29 NSCR 84/2021 – Nejvyšší soud

MSPH 79 INS XY 29 NSČR 84/2021-B-498USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka T. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Otou Ondruškou, advokátem, se sídlem v Praze, Ortenovo náměstí 890/2, PSČ 170 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS XY, o návrhu věřitele č. 8 D. F., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, na zproštění insolvenčního správce funkce a na odvolání věřitelského výboru, o dovolání věřitele č. 8 zastoupeného Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem, se sídlem v Praze, 28. října 767/12, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2021, č. j. MSPH 79 INS XY, 1 VSPH XY, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 9. června 2021, č. j. MSPH 79 INS XY, odmítl návrh věřitele č. 8 [D. F. (dále jen „věřitel D“)], aby insolvenční správce (JUDr. Jaroslav Brož, MJUr.) byl zproštěn funkce (výrok I.) a zamítl návrh věřitele na odvolání věřitelského výboru (výrok II.). Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 59 odst. 2 a 3, § 63 odst. 3 a § 200 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na obsah spisu – dospěl, jde-li o návrh věřitele D na odvolání věřitelského výboru, k následujícím závěrům: 1) Pětičlenný věřitelský výbor dlužníka (aktuálně) tvoří věřitel č. 1 (B 19, s. r. o.), věřitel č. 5 (C. O. – dále též jen „věřitel C“), věřitel č. 7 (P. B. – dále též jen „věřitel B“), věřitel č. 42 [A. P. S. (původně P. J.)] a věřitel č. 66 (M. p. B.). 2) Z provedených důkazů [úplných výpisů z obchodního rejstříku výše označených členů věřitelského výboru (s výjimkou věřitele č. 5)] nelze učinit závěr, že by šlo o společnosti tvořící koncern s věřiteli č. 5 a č. 7 nebo že by šlo o společnosti těmito osobami řízené či ovládané. 3) Členové věřitelského výboru nejsou personálně či majetkově propojeni s osobou dlužníka či společnostmi, které dlužník ovládá. 4) Nejvýznamnějším aktivem, z něhož by mohli být věřitelé v konkursu uspokojováni, je nárok na výplatu 10% majetkového podílu ve společnosti B. E. e. (dále jen „společnost BE“); přitom právě věřitelé tvořící věřitelský výbor usilují transparentně společně s insolvenčním správcem v soudních sporech o zpeněžení tohoto podílu v konkursu tak, aby z výtěžku mohly být uspokojeny pohledávky věřitelů v nejvyšší míře. 5) Věřiteli D nic nebránilo, aby popřel pohledávky věřitelů (včetně pohledávek členů věřitelského výboru), které považoval (a to i na základě obsahu popěrných úkonů dlužníka) za nedůvodné, postupem podle ustanovení § 200 insolvenčního zákona a docílil tak přezkoumání jejich oprávněnosti v incidenčních sporech. 6) Členové věřitelského výboru jsou povinni při výkonu své funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídají za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobili porušením svých povinností nebo neodborným výkonem funkce. Domnívá-li se věřitel D, že věřitelský výbor nebo některý z jeho členů se této povinnosti zpronevěřili, nic mu nebrání, aby se žalobou domáhal vůči takové osobě „škodního“ nároku. Proto insolvenční soud návrh věřitele D na odvolání věřitelského výboru zamítl. Vrchní soud v Praze k odvolání věřitele D usnesením ze dne 16. července 2021, č. j. MSPH 79 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku. Odvolací soud předeslal, že věřitel D se (oproti původnímu návrhu) domáhá odvolání pouze dvou členů věřitelského výboru, a to věřitelů B a C. S poukazem na svou judikaturu zdůraznil, že k odvolání člena věřitelského výboru může dojít též z důvodů, jež nemají původ v porušování nebo zanedbávání povinností (viz zdravotní a jiné důvody, které věřiteli trvale nebo dlouhodobě znemožňují výkon funkce, jakož i důvody uvedené v ustanovení § 59 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona). Přitom požadavek na nepodjatost člena věřitelského výboru je nutno posuzovat se zřetelem na jeho poměr k věci, k dlužníkovi nebo k jeho zástupci. Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu člena věřitelského výboru na projednávané věci; tak je tomu např. tehdy, kdyby se jeho majetkový zájem dostal do kolize se zájmem majetkové podstaty, respektive se společným zájmem věřitelů. Dále odvolací soud vyhodnotil jako neopodstatněné tvrzení věřitele D, podle něhož se měli členové věřitelského výboru dopustit trestné činnosti; současně dodal, že platí „presumpce neviny“ a o vině a trestu rozhoduje soud v trestním řízení. Konečně (nad rámec odůvodnění rozhodnutí insolvenčního soudu) doplnil, že věřitelský výbor může ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 insolvenčního zákona uložit insolvenčnímu správci povinnost podat odpůrčí žalobu; neučiní-li tak, je uvážení ponecháno na insolvenčním správci, který je při výkonu své funkce povinen postupovat svědomitě a s odbornou péčí a za podmínek vymezených v ustanovení § 37 insolvenčního zákona odpovídá za škodu nebo jinou újmu „způsobenou jeho selháním“. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel D dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení následujících právních otázek, které (podle jeho názoru) dosud nebyly Nejvyšším soudem zodpovězeny: 1) V jaké míře je insolvenční soud při posuzování pochybností o nepodjatosti a důvěryhodnosti věřitele ve smyslu § 59 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona povinen zkoumat, zda se věřitel insolvenčního řízení neúčastní s pohledávkami vzniklými z jeho protiprávní činnosti proti dlužníku či společně s ním, jestliže jiný věřitel takovou skutečnost ve svém návrhu na odvolání člena věřitelského výboru tvrdí? 2) Zakládá závažné podezření o tom, že pohledávky, kterými se věřitel účastní insolvenčního řízení, pocházejí z jeho protiprávní činnosti proti dlužníku či společně s ním, pochybnost o nepodjatosti či důvěryhodnosti takového věřitele ve smyslu § 59 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, i když dosud nedošlo k pravomocnému odsouzení věřitele za takovou protiprávní činnost? 3) Zakládá existence potenciálně neúčinného právního úkonu dlužníka ve prospěch věřitele nebo možná existence pohledávky dlužníka za věřitelem, jejíž výše je ve vztahu k majetkové podstatě dlužníka zásadní, pochybnost o nepodjatosti či důvěryhodnosti takového věřitele ve smyslu § 59 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona? Dovolatel popisuje skutkové okolnosti, které ho vedly k podání návrhu na odvolání členů věřitelského výboru, a akcentuje, že insolvenční řízení dlužníka „je ovládáno“ věřitelem B a osobami s ním spřízněnými s pohledávkami, které „mají základ v závažné protiprávní činnosti“. Současně s poukazem na (označené) důkazy upozorňuje, že „výše zápůjček“ činila po specifikovaných bezhotovostních úhradách (jen) 56.870.000,- Kč, ačkoli z tohoto titulu byly do insolvenčního řízení přihlášeny pohledávky v celkové výši 688.403.445,50 Kč (z toho věřitelem B ve výši 38.639.359,73 Kč a věřitelem C ve výši 25.432.690,47 Kč). Proto považuje pohledávky uplatněné v insolvenčním řízení ve velké části za fiktivní; jakkoli jsou právním důvodem jejich vzniku dohody o novaci, dohody o narovnání či smlouvy o zápůjčce, ve skutečnosti „odpovídají skrytým úrokům či smluvním pokutám, jež jsou uplatňovány ve zcela nemravné výši“. Dále dovolatel vyjadřuje svůj názor na (ne)existenci přihlášených pohledávek a dospívá k závěru, podle něhož (jsou-li jeho informace správné) existuje velmi vážné podezření ze spáchání trestných činů lichvy, poškozování věřitele a zvýhodnění věřitele. V daných souvislostech s poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 31. října 2019, sp. zn. 29 NSČR 178/2017 (uveřejněném pod číslem 72/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 72/2020“), připomíná, že podjatost člena věřitelského výboru nemusí být prokázána, nýbrž postačí existence důvodných pochybností o jeho nepodjatosti. Konečně dovolatel považuje odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu za neúplné (nevyhovující ustanovení § 157 o. s. ř.), když odvolací soud se nevypořádal s námitkou, že dlužník učinil ve prospěch věřitelů B a C „neúčinná či neplatná právní jednání“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Věřitel C považuje rozhodnutí odvolacího soudu ze správné a dovolání za nepřípustné, popřípadě za nedůvodné. Dovolání věřitele D, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Výkladem ustanovení § 59 odst. 2 insolvenčního zákona a § 24 insolvenčního zákona (byť primárně ve vztahu k insolvenčnímu správci) se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval; potud je jeho judikatura jednotná v následujících závěrech: 1) Podmínky, za nichž je insolvenční správce vyloučen z insolvenčního řízení (§ 24 odst. 1 insolvenčního zákona), lze v zásadě (s níže uvedenou výjimkou) poměřovat