29 NSCR 2/2024 – Nejvyšší soud

MSPH 99 INS 25019/2015 29 NSČR 2/2024-B-162 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužnice D. S., zastoupené Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00, o osvobození dlužnice od placení zbytku dluhů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 25019/2015, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2023, č. j. MSPH 99 INS 25019/2015, 3 VSPH 256/2023-B-154, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 25. ledna 2023, č. j. MSPH 99 INS 25019/2015-B-147, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné] neosvobodil dlužnici od placení pohledávek věřitelů zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jakož i pohledávek věřitelů, ke kterým se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a věřitelů, kteří je do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak učinit měli, s tím, že neosvobození se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužnici pro tyto pohledávky právo postihu (bod III. výroku). 2. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když první rozhodnutí (usnesení ze dne 30. června 2021, č. j. MSPH 99 INS 25019/2015-B-124) zrušil v bodě V. výroku (o neosvobození dlužnice od zbytku dluhů) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. února 2022, č. j. MSPH 99 INS 25019/2015, 3 VSPH 917/2021-B-131, a věc v tomto rozsahu vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení 3. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě III. výroku (v odvolání napadeném rozsahu). 4. Odvolací soud vyšel zejména z toho, že: [1] Usnesením ze dne 10. listopadu 2015, č. j. MSPH 99 INS 25019/2015-A-12, insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice, povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil insolvenčního správce. Usnesením ze dne 18. ledna 2016 č. j. MSPH 99 INS 25019/2015-B-12, insolvenční soud schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře a určil, že pohledávky zajištěného věřitele (Credico europe a. s.) budou uspokojeny z výtěžku zpeněžení specifikované bytové jednotky ve vlastnictví dlužnice včetně spoluvlastnických podílů ke společným částem domu a pozemku (dále též jen „předmět zajištění“ nebo „bytová jednotka“). [2] Podle kupní smlouvy ze dne 29. února 2016 (dále jen „kupní smlouva“) uzavřené mezi insolvenčním správcem dlužnice a G. S. (dále též jen „G. S.“), účinné ke dni jejího podpisu oběma stranami, insolvenční správce zpeněžil předmět zajištění mimo dražbu za cenu 1 400 000 Kč. Vklad kupní smlouvy do katastru nemovitostí byl proveden dne 11. dubna 2016. [3] Žalobou ze dne 10. srpna 2018 se dlužnice domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy. Rozsudkem ze dne 8. listopadu 2021, č. j. 199 ICm 2319/2018-88, insolvenční soud žalobu zamítl. Tento rozsudek potvrdil (k odvolání dlužnice) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2022, č. j. 199 ICm 2319/2018, 103 VSPH 104/2022-124. [4] V podání ze dne 19. listopadu 2020 G. S. insolvenčnímu soudu sdělila, že dlužnice bytovou jednotku nevyklidila dobrovolně. K jejímu vyklizení došlo až dne 7. srpna 2019 v exekučním řízení. Dále uvedla, že J. S. (dále též jen „J. S.“), současný vlastník bytové jednotky, se žalobou z dubna 2019, projednávanou před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod. sp. zn 26 C 75/2019, domáhá proti dlužnici zaplacení částky 78 191 Kč s úrokem z prodlení od 1. března 2019 do zaplacení z titulu zaplacených úhrad společenství vlastníků bytových jednotek (dále jen „SVJ“) za příspěvky na správu domu a pozemku, jakož i zálohy na plnění spojená nebo související s užíváním bytu (služby) [dále jen „příspěvky a zálohy na služby“] za období, v němž dlužnice užívala bytovou jednotku bez právního důvodu. Řízení je přerušeno do pravomocného skončení řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy. V podání ze dne 29. ledna 2021 J. S. doplnil, že požadovaná částka není kompenzací za užívaní bytové jednotky dlužnicí ve smyslu obvyklého nájemného. Jde o částku, kterou vlastník bytové jednotky uhradil SVJ. [5] Ze zprávy o splnění oddlužení ze dne 2. února 2021 vyplynulo, že dlužnice v průběhu oddlužení uhradila nezajištěným věřitelům částku 730 660 Kč (tj. 87,5 % jejich pohledávek). 5. Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení § 7, § 412 a § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019, a odkazuje na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu – se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, podle něhož dlužnice nesplnila řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, když porušila povinnost nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohla v době jejich splatnosti splnit podle § 412 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona. Sama tak vytvořila překážku pro přiznání osvobození od placení pohledávek věřitelů ve smyslu § 414 insolvenčního zákona. 6. Odvolací soud předeslal, že insolvenční soud je pro účely osvobození dlužnice od placení zbytku dluhů oprávněn posoudit vznik nových závazků jako předběžnou otázku. Podle odvolacího soudu je (i s ohledem na výsledek incidenčního sporu) zřejmé, že dlužnice užívala bytovou jednotku téměř tři a půl roku bez právního důvodu. Za tuto dobu vlastník a jeho právní předchůdkyně hradili SVJ příspěvky a zálohy na služby, zatímco dlužnice na tato plnění jako faktický uživatel jednotky uhradila pouze celkem 16 775 Kč. J. S. přitom v předžalobní upomínce, která byla dlužnici prokazatelně doručena, vyčíslil aktuální výši dluhu na náhradě uhrazených povinných plateb a dlužnice prostřednictvím elektronické zprávy od její právní zástupkyně přislíbila plnit 4 000 Kč měsíčně. Je tak patrno, že dlužnice si byla nároků J. S. a G. S. vědoma již v roce 2019. Nově vzniklých závazků si musela být vědoma i z následně podané žaloby. Nelze dále přehlédnout, že dlužnice v roce 2021 a 2022 insolvenčnímu soudu tvrdila, že nikdy nebyla vyzvána k úhradě dluhu (bezdůvodného obohacení) s uvedením konkrétní částky a údaje, kam má platit. Toto tvrzení je s ohledem na předžalobní výzvu nepravdivé. 7. Dále odvolací soud uvedl, že J. S. a G. S. po dlužnici nejprve požadovali, aby z důvodu faktického užívání jednotky bez právního důvodu hradila pravidelné platby nezbytně související s bytovou jednotkou a následně aby jim uhradila (jako bezdůvodné obohacení) platby, které jako vlastníci jednotky uhradili SVJ, když je dlužnice vylučovala z užívání bytové jednotky v jejich vlastnictví. K tvrzení, že dlužnice neměla možnost zajistit si jiné bydlení, odvolací soud dodal, že po určitý časový úsek (v rámci oddlužení) mohla být tato skutečnost významná. S ohledem na délku trvání neoprávněného užívání jednotky, na absenci tvrzení dlužnice o konkrétní snaze o navýšení příjmu a zajištění alternativního ubytování a na nedoložené tvrzení o tom, že J. S. měl dlužnici přislíbit zajištění bytové náhrady, odvolací soud shledal argumentaci dlužnice nepřesvědčivou a účelovou. Tvrzení dlužnice, že se nikdy nebránila uhrazení přiměřené náhrady za užívání jednotky, je podle odvolacího soudu rovněž zjevně účelové, neboť za dobu tři a půl roku užívání jednotky uhradila celkem částku 16 775 Kč. Naposled tak učinila v srpnu 2019 a poté již žádnou reálnou snahu o vyrovnání dluhu neprojevila (ač je zřejmé, že dluh byl několikanásobně vyšší). 8. Jednání dlužnice (uvádění nepravdivých informací o absenci výzvy k plnění, vznik nového závazku za užívání bytové jednotky bez právního důvodu a bez přesvědčivého vysvětlení nevyklizení jednotky po dobu více než tří let a absence snahy o úhradu vzniklého závazku v době po srpnu 2019) naplňuje předpoklad pro závěr o porušení povinnosti dlužnice podle § 412 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona. Současně svědčí o jejím lehkomyslném a nedbalém přístupu k plnění povinností v oddlužení. 9. K namítané vysoké míře uspokojení věřitelů odvolací soud konstatoval, že plněním závazků dlužnice v rozsahu 87,5 % nelze pro závěr o nepřiznání osvobození od placení pohledávek nahradit výsledek řešení otázky porušování povinností dlužnice v oddlužení. Míra uspokojení věřitelů představuje jen jednu z podmínek pro osvobození dlužníka podle § 414 insolvenčního zákona. K námitce, že nepřiznání osvobození zhorší postavení dlužnice v jiném (nalézacím) soudním řízení, odvolací soud zdůraznil, že pro posouzení podmínek pro osvobození od placení pohledávek není tato skutečnost relevantní. V dané věci byla existence pohledávek J. S. a G. S. posuzována pouze jako předběžná otázka. Její řešení přitom není závazné pro řízení o žalobě J. S. 10. Námitka, že insolvenční soud by neměl posuzovat, zda nový dluh vznikl, ani kdo jej zavinil s ohledem na domněnku vyjádřenou v § 418 odst. 2 insolvenčního zákona, podle odvolacího soudu zcela míjí účel zákona, který stanoví vyvratitelnou domněnku zavinění pro případ nařízení exekuce či výkonu rozhodnutí k vymáhání pohledávky. Tato domněnka se prosadí právě při zkoumání inso