29 NSCR 8/2012 – Nejvyšší soud

KSHK 42 INS XY 29 NSČR 8/2012-B-49 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužníků S. B., narozeného XY a M. B., narozené XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 42 INS XY, o schválení oddlužení, o dovolání věřitele č. 3 PROTHEA Finance, a. s., se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27492389, zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2011, č. j. KSHK 42 INS XY, 2 VSPH XY, takto: Dovolání se zamítá. O d ů v o d n ě n í: Usnesením ze dne 20. května 2011, č. j. KSHK 42 INS XY, schválil Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) oddlužení dlužníků (manželů S. B. a M. B.) plněním splátkového kalendáře (bod I. výroku). Samostatně vedená insolvenční řízení dlužníků předtím spojil (usnesením ze dne 8. února 2011, č. j. KSHK 42 INS XY, KSHK 42 INS XY) ke společnému řízení. Dále v rozhodnutí formuloval závislé výroky týkající se splátek nezajištěným věřitelům a odměny insolvenčního správce (body II. až XI. výroku). K odůvodnění výroku o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře insolvenční soud uvedl, že na schůzi věřitelů se dostavil jediný věřitel (věřitel č. 3 PROTHEA Finance, a. s.), který hlasoval pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, přesto, že v souvislosti se zprávou insolvenčního správce byl konstatován její rozsah pouze jako běžné vybavení domácnosti a současně tento věřitel přednesl námitky proti schválení oddlužení jako takového, maje za to, že návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr. Ohledně dlužníka (totiž) proběhlo v pěti letech před zahájením insolvenčního řízení trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové povahy. Insolvenční soud poukázal na to, že existence trestního příkazu mu byla známa před povolením oddlužení, přičemž po projednání pravomocného odsouzení s dlužníkem dospěl k závěru, že oddlužením není sledován nepoctivý záměr a povolil oddlužení. Tím pokládá námitky věřitele za projednané ve smyslu ustanovení § 403 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Při úvaze, zda lze schválit oddlužení, přihlédl insolvenční soud k tomu, že v insolvenčním řízení se nacházejí oba manželé a že je nepřípadné řešit úpadek jednoho konkursem a druhého oddlužením. Vzal rovněž v úvahu, že případné osvobození dlužníka od povinnosti platit dluhy po splnění oddlužení se podle § 416 odst. 1 insolvenčního zákona nevztahuje na pohledávky z titulu náhrady škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti. Za daného stavu insolvenční soud dospěl k závěru, že zde nejsou zásadní překážky, které by bránily schválení oddlužení, a proto rozhodl o schválení oddlužení dlužníků splátkovým kalendářem, s tím, že pro absenci potřebného zpeněžitelného majetku nelze schválit oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. K odvolání věřitele č. 3 Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku. Odvolací soud vyšel při přezkoumání rozhodnutí insolvenčního soudu na základě obsahu spisu zejména z toho, že: 1/ Dne 2. března 2011, ve znění doplnění podaného dne 31. března 2011, vznesl věřitel č. 3 námitky spočívající v tvrzení, že dlužník byl před zahájením insolvenčního řízení pravomocně uznán vinným z trestného činu dle ustanovení § 250b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody v délce trvání tří měsíců s podmíněným odkladem na dobu 1 roku. Na schůzi věřitelů konané 4. dubna 2011 věřitel č. 3 na námitkách setrval. 2/ Věřitel č. 3 přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku v celkové výši 52.471,96 Kč jako pohledávku ze směnky vlastní, vystavené dne 8. února 2009, přiznanou rozhodčím nálezem ze dne 23. července 2009, sp. zn. 176/09. 3/ Trestním příkazem ze dne 7. září 2009, sp. zn. 3 T 73/2009 uznal Okresní soud v Náchodě dlužníka vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu dle ustanovení § 250b odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že do smlouvy o půjčce uzavřené s věřitelem č. 3 dne 8. února 2009 uvedl nepravdivé informace. 4/ Podle výpisu z rejstříku trestů ze dne 20. listopadu 2010 nemá dlužník k tomuto datu záznam v rejstříku trestů. 5/ Podle výpovědi dlužníka před insolvenčním soudem ze dne 28. ledna 2011, v době, kdy dlužník požádal o povolení oddlužení, již byl jeho trest zahlazen; proto jej dlužník neuvedl do návrhu na povolení oddlužení. 6/ Dlužník tvrdil, že při jednání o úvěru s věřitelem č. 3 skutečně uvedl jako svého zaměstnavatele společnost, kde pracoval do 31. srpna 2008, ale učinil tak na radu obchodní zástupkyně věřitele. Smlouvu o úvěru uzavřel v tíživé finanční situaci po ztrátě zaměstnání a domníval se, že bude moci nastoupit do nového pracovního poměru od 1. března 2009. Na tomto základě odvolací soud - vycházeje z ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/, odst. 3 písm. b/ a § 403 odst. 2 insolvenčního zákona - dospěl k následujícím závěrům: 1/ Při hodnocení, zda byly splněny zákonné podmínky pro povolení oddlužení, považoval odvolací soud za klíčovou skutečnost, že dlužník podal insolvenční návrh až poté, co mu byl zahlazen trest uložený trestním příkazem. To (ostatně) potvrzuje výpis z rejstříku trestů, jenž v době podání návrhu neobsahoval žádný záznam o odsouzení dlužníka. 2/ Při hodnocení poctivosti záměru spojeného s podáním insolvenčního návrhu bylo proto třeba vyjít ze zákonné fikce a na dlužníka hledět, jako by nebyl odsouzen (srov. ustanovení § 70 odst. 1 trestního zákona). 3/ Nepoctivý záměr dlužníka dle ustanovení § 395 odst. 3 písm. b/ insolvenčního zákona z důvodů tvrzených věřitelem tedy prokázán nebyl. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 3 dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel posouzení vlivu zahlazení trestného činu na zkoumání poctivosti záměru sledovaného dlužníkovým návrhem na povolení oddlužení ve smyslu ustanovení § 395 odst. 3 písm. b/ insolvenčního zákona. K tomu dovolatel dodává, že Nejvyšší soud se výkladem pojmu „nepoctivý záměr“ zatím zabýval v usnesení ze dne 28. července 2011, sp. zn. (správně sen. zn.) 29 NSČR 14/2009 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 14/2012“, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i webových stránkách Nejvyššího soudu), jen potud, zda zjištění některé z podmínek vymezených ustanovením § 395 odst. 3 insolvenčního zákona má být automaticky důvodem neschválení oddlužení. Předmětem úvah Nejvyššího soudu však dosud nebylo, jakým způsobem má insolvenční soud zkoumat okolnosti případu; zda postačuje prosté slyšení dlužníka k věci, zda, případně jakým způsobem má být přihlíženo k chování odsouzeného (zda projevil vůli uhradit škodu poškozenému věřiteli atd.). V rovině uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil ustanovení § 395 odst. 3 písm. b/ insolvenčního zákona. Podle dovolatelova mínění zákonodárce úmyslně neužil při konstrukci podmínek nepoctivého záměru v žádné souvislosti pojmu zahlazení odsouzení, neboť si byl velmi dobře vědom zásadní odlišnosti účelu zahlazení odsouzení při zkoumání „bezúhonnosti“ jedince v konsekvenci dalších trestních řízení, ale rovněž „praktického“ přesahu živnostenského zákona (zákona č. 455/1991 Sb.), zákona o advokacii (zákona č. 85/1996 Sb.), zákona o auditorech (zákona č. 93/2009 Sb.) a mnoha dalších předpisů, kde je právě takto postavená bezúhonnost zákonným předpokladem přiznání veřejných práv dle toho kterého předpisu. Při zkoumání podmínek pro povolení oddlužení je naopak meritem věci přiznání insolvenčním zákonem upravených výhod zasahujících soukromoprávní sféru třetích osob. Definičním znakem zahlazení v trestním zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále též jen „tr. zák.“), stejně jako dříve v trestním zákoně (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. prosince 2009) je premisa, že se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen. Podle dovolatele je tak zakládáno subjektivní posuzování osoby pachatele trestného činu, a to z důvodů dalšího významu této okolnosti pro posouzení bezúhonnosti jedince a nahlížení na jeho osobu i mimo intence trestního řízení; z hlediska reálného ž