29 NSCR 57/2021 – Nejvyšší soud

KSPH 61 INS XY 29 NSČR 57/2021-P22-21 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka V. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Václavem Kopáčkem, advokátem, se sídlem v Praze, Malátova 396/15, PSČ 150 00, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 61 INS XY, o přihlášce pohledávky věřitele č. 22, o dovolání věřitele č. 22 STROMBOIDEA 66 LTD, se sídlem v Larnace, Kostis Palamas 17, 6016, Kyperská republika, registrační číslo HE 366948, zastoupeného Mgr. Janem Stínkou, advokátem, se sídlem v Kladně, Strouhalova 2646, PSČ 272 01, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2021, č. j. KSPH 61 INS XY, 1 VSPH XY, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2021, č. j. KSPH 61 INS XY, 1 VSPH XY, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 10. listopadu 2020, č. j. KSPH 61 INS XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) odmítl pro opožděnost přihlášku věřitele č. 22 STROMBOIDEA 66 LTD (dále jen „věřitel S“) [výrok I.] a určil, že právní mocí tohoto usnesení končí účast věřitele S v insolvenčním řízení v rozsahu přihlášky č. 22 (výrok II.). 2. K odvolání věřitele S Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. března 2021, č. j. KSPH 61 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu. 3. Odvolací soud vyšel (ve shodě s insolvenčním soudem) zejména z toho, že: [1] Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 26. února 2020. [2] Usnesením ze dne 30. dubna 2020, č. j. KSPH 61 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a povolil řešení jeho úpadku oddlužením; pod bodem VIII. výroku usnesení vyzval věřitele, kteří tak dosud neučinili, aby do 2 měsíců ode dne zveřejnění tohoto usnesení přihlásili své pohledávky. [3] Lhůta k přihlášení pohledávek počítaná od rozhodnutí o úpadku uplynula dne 30. června 2020. [4] Věřitel S přihlásil dne 14. října 2020 do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku v celkové výši 1.845.609 Kč (P-22), sestávající jednak z dílčí pohledávky za dlužníkem vzniklé z titulu smlouvy o úvěru ve výši 1.054.824 Kč (P-22/1), jednak z dílčí pohledávky za společností STANBEST s. r. o. v likvidaci (dále jen „společnost ST“) z titulu smlouvy o úvěru ve výši 790.785 Kč, s tím, že jde o pohledávku, již lze uspokojit z majetku poskytnutého k zajištění ve výlučném vlastnictví dlužníka (P-22/2). [5] Z listin připojených k přihlášce pohledávky č. 22 vyplynulo, že dlužník uzavřel dne 21. září 2017 se společností EKVITA INVEST, a. s., (dále jen „společnost E“) smlouvu o úvěru, na základě níž mu byl poskytnut úvěr ve výši 900.000 Kč. Dne 19. února 2019 dále dlužník uzavřel se společností E zástavní smlouvu, kterou zajistil pohledávky vzešlé ze smlouvy o úvěru uzavřené téhož dne mezi společností ST a společností E (jako poskytovatelem úvěru) nemovitostmi ve svém výlučném vlastnictví. Smlouvou ze dne 11. března 2020 postoupila společnost E (původní věřitelka) uvedené pohledávky na OPTIKON GROUP LLC (dále jen společnost „O“), se sídlem ve Spojených státech amerických. Dne 13. března 2020 postoupila společnost O uvedené pohledávky na věřitele S. 4. Na výše uvedeném základě odvolací soud – cituje zejména ustanovení § 83, § 136 odst. 2 písm. d/, § 173 odst. 1, § 185 a § 430 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jakož i čl. 54 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 848/2015, ze dne 20. května 2015, o insolvenčním řízení (dále jen „nařízení o insolvenčním řízení“), které nahradilo nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení (dále jen (dále jen „nařízení o úpadkovém řízení“) – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že přihláška věřitele S byla podána opožděně a proto se k ní nepřihlíží. 5. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května. 2012, sen. zn. 29 NSČR 13/2010, uveřejněné pod číslem 138/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 138/2012“), v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou „známého věřitele“, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2014, sen. zn. 29 NSČR 126/2014, ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 31/2016, a ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 NSČR 73/2016, kde Nejvyšší soud tuto otázku řešil ve vztahu k postoupení pohledávky zahraničnímu věřiteli, odvolací soud uzavřel, že do uplynutí propadné lhůty určené k přihlášení pohledávek existence věřitele S v řízení nevyšla najevo, pročež ho nelze pro tuto dobu pokládat za známého zahraničního věřitele (ve smyslu § 430 insolvenčního zákona) a zmeškaná lhůta k podání přihlášky se věřiteli S nevrací. 6. Odvolací soud dále zdůraznil, že věřitel S sice v podaném odvolání tvrdil, že dlužník byl informován o postoupení pohledávky, insolvenčnímu soudu či správci ovšem tuto skutečnost nesdělil, své tvrzení však ničím nedoložil. Předložené oznámení o postoupení pohledávky (adresované dlužníku), jež bylo přílohou přihlášky č. 22, totiž neobsahuje doručenku. Za této situace podle odvolacího soudu nelze dovodit žádné pochybení na straně dlužníka a skutečnost, že do uplynutí propadné lhůty určené k přihlášení pohledávek nevyšla existence věřitele S najevo, nelze přičítat dlužníku k tíži. 7. Z obsahu insolvenčního spisu bylo zjištěno, že v době podání insolvenčního návrhu dlužník neměl žádné zahraniční věřitele a společnosti E, jako tehdejší tuzemské věřitelce nic nebránilo v tom, aby sama přihlásila své pohledávky do insolvenčního řízení. To, že tak neučinila a postoupila je zahraničnímu věřiteli, nemůže jít k „neprospěchu“ dlužníka. Navíc od samotného postoupení pohledávek na věřitele S do konce propadné lhůty pro podání přihlášek zbývaly téměř tři měsíce a věřitel S tak měl dostatek času pro řádné přihlášení svých pohledávek. 8. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel S dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud neřešené. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. 9. Dovolatel především předestírá Nejvyššímu soudu k posouzení otázku, zda známým zahraničním věřitelem ve smyslu § 430 insolvenčního zákona je i věřitel, o jehož existenci se dlužník dozvěděl až po zahájení insolvenčního řízení, avšak ještě před uplynutím lhůty pro podání přihlášek, a přesto dlužník o jeho existenci insolvenční soud ani insolvenčního správce neinformoval. Právě v neposkytnutí informace o postoupení pohledávky zahraničnímu věřiteli pak dovolatel spatřuje nedbalé jednání dlužníka ve smyslu závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v R 138/2012. 10. Kritice podrobuje rovněž postup soudů nižších stupňů, jimž vytýká, že odmítly jeho přihlášku, aniž by se jakkoli pokusily objasnit, zda je včasná. Insolvenční soud měl ještě před rozhodnutím o odmítnutí takovéto přihlášky vyzvat dovolatele k doložení toho, zda je známým věřitelem ve smyslu § 430 insolvenčního zákona, případně ho poučit, že při neprokázání této skutečnosti bude jeho přihláška odmítnuta. Odvolací soud pak toliko poukázal na chybějící doručenku u předloženého oznámení o postoupení pohledávky, přičemž neprovedl důkaz, který dovolatel navrhoval v odvolání, a to výslech dlužníka, jímž měl prokázat, že dlužník byl vyrozuměn o postoupení. 11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění)se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákonč. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 12. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení jeho přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., přičemž v posouzení dovoláním otevřené otázky šetření skutečností nutných pro závěr, zda je dovolatel známým věřitelem, je napadené rozhodnutí v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (zčásti přijatou po vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). 13. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 14. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně posuzování včasnosti přihlášených pohledávek tzv. známých věřitelů ustálena v následujících závěrech: 1/ Známým věřitelem dlužníka, který má své