29 NSCR 27/2021

Usnesením ze dne 19. listopadu 2020, č. j. KSPL 20 INS XY, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) odmítl přihlášku pohledávky č. P1 v rozsahu dílčí přihlášené pohledávky č. 2 a určil, že právní mocí usnesení končí v rozsahu této dílčí přihlášené pohledávky účast věřitele SILMET Příbram a. s. (dále jen „věřitel S“) v insolvenčním řízení (vedeném na majetek dlužníka Z. Š.).

Insolvenční soud vyšel z toho, že:

Přihláškou (P1) došlou insolvenčnímu soudu 23. dubna 2013, přihlásil věřitel S do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka:

Rozsudkem ze dne 11. prosince 2019, č. j. 139 ICm XY, 103 VSPH XY (KSPL 20 INS XY), Vrchní soud v Praze pravomocně určil [k žalobě věřitele P. Z. (dále jen „P. Z.“)], že zajištěný věřitel S (tamní žalovaný) nemá za dlužníkem část dílčí pohledávky č. 1 (17.041.817,53 Kč) a dílčí pohledávku č. 3 (23.187.713,61 Kč).

Usnesením ze dne 3. února 2020, č. j. KSPL 20 INS XY, insolvenční soud:

K odvolání P. Z. a věřitele S proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 3. února 2020 Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. října 2020, č. j. „3 VSPH XY“ (správně KSPL 20 INS XY, 3 VSPH XY):

Na výše uvedeném základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 178, § 179 a § 185 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že dílčí pohledávky č. 1 a 2 tvoří jednu samostatnou pohledávku (která má základ v úvěrové smlouvě). Odtud dovodil, že jelikož v rozsahu dílčích pohledávek č. 1 a 2 byla pohledávka zjištěna v rozsahu menším než 50 % přihlášené výše (13.572.405,86 Kč), je důvod ukončit jeho účast v insolvenčním řízení i pro dílčí pohledávku č. 2.

K odvolání věřitele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. prosince 2020, č. j. KSPL 20 INS XY, 4 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu.

Odvolací soud – vycházeje rovněž z ustanovení § 178 a § 185 insolvenčního zákona – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že dílčí pohledávku č. 1 (přihlášenou ve výši 30.614.223,39 Kč) a dílčí pohledávku č. 2 (přihlášenou ve výši 966.000 Kč) je nutné posuzovat jako jedinou pohledávku (v celkové přihlášené výši 31.580.223,39 Kč), jelikož obě vznikly z téže úvěrové smlouvy. V incidenčním sporu byla dílčí pohledávka č. 1 zjištěna ve výši 13.572.405,86 Kč (jistina dle úvěrové smlouvy) a dílčí pohledávka č. 2 ve výši 966.000 Kč (poplatky dle úvěrové smlouvy) celkem tedy ve výši 14.538.405,86 Kč a (pravomocně) popřená část (dílčí pohledávky č. 1) dosahuje částky 17.041.817,53 Kč. Skutečná výše přihlášených a zjištěných dílčích pohledávek č. 1 a č. 2 tak nedosahuje ani 50 % jejich přihlášené výše; proto bylo na místě odmítnout i dílčí pohledávku č. 2 a účast věřitele S v insolvenčním řízení ukončit i v tomto rozsahu.

Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel S dovolání, namítaje (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel jednak argumentuje ve prospěch závěru, že v rozsudku ze dne 11. prosince 2019 odvolací soud nesprávně aplikoval hmotné právo, v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, např. „29 ICdo 21/2016, 29 ICdo 55/2014, 29 ICdo 1/2012“ [správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 ICdo 21/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 55/2014, a o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012; rozhodnutí jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Dále namítá, že odvolací soud nesprávně neaplikoval sankci dle § 178 odst. 1 insolvenčního zákona ve vztahu ke každé jednotlivé pohledávce a že pochybil, jestliže dílčí pohledávky č. 1 a 2 sečetl. Dále míní, že pravidlo formulované v § 178 odst. 1 insolvenčního zákona je v rozporu s principem rovnosti věřitelů a odporuje článku 1 Ústavy a článkům 1, 3 odst. 3, 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že závěry, na nichž spočívá napadené rozhodnutí, jsou souladné s (níže označenou) ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud především uvádí, že pro založení přípustnosti dovolání v dané věci jsou právně bezcenné argumenty, jež dovolatel snáší ve prospěch závěru o nesprávnosti rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. prosince 2019; přezkoumat správnost tohoto rozsudku lze jen v mezích případného opravného prostředku proti němu podaného (řízení o dovolání proti tomuto rozsudku je u Nejvyššího soudu vedeno pod sen. zn. 29 ICdo 66/2020). Ostatně, dovolatel potud též přehlíží, že úrok na straně jedné a úrok z prodlení na straně druhé jsou rozdílnými druhy příslušenství (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněný pod číslem 5/2006 Sb. rozh. obč.) a že tam, kde je žalobou uplatněn jiný (nesprávný) druh příslušenství, lze nápravu zjednat jen změnou žaloby (nikoli jiným právním posouzením věci); srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 247/2001, uveřejněné pod číslem 39/2003 Sb. rozh. obč., k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. též v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sb. rozh. obč.

V posouzení dílčích pohledávek č. 1 a č. 2 jako jedné pohledávky (vzešlé z úvěrové smlouvy) je napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018, sen. zn. 29 NSČR 75/2016, uveřejněném pod číslem 57/2019 Sb. rozh. obč. Dovolání pak žádnou konkrétní argumentaci proti závěru, že dílčí pohledávka č. 1 (jistina a příslušenství dle úvěrové smlouvy) a dílčí pohledávka č. 2 (poplatky dle úvěrové smlouvy) tvoří jednu přihlášenou pohledávku (podléhající režimu § 178 odst. 1 insolvenčního zákona jako celek) nevznáší.

Úpravu obsaženou v § 178 insolvenčního zákona pak Nejvyšší soud neshledává rozpornou s ústavním pořádkem České republiky. Již v usnesení ze dne 30. září 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2011, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2014, pod číslem 135, Nejvyšší soud uzavřel, že hranice 50 % je dostatečně vysoká k tomu, aby rozumně uvažující věřitel byl schopen odhadnout svůj úspěch s přihlášenou pohledávkou v rozsahu, při němž se nedostane do konfliktu se sankcí nastavenou ustanovením § 178 věty první insolvenčního zákona. Tento závěr přitom Nejvyšší soud přijal též na základě závěrů obsažených v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 36/09 (dostupném na webových stránkách Ústavního soudu), jímž Ústavní soud zastavil řízení o návrhu Vrchního soudu v Praze na zrušení ustanovení § 178, § 179, § 180, § 181 a § 182 insolvenčního zákona.