29 NSCR 51/2018 – Nejvyšší soud

MSPH 93 INS 9524/2017 29 NSČR 51/2018-A-115 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka Delta Capital a. s., se sídlem v Praze 4, Antala Staška 1859/34, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 27 38 72 91, zastoupeného JUDr. Jiřím Ctiborem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, PSČ 110 00, o insolvenčním návrhu věřitelů 1) PESKIM s. r. o., se sídlem v Praze 5, Bucharova 1314/8, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 27 43 67 81, a 2) MSB Legal, v. o. s., se sídlem v Praze, Bucharova 1314/8, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 26 77 03 85, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 9524/2017, o dovolání insolvenčních navrhovatelů zastoupených Mgr. Ing. Jiřím Komárkem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Podlužanská 2203, PSČ 190 16, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2017, č. j. MSPH 93 INS 9524/2017, 4 VSPH 1526/2017-A-83, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Insolvenční navrhovatelé jsou povinni zaplatit dlužníku na náhradu nákladů dovolacího řízení každý částku 2.057,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 19. července 2017, č. j. MSPH 93 INS 9524/2017-A-37, zamítl insolvenční návrh (podaný věřitelem PESKIM s. r. o.) [výrok I.], insolvenčnímu navrhovateli uložil zaplatit dlužníku na náhradu nákladů řízení částku 12.342,- Kč (výrok II.), insolvenčnímu navrhovateli vrátil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 30.000,- Kč (výrok III.) a uložil mu zaplatit do tří dnů od právní moci rozhodnutí soudní poplatek za insolvenční návrh ve výši 2.000,- Kč (výrok IV.). Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) Návrhem ze dne 5. května 2017, došlým téhož dne insolvenčnímu soudu a zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 9. května 2017, se insolvenční navrhovatel domáhal zjištění úpadku dlužníka. Tvrdil, že má za dlužníkem pohledávky spočívající v neuhrazených úplatách za postoupení pohledávek, když dne 9. února 2014 postoupil dlužníku pohledávky vůči společnosti SPM - Security Paper Mill, a. s. (dále jen „společnost S“) ve výši 1.440.125,- Kč včetně příslušenství (jistina 1.435.650,- Kč a příslušenství k 19. únoru 2013 ve výši 4.475,- Kč) a dlužník se zavázal zaplatit úplatu za postoupení této pohledávky ve výši 1.440.125,- Kč do 31. prosince 2016. Dne 28. února 2013 postoupila společnost DFG s. r. o. dlužníku pohledávky vůči společnosti S v celkové výši 1.998.624,- Kč (jistina 1.931.823,- Kč a příslušenství k 28. únoru 2013 ve výši 66.801,- Kč) a dlužník se zavázal za postoupení pohledávky zaplatit do 31. prosince 2016 úplatu ve výši 1.998.624,- Kč. Označená společnost tuto pohledávku za dlužníkem postoupila insolvenčnímu navrhovateli dne 23. května 2016. Jako dalšího věřitele insolvenční navrhovatel označil společnost WILSEA s. r. o. (dále jen „společnost W“) s pohledávkou za dlužníkem ve výši 5.605.401,- Kč splatnou 31. prosince 2006 (nezaplacená úplata za postoupení pohledávek vůči společnosti S). 2) Do insolvenčního řízení se (ke dni rozhodnutí o insolvenčním návrhu) přihlásili tři věřitelé a to insolvenční navrhovatel, společnost W a věřitel MSB Legal, v. o. s. (dále jen „věřitel M“) s pohledávkami v celkové výši 12.377.472,24 Kč. K výzvě insolvenčního soudu dlužník předložil seznamy majetku, závazků a zaměstnanců, jež podepsal jako řádné a úplné. 3) U jednání insolvenčního soudu, které se konalo dne 18. července 2017, insolvenční navrhovatel potvrdil, že jeho pohledávka byla uhrazena zcela; věřitel W potvrdil, že jeho pohledávka byla uhrazena co do jistiny včetně zákonného úroku (nedošlo k úhradě „dalšího příslušenství“). Podle názoru těchto věřitelů dlužník uhradil jejich pohledávky v rozporu s ustanovením § 111 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a mohlo tak dojít ke zvýhodnění věřitelů. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 97 odst. 3, § 103 odst. 2, § 105 a § 143 odst. 2 insolvenčního zákona – uzavřel, že insolvenční navrhovatel „nemá nadále“ splatnou neuhrazenou pohledávku za dlužníkem; není tak věcně legitimován k podání insolvenčního návrhu. Současně zdůraznil, že „účelem insolvenčního řízení není vyřešení individuálního sporu o pohledávku mezi věřitelem (insolvenčním navrhovatelem) a jeho dlužníkem, ani umožnění získání kontroly nad dlužníkem či jím ovládanými společnostmi, nýbrž řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka v soudním řízení některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Vrchní soud v Praze k odvolání insolvenčního navrhovatele usnesením ze dne 27. listopadu 2017, č. j. MSPH 93 INS 9524/2017, 4 VSPH 1526/2017-A-83, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a o vrácení zálohy na náklady insolvenčního řízení (dalšímu) navrhovateli (věřiteli M) [druhý a třetí výrok]. Odvolací soud v prvé řadě konstatoval, že podáním datovaným 22. listopadu 2017, doručeným soudu dne 23. listopadu 2017, přistoupil k řízení svým insolvenčním návrhem (jako další insolvenční navrhovatel) věřitel M, jenž současně požádal, aby odvolací soud usnesení napadené odvoláním insolvenčního navrhovatele zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. V „insolvenčním návrhu“ tvrdil, že má za dlužníkem pohledávku v celkové výši 2.974.942,- Kč, splatnou do 31. prosince 2016, a to ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. února 2013, která mu byla přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. září 2017, č. j. 15 C 26/2017-122, a to včetně zákonného úroku z prodlení a nákladů řízení ve výši 272.894,- Kč. Za stavu, kdy mu svědčí aktivní legitimace k podání insolvenčního návrhu, nemůže obstát usnesení insolvenčního soudu, založené na závěru o nedostatku aktivní legitimace insolvenčního navrhovatele. Současně věřitel M označil další věřitele dlužníka se splatnými pohledávkami, s tím, že dlužník má závazky vůči svým věřitelům nejméně ve výši 7.200.000,- Kč, které není schopen uhradit. Dále se odvolací soud – cituje ustanovení § 143 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 2 insolvenčního zákona a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu představovanou rozsudkem ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 85/2015“), a usnesením ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2014 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) – zcela ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu „o neosvědčení aktivní věcné legitimace“ insolvenčního navrhovatele. Přitom akcentoval, že pohledávku insolvenčního navrhovatele z titulu náhrady nákladů řízení podle (nepravomocného) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. září 2017, č. j. 28 C 25/2017-125, „není možné považovat za existující do nabytí právní moci usnesení úhradou ukládajícího“; „proto nemůže ani sloužit navrhovateli k osvědčení toho, že má za dlužníkem splatnou pohledávku“. Navíc pro rozhodnutí o odvolání jsou významné jen skutečnosti, které objektivně existovaly v době vydání napadeného rozhodnutí, jímž se rozumí podle ustanovení § 142 písm. c) insolvenčního zákona též zamítnutí insolvenčního návrhu; k novým skutečnostem nelze v odvolacím řízení přihlédnout. Konečně odvolací soud doplnil, že za situace, kdy není zjištěn úpadek dlužníka, nelze uvažovat o neúčinnosti plateb dlužníka, realizovaných v průběhu insolvenčního řízení za účelem úhrady pohledávek, pro něž byl insolvenční návrh podán, a z tohoto pohledu je nevýznamná rovněž výhrada, podle níž na pohledávku věřitele M dlužník neplnil nic. Dlužníkovo jednání (úhradu dluhu) nepovažoval ani za neplatné podle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Případné posouzení, zda dlužník úhradou dluhu naplnil skutkovou podstatu „§ 233 TZ“, „stojí mimo předmět insolvenčního řízení“. Proti usnesení odvolacího soudu podali insolvenční navrhovatel a věřitel M dovolání, které mají za přípustné k řešení otázek dosud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu (podle jejich názoru) nezodpovězených, resp. při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to: 1) „Je další insolvenční návrh ve smyslu ustanovení § 107 insolvenčního zákona, který došel insolvenčnímu soudu až poté, co původní insolvenční návrh insolvenční soud zamítl z důvodu ztráty aktivní legitimace původního navrhovatele k podání insolvenčního návrhu, novou skutečností ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 insolvenčního zákona, ke které odvolací soud