29 NSCR 172/2017 – Nejvyšší soud

MSPH 59 INS 7558/2016 29 NSČR 172/2017-A-59 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka Titangrafics, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 4 - Nuslích, K ochozu 1297/1, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 48587486, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS 7558/2016, o insolvenčním návrhu dlužníka, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Goethova 356/5, PSČ 301 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2016, č. j. MSPH 59 INS 7558/2016, 4 VSPH 2022/2016-A-30, takto: Dovolání se zamítá. O d ů v o d n ě n í : [1] Usnesením ze dne 5. října 2016, č. j. MSPH 59 INS 7558/2016-A-25, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zastavil insolvenční řízení. [2] Insolvenční soud vyšel z toho že: 1/ Poté, co bylo zahájeno insolvenční řízení (insolvenčním návrhem dlužníka ze dne 29. března 2016), uložil insolvenční soud dlužníku usnesením ze dne 27. dubna 2016, č. j. MSPH 59 INS 7558/2016-A-10, zaplatit do 7 dnů od právní moci usnesení zálohu na náklady insolvenčního řízení (dále též jen „záloha“) ve výši 50.000 Kč, s poučením, že nestane-li se tak, může být insolvenční řízení zastaveno. 2/ Usnesením ze dne 7. června 2016 (č. j. MSPH 59 INS 7558/2016-A-13), které nabylo právní moci dne 30. června 2016, odmítl insolvenční soud jako opožděné odvolání dlužníka proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 27. dubna 2016. 3/ Dlužník zálohu na náklady insolvenčního řízení v určené lhůtě nezaplatil. [3] Na výše uvedeném základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – zastavil insolvenční řízení. [4] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. října 2016, č. j. MSPH 59 INS 7558/2016, 4 VSPH 2022/2016-A-30, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. [5] Odvolací soud – vycházeje rovněž z ustanovení § 108 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání usnesení insolvenčního soudu k závěru, že odvolání není důvodné. [6] Podle odvolacího soudu vymáhání nezaplacené zálohy přichází zásadně v úvahu tam, kde je insolvenčním navrhovatelem věřitel, tedy osoba odlišná od dlužníka, vůči které lze uspět (obecně vzato) s vymáháním zálohy. Po zjištění dlužníkova úpadku nelze zásadně nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty; výjimka pro rozhodnutí insolvenčního soudu vydané podle § 203 odst. 5 insolvenčního zákona (§ 140e odst. 1 insolvenčního zákona) se netýká zálohy na náklady insolvenčního řízení. Odtud plyne, že podá-li insolvenční návrh dlužník, pak pro případ, že lze očekávat zjištění jeho úpadku a řešení úpadku konkursem (jako v dané věci), nepřichází v úvahu zajištění úhrady nákladů řízení vymáháním zálohy v průběhu řízení. [7] Záloha na náklady insolvenčního řízení uložená podle § 108 insolvenčního zákona není soudním poplatkem, ustanovení o soudním poplatku obsažená v zákoně č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a v zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, nelze použít ani přiměřeně. To platí jak pro postup soudu při ukládání povinnosti zaplatit zálohu, tak pro požadavek dlužníka na osvobození od placení zálohy. Odvolací výhrady zpochybňující vyměření zálohy na náklady insolvenčního řízení, jsou pro posouzení věcné správnosti napadeného usnesení bezpředmětné. [8] Dlužno dodat (uzavřel odvolací soud), že insolvenční řízení není primárně určeno pro výmaz nefunkčních společností z obchodního rejstříku. [9] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje s odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř. též argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. [10] Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že mu bude uloženo zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení (jen) ve výši 5.000 Kč, případně aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. [11] Konkrétně dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí má obecný právní význam, jelikož rozhodnutím v této věci zajistí Nejvyšší soud právní jistotu ohledně podmínek pro ukončení likvidace společnosti, zjistí-li likvidátor, že společnost je předlužená a nemá ani prostředky na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení. V takové situaci nelze (podle dovolatele) podat návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku. Likvidátor společnosti se tak dostává do neřešitelné situace, kdy je na jedné straně povinen podat insolvenční návrh (aby se sám nestal odpovědným za vymahatelnost pohledávek přihlášených věřitelů), na druhé straně nemá na účtech likvidované společnosti dostatek prostředků ke krytí zálohy, což zavinilo původní vedení společnosti před jejím vstupem do likvidace. [12] Jestliže přes výše uvedené bylo insolvenční řízení zastaveno pro neuhrazení zálohy, k jejímuž zaplacení nemá dovolatel prostředky, je nutné zkoumat, jaké další možnosti směřující k výmazu společnosti v průběhu likvidace likvidátor vlastně má. [13] Dovolatel míní, že likvidátor nemá jinou možnost jak legálně zlikvidovat předluženou společnost (než v insolvenčním řízení), když dluhy likvidované společnosti nelze pominout (a jen podat návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku). S tímto názorem dovolatele je v „kontradikci“ názor odvolacího soudu, že „insolvenční řízení není primárně určeno pro výmaz nefunkčních společností z obchodního rejstříku.“ [14] Likvidátor se dostává do patové situace, kdy na něj věřitelé přihlášení do likvidace mohou na jedné straně naléhat, aby podal insolvenční návrh (a oni se tak prostřednictvím přihlášených pohledávek domohli alespoň dokladu o uznání pohledávky a tento dokument použili alespoň pro daňové účely a uplatnili nevymahatelnou pohledávku v tzv. daňových opravných položkách) a na druhé straně (podle citovaného názoru odvolacího soudu) není oprávněn zlikvidovat nefunkční předluženou společnost v insolvenčním řízení. Dovodí-li Nejvyšší soud „nesprávnost“ názoru, že insolvenční řízení není možné používat pro výmaz nefunkčních společností, pak je na místě, aby vyložil, jak má postupovat dlužník, který není schopen uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení uhradit (zda jej lze osvobodit od placení zálohy nebo zprostit této povinnosti). [15] Dovolatel rovněž namítá, že mu insolvenční soud nesprávně stanovil zálohu na samé horní hranici, ač měl přinejmenším zvážit konkrétní okolnosti případu a stanovit přiměřenou zálohu, za niž dovolatel považuje částku 5.000 Kč. [16] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. [17] Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení, zda na požadavek na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení a následné zastavení insolvenčního řízení pro její neuhrazení má vliv skutečnost, že právnická osoba v likvidaci, která na sebe podala insolvenční návrh, nemá prostředky na úhradu této zálohy, jde o věc dovolacím soudem neřešenou (v poměrech insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014). [18] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. [19] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. [20] S přihlédnutím k době zahájení insolvenčního řízení (31. března 2016) i k době vydání napadeného rozhodnutí (31. října 2016) jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodná (níže citovaná) ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2016, a ustanovení zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále jen „z. v. r.“), ve znění účinném do 31. prosince 2016 (tj. vždy naposledy ve znění zákona č. 298/2016 Sb.). Jde o následující ustanovení: § 108 (insolvenčního zákona) Záloha na náklady insolvenčního řízení