna. 3. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. září 2020, č. j. KSOS 34 INS XY, 2 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě IV. výroku. 4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 415 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019 – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: 5. Výkladem ustanovení § 415 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněném pod číslem 77/2013 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 77/2013“) [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Tam dovodil, že k předpokladům, za nichž insolvenční soud dlužníka osvobodí od placení zbytku jeho dluhů, i když je hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek (nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli), a které musí být splněny kumulativně, patří (dle dikce § 415 insolvenčního zákona): [1] návrh dlužníka, [2] prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil, a [3] prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. V poměrech dané věci pak není sporu o tom, že dlužnice splnila předpoklady ad [1] a [2]. 6. V usnesení ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 127/2014, Nejvyšší soud dodal k závěrům plynoucím z „R 47/2014“ [správně jde o usnesení ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 91/2013, uveřejněné pod číslem 47/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 47/2014“)], že kdyby se v insolvenčním řízení prosadil způsob oddlužení, při kterém by již v době jeho schválení bylo zřejmé, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek (aniž by šlo o případ, kdy se věřitelé s dlužníkem dohodli na nižším plnění), musí se tato skutečnost zohlednit (ve prospěch dlužníka) i v rámci „testu“ nastaveného ustanovením § 415 insolvenčního zákona (při úvaze, zda se prokázalo, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem). Podle přesvědčení Nejvyššího soudu však není logického důvodu, proč by dlužník neměl být podroben „testu konkursem“ v opačné situaci, tedy v případě, kdy věřitelé nebo insolvenční soud prosadí způsob oddlužení, při kterém v době jeho schválení nebylo zřejmé, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek. 7. Tak tomu bylo v posuzované věci, neboť insolvenční soud v době schválení oddlužení důvodně předpokládal, že při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty věřitelé dosáhnou minimálně 30 % a zároveň vyššího a rychlejšího uspokojení, než jakého by se jim dostalo, kdyby úpadek dlužnice byl řešen konkursem, přičemž oddlužením plněním splátkového kalendáře nebylo možno dosáhnout hranice k uspokojení alespoň 30% hodnoty pohledávek nezajištěných věřitelů. Proto skutečnost, že věřitelé, respektive insolvenční soud, rozhodli o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, při němž nebylo dosaženo očekávaného výnosu, dlužnici nezbavuje povinnosti prokázat v návrhu o osvobození od placení zbytku svých dluhů podle § 415 insolvenčního zákona, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby úpadek byl řešen konkursem. Insolvenční soud proto nepochybil, zabýval-li se otázkou, zda dlužnice prokázala, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby její úpadek byl řešen konkursem. 8. Dlužnice neuplatnila v řízení relevantní námitky proti postupu při zpeněžení, proto nelze přijmout její argumentaci o prodeji pod cenou ani argumentaci k důvodům neuhrazení nezbytných prostředků k oddlužení do majetkové podstaty. Obdobně nepřijatelná je teze, že dlužnice je sankcionována za to, že „nezůstala na sociálních dávkách“, neboť základní povinností dlužníka v oddlužení je uspokojit pohledávky přihlášených věřitelů v maximální výši a k tomu se snažit dosáhnout maximálně možný příjem. Dlužnice tedy není trestána za svou výdělečnou činnost, ale nese důsledky toho, že věřitelům se nedostalo alespoň takového uspokojení, kterého by se jim dostalo, kdyby její úpadek byl řešen konkursem (tzv. test konkursem), přičemž v tomto směru byla poučena a vyzývána k plnění do majetkové podstaty, což odmítla. 9. Dlužnice v odvolání namítla nepřezkoumatelnost napadeného výroku a předestřela (správný) učebnicový příklad postupu soudu při vyhodnocení tzv. testu konkursem. Takto lze ovšem postupovat, splní-li dlužník povinnost doložit veškeré své příjmy, což dlužnice neučinila. Jestliže tedy insolvenční soud (správně) zjistil pouze z části podkladů, že nebyla splněna podmínka ad [3], nelze jeho rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné. 10. Námitky dlužnice týkající se vadného výkonu právní služby zastupujícím advokátem nelze zohlednit v její prospěch, neboť důsledky činnosti advokáta dopadají na zastoupeného. 11. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek: [1] Uplatní se tzv. test konkursem ve smyslu ustanovení § 415 insolvenčního zákona i za situace, kdy jediný rozdíl v míře uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů představují neuhrazené srážky z příjmu dlužnice a kdy věřitelům i insolvenčnímu soudu musela být tato skutečnost známa již v době schválení oddlužení? [2] Může (respektive musí) insolvenční soud upustit od testu konkursem, kdyby jeho závěry při promítnutí do závěru o nesplnění této podmínky pro osvobození od placení pohledávek byly v rozporu s dobrými mravy nebo principy spravedlnosti anebo by se příčily účelu a smyslu insolvenčního zákona (potažmo, zda v poměrech projednávané věci lze odmítnout výsledek tzv. testu konkursem pro rozpor s dobrými mravy, a zda tedy s ohledem na citované zásady byly splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí o osvobození od placení pohledávek i přes neúspěšný test konkursem)? [3] Je povinností insolvenčního soudu při zjištění, že by se v konkursu dostalo věřitelům více oproti plnění v oddlužení, konkretizovat přesnou výši tohoto rozdílu a umožnit dlužníku v poskytnuté lhůtě tento rozdíl uhradit do majetkové podstaty? 12. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu pokládá dovolatelka za zásadní, že rozdíl mezi částkou, kterou věřitelé získali zpeněžením majetku v oddlužení a částkou, kterou by získali v konkursu, je představován výlučně postižitelnou částí její mzdy