29 NSCR 135/2017 – Nejvyšší soud

KSOS 14 INS XY 29 NSČR 135/2017-B-43 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníků E. Š., narozené XY, a M. Š., narozeného XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS XY, o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, o dovolání JUDr. Ing. Daniely Majzlíkové LL.M., se sídlem v Krnově, Opavská 522/5, PSČ 794 01, jako insolvenční správkyně dlužníků E. a M. Š., zastoupené Mgr. Magdalenou Gebauerovou, advokátkou, se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 117/3, PSČ 746 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2017, č. j. KSOS 14 INS XY, 1 VSOL XY, takto: Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2017, č. j. KSOS 14 INS XY, 1 VSOL XY, se mění takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. ledna 2017, č. j. KSOS 14 INS XY, se potvrzuje. Odůvodnění: Usnesením ze dne 23. ledna 2017, č. j. KSOS 14 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“): 1/ Udělil insolvenční správkyni JUDr. Ing. Daniele Majzlíkové LL.M. (dále jen „D. M.“) souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěného majetku dlužníků zapsaného pod položkou č. 3 „Nemovitý majetek - celkem“ v soupisu majetkové podstaty dlužníků založeném na č. l. B-1 insolvenčního spisu (nemovitosti v katastrálním území XY, zapsané na LV XY) zajištěnému věřiteli č. 16 (P18) Aktivafin s. r. o. (dále jen „věřitel A“) ve výši 187 630 Kč a uložil D. M. vyplatit tuto částku zajištěnému věřiteli do 15 dnů od právní moci usnesení (bod I. výroku). 2/ Uložil D. M. podat mu písemnou zprávu o vydání výtěžku zajištěnému věřiteli do 30 dnů od právní moci usnesení (bod II. výroku). 3/ Povolil D. M. zálohu na odměnu ve výši 20 432,91 Kč, včetně daně z přidané hodnoty (bod III. výroku). Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: 1/ Usnesením ze dne 20. května 2015 zjistil úpadek dlužníků a povolil jeho řešení oddlužením a usnesením ze dne 27. listopadu 2015 schválil oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře. 2/ Přihláškou pohledávky č. P18 přihlásil věřitel A zajištěnou pohledávku ve výši 187 630 Kč na dlužné jistině úvěru. S odkazem na § 171 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), uvedl, že zajištěná pohledávka (nominální nesplacená hodnota jistiny úvěru) se úročí v rozsahu zajištění ode dne následujícího po dni rozhodnutí o způsobu řešení úpadku do zaplacení, úrokovou sazbou sjednanou v úvěrové smlouvě, tj. 18 % ročně (1,5 % měsíčně z částky 187 630 Kč). Jako důvod vzniku pohledávky označil smlouvu o úvěru č. 174/2013/044 ze dne 28. listopadu 2013, na základě které poskytl dlužnici úvěr 200 000 Kč. 3/ Pohledávka věřitele A ve výši 187 630 Kč byla zjištěna jako zajištěná nemovitostmi označenými v bodě I. výroku usnesení a věřitel A je zajištěným věřitelem prvním v pořadí. 5/ Nemovitosti byly zpeněženy za částku 500 000 Kč, náklady na správu nevznikly a náklady spojené se zpeněžením nemovitostí činily 2 948 Kč. 6/ V návrhu na vydání výtěžku ze dne 26. října 2016 (B-9) D. M. navrhla vydat věřiteli A částku 187 630 Kč, vyplatit jí na odměně částku 20 432,91 Kč včetně daně z přidané hodnoty a dlužníkům částku 288 989,09 Kč. 7/ V podání ze dne 1. listopadu 2016 (B-10) uplatnil věřitel A námitky proti návrhu na vydání výtěžku zpeněžení. Požadoval, aby mu kromě částky 187 630 Kč (představující jistinu nesplaceného úvěru) byla vydána i částka na úhradu smluvního úroku dle § 171 insolvenčního zákona ve výši 18 % p. a. z částky 187 630 Kč od 28. listopadu 2015 do zaplacení. 8/ Insolvenční soud projednal námitky věřitele A u jednání dne 11. ledna 2017. Na výše uvedeném základě insolvenční soud - odkazuje na § 298 odst. 2, § 171 a § 38 odst. 4 insolvenčního zákona a na závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2016, č. j. KSPL 56 INS XY, 3 VSPH XY, dále ze dne 29. prosince 2016, č. j. MSPH 60 INS XY, 3 VSPH XY, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. května 2016, č. j. KSBR 44 INS XY, 3 VSOL XY - nejprve zdůraznil, že aplikace ustanovení § 171 insolvenčního zákona v případech řešení úpadku oddlužením není jednotná. Námitky věřitele A vyhodnotil jako nedůvodné a D. M. udělil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení pouze ve výši zjištěné pohledávky věřitele A, nikoli i ve výši smluveného úroku. Insolvenční soud dospěl k závěru, že jazykový výklad § 171 insolvenčního zákona vede k tomu, že toto ustanovení je aplikovatelné na všechny způsoby řešení úpadku a odstavec druhý až čtvrtý obsahuje jen speciální úpravu týkající se konkursu a reorganizace, avšak nedává smysl, aby úročení pohledávek zajištěných věřitelů v oddlužení (jako sanačním způsobu řešení úpadku) bylo připuštěno bezvýjimečně, zatímco v konkursu (jako likvidačním způsobu řešení úpadku) jen v případě prodeje podniku dlužníka jedinou smlouvou. Podle insolvenčního soudu je třeba upřednostnit výklad teleologický před doslovným jazykovým výkladem. Ustanovení § 171 insolvenčního zákona „lze použít pouze v případě konkursu a reorganizace a pokud jde o oddlužení, tak tam pouze v případě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (dle § 398 odst. 2 věty první insolvenčního zákona ve spojení s § 171 odst. 2, 3 insolvenčního zákona - ovšem jen v případě, že dojde k prodeji dlužníkova majetku jedinou smlouvou)“. V případě oddlužení plněním splátkového kalendáře nelze § 171 insolvenčního zákona použít vůbec, což lze dovodit i z textu § 414 odst. 4 části věty za středníkem insolvenčního zákona. Závěrem insolvenční soud uvedl, že zálohu na odměnu D. M. povolil podle § 38 odst. 4 insolvenčního zákona a odměna v částce 20 432,91 Kč včetně daně z přidané hodnoty byla vypočtena dle § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., v platném znění. Zbylá část (hyperocha) ve výši 288 989,09 Kč bude vrácena dlužníkům. K odvolání věřitele A Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením zrušil usnesení insolvenčního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud - vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu a z dikce § 171, § 414 odst. 4 insolvenčního zákona, § 12, § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a z důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona, kterou projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 1120, zvláštní část důvodové zprávy k § 165 až § 172 osnovy - dovodil, že „na uspokojení pohledávky zajištěného věřitele podle ustanovení § 298 odst. 1, 2 insolvenčního zákona lze i při řešení úpadku oddlužením plněním splátkového kalendáře aplikovat ustanovení § 171 odst. 1 insolvenčního zákona“. Přiklonil se tak k rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze, který v usnesení ze dne 29. prosince 2016, č. j. MSPH 60 INS XY, 3 VSPH XY, dospěl k závěru, že smyslem ustanovení § 171 odst. 1 insolvenčního zákona je, aby zajištěným věřitelům bylo kompenzováno, že nemohou okamžitě realizovat své právo na uspokojení ze zajištění (z důvodu § 109 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), což se projevuje v poskytnutí protihodnoty ve výši sjednaného úroku; jedná se o zásadní výjimku z ustanovení § 170 insolvenčního zákona mající obecnou platnost. Druhý až čtvrtý odstavec tohoto ustanovení jsou v poměru speciality k odstavci prvnímu. Právní úprava § 398 odst. 3 a § 409 odst. 3 insolvenčního zákona odkazující při zpeněžení majetkové podstaty na ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu má zjevně na zřeteli ustanovení § 244 až § 315 insolvenčního zákona. V důsledku aplikace uvedeného odkazu se při oddlužení postupuje kromě jiného i podle § 298 insolvenčního zákona, nikoliv podle § 171 odst. 2, 3 a 4 insolvenčního zákona. Pokud by tomu tak nebylo, ustanovení § 171 odst. 1 insolvenčního zákona by ztratilo své praktické opodstatnění, uzavřel odvolací soud. K argumentaci insolvenčního soudu zněním § 414 odst. 4, věty za středníkem insolvenčního zákona odvolací soud dodal, že toto ustanovení lze aplikovat na zajištěného věřitele, který nepožádal po schválení oddlužení o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění jeho pohledávky, avšak v projednávané věci jde o zajištěného věřitele, jenž realizoval své právo na zpeněžení zajištěné pohledávky. Proti usnesení odvolacího soudu podala D. M. dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky, zda při řešení úpadku dlužníka oddlužením se pohledávka zajištěného věřitele úročí ve smyslu § 171 insolvenčního zákona. Z dovolání je zřejmé, že dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením věci, na němž spočívá napadené rozhodnutí (tedy je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávnost názoru, že § 171 odst. 1 insolvenčního zákona se vztahuje též n