29 NSCR 79/2020 – Nejvyšší soud

KSPH 74 INS XY 29 NSČR 79/2020-B-50 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužníka M. F., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 74 INS XY, o způsobu řešení úpadku dlužníka, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Thámova 402/4, PSČ 186 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. června 2020, č. j. KSPH 74 INS XY, 4 VSPH XY, t a k t o: Dovolání se zamítá. O d ů v o d n ě n í: 1. Usnesením ze dne 12. března 2020, č. j. KSPH 74 INS XY, rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu dlužníka M. F. tak, že (mimo jiné): [1] Zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku). [2] Zamítl dlužníkův návrh na povolení oddlužení (bod II. výroku). [3] Prohlásil konkurs na majetek dlužníka, s tím, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (body III. a IV. výroku). [4] Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Ing. Romana Světlého (bod V. výroku). 2. Insolvenční soud vyšel z toho, že: [1] Insolvenční návrh dlužníka spojený s návrhem na povolení oddlužení (podaný 4. prosince 2019) je v pořadí osmý. Insolvenční návrh podal dlužník u místně nepříslušného soudu (Městského soudu v Praze), stejně jako první čtyři insolvenční návrhy (první insolvenční návrh podal dne 19. března 2018). Pátý insolvenční návrh, který opět podal u místně nepříslušného soudu (9. října 2019), vzal dlužník následně zpět. Šestý insolvenční návrh podal dlužník dne 15. října 2019 u místně příslušného soudu, aniž doložil plnou moc udělenou jeho sepisovateli; proto insolvenční soud k tomuto insolvenčnímu návrhu nepřihlížel. V mezidobí (dne 24. října 2019) podal dlužník u insolvenčního soudu v pořadí sedmý insolvenční návrh; řízení o tomto insolvenčním návrhu insolvenční soud zastavil pro překážku věci zahájené. [2] Dlužník má dlouhodobě splatné závazky (dluhy) vůči dvanácti věřitelům v celkové výši 535.205 Kč, vymáhané v exekučních řízeních. [3] Dlužník je vlastníkem několika nemovitostí (v rozhodnutí označených), na nichž váznou exekutorská zástavní práva a exekuční příkazy k prodeji nemovitostí. [4] Očekávaný měsíční příjem dlužníka (dle smlouvy uzavřené se společností F. G.) činí 36.000 Kč. [5] Deklarovaný roční příjem z pronájmu nemovitostí ve výši 216.000 Kč dlužník nedoložil. 3. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 3, § 136 odst. 1, § 132 odst. 1, § 395 odst. 5 a § 396 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům: 4. Ze skutečností uvedených v insolvenčním návrhu a k němu přiložených listin vyplývá, že dlužník je v úpadku, když má více věřitelů, jejichž vykonatelné pohledávky jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto své závazky (dluhy) není schopen plnit po dobu delší 3 měsíců. 5. Ke dni podání posledního insolvenčního návrhu dosud neuplynula tříměsíční lhůta určená ustanovením § 395 odst. 5 insolvenčního zákona, takže je namístě aplikovat ustanovení § 395 odst. 5 insolvenčního zákona a zamítnout návrh na povolení oddlužení, když charakter závazků (dluhů) dlužníka (jde zejména o pokuty za jízdu bez platného cestovního dokladu, dluh na nehrazeném pojistném či službách telefonního operátora či advokáta), ani neustálé vršení stejných chyb při podávání insolvenčních návrhů, nepatří k ospravedlnitelným důvodům, pro které by bylo možno aplikovat výjimku uvedenou v ustanovení § 395 odst. 6 insolvenčního zákona. Vzhledem k tomu, že jde o již osmý insolvenční návrh dlužníka, lze naopak míti za to, že účelem této řady vadných insolvenčních návrhů bylo zneužití institutu zahájení insolvenčního řízení zejména ve vztahu k exekučnímu řízení (z obsahu spisu vyplývá, že výše uvedený majetek je předmětem takovýchto řízení) [srov. § 395 odst. 2 insolvenčního zákona]. 6. Není na místě insolvenční řízení zastavit (§ 396 insolvenčního zákona), když dlužník je sice v úpadku ve formě platební neschopnosti, ale jeho majetek (podle seznamu majetku) převyšuje souhrn shora uvedených závazků (dluhů), takže lze předpokládat, že pohledávky jeho věřitelů mohly být uspokojeny v plné výši. Proto insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka; vzhledem ke splnění podmínek uvedených v ustanovení § 314 insolvenčního zákona bude konkurs projednán jako nepatrný. 7. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. června 2020, č. j. KSPH 74 INS XY, 4 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku. 8. Odvolací soud – maje za správný skutkový stav věci, z nějž vyšel insolvenční soud a vycházeje z ustanovení § 395 a § 398 odst. 1 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům: 9. Insolvenční soud správně uzavřel, že dlužník podal návrh na povolení oddlužení ve lhůtě kratší tří měsíců ode dne, kdy vzal zpět svůj předchozí návrh na povolení oddlužení, čímž je dán důvod pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 395 odst. 5 insolvenčního zákona). 10. Rovněž závěr insolvenčního soudu, že nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné (§ 395 odst. 6 insolvenčního zákona), je správný; v řízení totiž vyšly najevo skutečnosti nasvědčující tomu, že při opakovaném podávání insolvenčních návrhů spojených s návrhy na povolení sledoval dlužník nepoctivý záměr směřující k tomu, aby zamezil provedení exekucí vedených na jeho nemovitý majetek. Podával insolvenční návrhy k „věcně“ (správně „místně“) nepříslušnému soudu a u vědomí této skutečnosti podával odvolání proti usnesením o místní nepříslušnosti soudu, čímž tato řízení vědomě prodlužoval k újmě věřitelů. Jeho dluhy pak nepředstavují ospravedlnitelné závazky vůči věřitelům a vzhledem k jejich struktuře nelze uvažovat o jakémkoli nepoměru týkajícím se výše dluhu. 11. Vzhledem k předcházejícím sedmi návrhům na povolení oddlužení, podaným v letech 2018 a 2019, jsou dány i důvody zamítnutí návrhu na povolení oddlužení uvedené v § 395 odst. 1 písm. a/, odst. 2 insolvenčního zákona. Proto je bezvýznamná odvolací argumentace dlužníka poukazující na pandemii koronaviru SARS-CoV-2, na dlužníkovy dlouhodobé zdravotní problémy, na částky uhrazené v rámci exekucí nebo na neznalost práva dlužníkem. Věcně správný je vzhledem k ustanovení § 396 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona i výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, jenž není nemajetný. 12. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, uváděje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že při rozhodování o způsobu řešení úpadku dlužníka by měla být prioritní ochrana obydlí dlužníka (ochrana bydlení a možnost jeho zachování). 14. Probíhající pandemii koronaviru SARS-CoV-2 a své dlouhodobé zdravotní problémy (hypertenze, diabetes) má dovolatel za důvody zvláštního zřetele hodné, s tím, že současně není vhodné vystavovat jej výraznému zhoršení zdravotního stavu v důsledku ztráty bydlení (šlo by o nemorální jednání vybočující ze zásady přiměřenosti). 15. V obecné rovině má dovolatel za to, že preferovaným řešením jeho „pohledávek“ (správně „dluhů“) by mělo být splácení v oddlužení, když za konkursu by zřejmě došlo k prodeji nemovitostí, jež obývá. To, že jeho dřívější advokát podal „návrh na insolvenci“ nesprávně, nelze přičítat k tíži dovolatele coby osoby práva neznalé, jednající v dobré víře. 16. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. 17. Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním otevřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem neřešenou. 18. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 19. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případ