29 Odo 1252/2004 — Nejvyšší soud

29 Odo 1252/2004 citace  Název judikátu:§ 5, § 12, § 14, § 31, § 32 zákona č. 248/1992 Sb. Právní věta:Škoda, která vznikne na majetku v podílovém fondu, vzniká majitelům podílových listů. Věcně legitimována k vymáhání náhrady škody na majetku v podílovém fondu je investiční společnost, která tento majetek spravuje a vykonává práva a plní povinnosti s ním spojené vlastním jménem na účet podílníků. Depozitář je povinen kontrolovat prostředky získané prodejem podílových listů bez ohledu na to, zda jsou vedeny na účtu zřízeném pro podílový fond nebo na účtu investiční společnosti prostředky vedené na účtu společnosti však depozitář kontroluje jen tehdy, má-li s přihlédnutím ke všem okolnostem možnost zjistit, že o takové prostředky jde. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 4. 2006 Spisová značka:29 Odo 1252/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1252.2004.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Heslo:Náhrada škody Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:39 / 2007 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Odo 1252/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně I. s. F., a. s. v likvidaci, zastoupené, advokátem, proti žalované … bance, a. s., zastoupené, advokátem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 77/99, o dovolání žalobce a dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2004, č. j. 5 Cmo 193/2004-351, ve znění opravného usnesení ze dne 10. září 2004, č. j. 5 Cmo 193/2004-403, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2004, č. j. 5 Cmo 193/2004-351, ve znění opravného usnesení ze dne 10. září 2004, č. j. 5 Cmo 193/2004-403 a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. prosince 2003, č. j. 16 Cm 77/99-280, se v rozsahu, kterým soudy obou stupňů zamítly žalobu na náhradu ušlého zisku příslušejícího k částce 7,440.000,- Kč zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně zamítá. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. prosince 2003, č. j. 16 Cm 77/99-280, pokud jím byla zamítnuta žaloba do částky 106.303,838,70 Kč se 7% úrokem z prodlení od 8. března 1999 do zaplacení a dále, pokud jím bylo žalobě vyhověno, do částky 7,550.549,80 Kč se 7% úrokem z prodlení od 8. března 1999 do zaplacení. Dále pak odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla přiznána částka 2.167,902,90 Kč se 7% úrokem z prodlení od 8. března 1999 do zaplacení tak, že žalobu v tomto rozsahu také zamítl. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že vyšel ze zjištění, která učinil na základě provedeného dokazování soud prvního stupně. Žalobkyně dala v úvahu výslech pracovníků žalované a žalovaná výslech pracovníků Ministerstva financí. Oba návrhy byly vzneseny již před soudem prvého stupně a jsou tedy přípustné. Odvolací soud však, s ohledem na níže uvedené, neshledal jejich potřebnost pro rozhodnutí ve věci. Odvolací soud se především vyjádřil k otázce, zda je dána překážka věci zahájené nebo věci pravomocně rozhodnuté. Není sporu o tom, že jednotliví účastníci F. F. (dále jen „fond“) podali na žalovanou různé žaloby založené na shodném nebo obdobném skutkovém základu a u některých již bylo rozhodnuto. Je také pravdou, že prostředky shromážděné od podílníků v rámci kolektivního investování nejsou ani v majetku fondu ani v majetku I. s. F., a. s. v likvidaci (dále jen „investiční společnost“), ale jsou majetkem podílníků. Nicméně jde o kolektivní investování, to znamená, že prostředky vložené jedním podílníkem se stávají zároveň prostředky všech dohromady. Nikdo z podílníků nemá žádné právo k jakékoli jednotlivé hodnotě, jež je v držení fondu a nemůže si nárokovat vydání jakéhokoli nástroje investování, ale má právo jen na výplatu příslušného podílu. Ve vztahu mezi podílníkem na straně jedné a fondem a investiční společností na straně druhé, jde jen o správu kolektivních prostředků podílníků. Ve vztahu ke třetím osobám však nevystupují nikdy podílníci samostatně, to by nebylo ani možné nejen právně, ale ani věcně, ale vůči třetím osobám vystupuje svým jménem (i když na účet podílníků), investiční společnost. Proto jen ta také má legitimaci být žalobcem i žalovaným ve věcech týkajících se kolektivně shromážděných prostředků. Tedy řízení vedená jednotlivými podílníky žádnou překážku tohoto řízení nepředstavují. Odvolací soud vyjádřil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že ve vztahu k fondu a jeho podílníkům „zde stojí především ty fyzické osoby, které zpronevěřily svěřené prostředky.“ To však nevylučuje možnost, že se na vzniku škody podílela i jiná osoba, pokud také porušila své zákonné a smluvní povinnosti a je-li škoda v příčinné souvislosti s jejím jednáním. Žalovaná byla po dobu jednoho roku depozitářem ve vztahu k žalobkyni a jejímu fondu. Zákon č. 248/1992 Sb. již v rozhodné době počítal s institucionálními nástroji ochrany podílníků a součástí tohoto ochranného systému byl také depozitář. Obsahem jeho funkce nebylo jen prosté technické zabezpečení některých kroků spojených s kolektivním investováním, ale zároveň působil v prvé linii jako obrana proti nejen nekalým, ale také nevhodným nebo neobratným či neodborným jednáním správce kolektivních prostředků. Z tohoto zorného úhlu je nutno pohlížet na jeho činnost. Odvolací soud se především zabýval námitkou, že povinnosti žalované se týkaly pouze prostředků, které prošly účtem fondu samého, a nikoli prostředků, které prošly účty žalobkyně. Tato námitka podle odvolacího soudu neobstojí ani při formálním pohledu. Ustanovení § 31 zákona č. 248/1992 Sb. hovoří jasně o tom, že u depozitáře si zřídí účty jak investiční společnost pro sebe, tak i pro každý jí vytvořený fond. Kdyby se výkon funkce depozitáře nemohl týkat i účtu společnosti, neukládal by jí zákon takovou povinnost, ale mohla by mít účet kdekoli. Tak je nutno rozumět i § 32 odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb., tedy že přezkum pokynů se vztahuje i na účty společnosti. Odvolací soud rovněž uzavřel, že již znaleckým posudkem Ing. L. je prokázáno, že z podkladů, jež sice byly nedostatečné, vyplývalo přesto pro odborníka zcela zřetelně, že hospodaření a účetnictví žalobkyně a jejího fondu není v pořádku. Jistě z toho nemuselo vyplývat, že se schyluje dokonce k mimořádně rozsáhlé trestné činnosti, ale i riziko nehospodárnosti a neodbornosti by zcela postačovalo k tomu, aby depozitář zbystřil svoji pozornost. Namísto toho je zřejmé, že se žalovaná jako depozitář omezila na běžnou bankovní rutinu a všechny příkazy, které byly proveditelné z hlediska zůstatků na příslušném účtu a byly formálně správné, provedla. Kdyby se žalovaná neomezila jen na tuto rutinu, musela by i z vlastních poznatků dovodit, že nejen prostředky na účtu fondu, ale i prostředky na účtech žalobkyně, jsou prakticky výhradně (jedinou podstatnou výjimkou je vrácená daň z přidané hodnoty) vloženými prostředky klientů žalobkyně, a že tyto prostředky jsou používány ke všemu jinému, než k investování. Výběr 3,000,000,- Kč v hotovosti z účtu žalobkyně je odstrašujícím příkladem lehkovážnosti depozitáře. Depozitář se již krátce po uzavření smlouvy o výkonu této funkce dozvěděl o personálním propojení žalobkyně a Prvního finančního a stavebního koncernu, a. s., přesto se dodnes pokouší převody na tento subjekt, jež byly podezřelé již samy o sobě, obhajovat. Fond přece, uzavřel odvolací soud, nemůže vyhazovat peníze podílníků z okna, na provize zprostředkovatelům, o jejichž odbornosti není známo vůbec nic, a depozitář si musí být takového rizika vědom. Soud prvního stupně proto správně uvažoval, že platby učiněné z uvedených účtů jsou skutečnou škodou na straně žalobkyně. Pokud by žalovaná příkazy žalobkyně neprovedla, nemohla škoda nikdy vzniknout. Přitom je nutné vzít v úvahu i skutečnost, že při běžné bankovní činnosti nemá banka žádné právo zkoumat důvodnost plateb a nemůže z toho hlediska žádnou platbu pozastavit, nechce-li riskovat náhradu škody tím případně vzniklé. Depozitář však je povinen vadné platby neprovést a zastaví-li platby jen pro důvodné podezření, nemůže být postihován ani pro případ, že se později ukáže, že pokyn vadný nebyl. Dále odvolací soud uzavřel, že z rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, jak dospěl ke stanovení výše náhrady škody. Zejména výchozí částka pro její výpočet, tj. 13,101.962,- Kč je nejasná a